3.2 Stíněné mikropáskové vedení


1 3.2 Stíněné mikropáskové vedení Podrobnější popis V tomto článku se budeme zabývat de...
Author:  Sabina Pešková

0 downloads 5 Views 298KB Size

Recommend Documents


32
1 FACULTEIT GENEESKUNDE MASTER IN DE SPECIALISTISCHE GENEESKUNDE ONDERWIJS EN NAVORSING 2 BUS 400 HERESTRAAT LEUVEN, BELGIË Begeleidende tekst bi...

:32
1 lad 1 van 8 KTE VN ONDERSPLITSING VN 1 Heden, zestien juli tweeduizend negen, verscheen voor mij, Mr lexander Constantijn Walraad graaf van Limburg ...

32
1 2 A vizsgafeladat ismertetése: A szóbeli vizsgatevékenység központilag összeállított kérd...

32
1 2 A 10/2007 (II. 27.) SzMM rendelettel módosított 1/2006 (II. 17.) OM rendelet Országos Képzési Jegyzékről...

32
1 Kontrolní závěr z kontrolní akce 17/32 Majetek a peněžní prostředky státu, se kterými je příslu&sca...

32
1 augustus Week -/ ZOMERVAKANTIE Week -/ ZOMERVAKANTIE Week -/ ZOMERVAKANTIE Week 1/ e schooldag2 september Week 2/35 29 augustus 30 augustus 31 augus...

32
1 RAAD VAN STATE, AFDELING BESTUURSRECHTSPRAAK VIIe KAMER A R R E S T nr van 10 oktober 2013 in de zaken I. A /VII II. A /VII In zake : I. de VZW COMI...

32
1 TARTALOM AZ ORSZÁGOS BÍRÓSÁGI HIVATAL ELNÖKÉNEK DÖNTÉSEI /4 UTASÍTÁSOK/4 20/2012. ...

32
1 32 Onafhankelijk weekblad van de Universiteit Maastricht Redactieadres: Postbus MD Maastricht Jaargang mei 2016 Make your voice heard! Vote during ...

32
1 Du kan lese anbefalingene i bruksanvisningen, de tekniske guide eller installasjonen guide for. Du vil finne svar på alle dine spørsm&a...



3.2 Stíněné mikropáskové vedení Podrobnější popis V tomto článku se budeme zabývat detaily výpočtu rozložení elektromagnetického pole v mikropáskovém stíněném vedení (obr. 3.2B.1), u něhož se parametry ve směru podélné osy nemění. Potom nám totiž stačí analyzovat jen dvojrozměrnou strukturu (příčný průřez vedením), což výrazně zjednodušuje výpočet [20]. Pro analýzu přitom využijeme vlnovou metodu (full-wave methods), metodu konečných prvků. Jak jsme si uvedli ve vrstvě A, vyjdeme přitom z Maxwellových rovnic v diferenciálním tvaru, a předpokládáme, že zdroje elektromagnetického pole jsou umístěny ve velké vzdálenosti od oblasti, v níž provádíme výpočet (pak jsou v oblasti analýzy vnucené proudy Js nulové), že je v dielektriku obklopujícím mikropásek nulová objemová hustota náboje ρ, že prostředí ve stínicím vlnovodu je lineární a izotropní (permitivita a permeabilita jsou skaláry, jejichž hodnota nezávisí na velikosti příslušné intenzity), že dielektrikum vykazuje elektrické ztráty (reprezentováno měrnou elektrickou vodivostí σ) a že všechny kovové části (stínicí vlnovod, mikropásek) jsou dokonalými elektrickými vodiči.

Obr. 3.2B.1 Stíněné mikropáskové vedení (podélně homogenní)

Analyzované mikropáskové vedení umístíme do kartézského souřadného systému (souřadnice x a y v příčném směru, souřadnice z podélná). Potom můžeme říci, že se elektromagnetická vlna bude ve struktuře šířit ve směru podélné osy z (podél mikropásku) a že závislost vektoru elektrické intenzity na této podélné souřadnici bude popsána vztahem E(x, y, z) = E(x, y)exp(−γz),

( 3.2B.1 )

kde γ je konstanta šíření (propagation constant). Vyjádříme-li všechny vektory jako součet vektoru příčného (index t jako transversal) a vektoru podélného (index z podle podélné osy), dostáváme ∇t ×(∇t ×Et ) − γ(∇t Ez + γ Et ) = k02 µr ε˜r Et ,

( 3.2B.2a )

∇t ×[(∇t Ez + γ Et )×z0 ] = k02 µr ε˜r Ez z0 .

( 3.2B.2b )

Zatímco (3.2B.2a) je vektorovou rovnicí pro příčné složky vektorů, (3.2B.2b) je skalární rovnicí pro podélné složky vektorů. V těchto vztazích značí ∇t příčný operátor nabla, Et je příčný vektor elektrické intenzity, γ je konstanta šíření, Ez značí podélnou složku vektoru elektrické intenzity, k0 je vlnové číslo ve vakuu, µr značí relativní permeabilitu uvnitř struktury, ε~r je komplexní relativní permitivita uvnitř struktury a z0 značí jednotkový vektor v podélném směru. Soustavu diferenciálních rovnic (3.2B.2) musíme doplnit okrajovými podmínkami, kterým musí řešení soustavy (3.2B.2) vyhovovat na  Γ1 , Ez = 0 }

n0 ×Et = 0

[∇t Ez + γ Et ] ⋅ n0 = 0 na  Γ2 . ∇t ×Et = 0}

(3.2B.3a )

( 3.2B.3b )

Rovnice (3.2B.2), doplněné okrajovými podmínkami (3.2B.3), budou výchozími vztahy pro vlnovou analýzu našeho stíněného mikropáskového vedení. Musíme si však uvědomit, že v soustavě (3.2B.2), (3.2B.3) máme zahrnutu pouze první a druhou Maxwellovou rovnici. Aby řešení automaticky vyhovovalo i třetí a čtvrté Maxwellově rovnici, musíme pracovat s tzv. hybridními konečnými prvky. Při analýze stíněného mikropáskového vedení pomocí hybridních konečných prvků musíme zahrnout do výpočtů všechny složky elektrické intenzity nebo všechny složky intenzity magnetické. Výchozím vztahem analýzy přitom je (3.2B.2).

Copyright © 2010 FEEC VUT Brno All rights reserved.

Podstata hybridních konečných prvků spočívá v modelování podélné složky elektrické nebo magnetické intenzity pomocí uzlové aproximace a v modelování příčných složek elektrické nebo magnetické intenzity pomocí aproximace, založené na hranových vektorech (edge vectors). V prvém kroku metody konečných prvků je třeba analyzovanou oblast (v našem případě průřez mikropáskového stíněného vedení) rozdělit na konečné prvky (podoblasti, které se navzájem nepřekrývají a jejichž sjednocení dává celou analyzovanou oblast). V prostoru konečného prvku musejí být parametry analyzované struktury (permitivita, permeabilita, vodivost) konstantní. Na velikost a na tvar konečných prvků přitom nejsou kladena žádná omezení. Příklady sítí pro naše stíněné mikropáskové vedení jsou nakresleny na obr. 3.2B.2. V druhém kroku řešení formálně vyjádříme aproximaci hledané neznámé funkce nad celou plochou jednoho každého konečného prvku. Obvykle přitom neznámé řešení aproximujeme lineární kombinací zvolených aproximačních funkcí a neznámých aproximačních koeficientů. Obr. 3.2B.2 Příklady sítí obdélníkových dvojprvků pro analýzu stíněného mikropáskového vedení

V případě našeho mikropáskového vedení musíme vyjádřit formální aproximaci skalární funkce Ez = Ez(x,y) a aproximaci funkce vektorové Et = Et (x,y). Začněme funkcí skalární.

Globální aproximaci skalární funkce Ez v celém průřezu mikropáskového vedení budeme sestavovat z lokálních aproximací na jednotlivých konečných prvcích. Lokální aproximaci podélné složky vektoru elektrické intenzity na konečném prvku vyjádříme jako lineární kombinaci zvolených aproximačních funkcí a neznámých aproximačních koeficientů. V případě lineární aproximace sestavíme aproximační funkci nad trojúhelníkovým konečným prvkem jako lineární kombinaci tří dílčích lineárních funkcí (tří rovin). Každá dílčí lineární funkce nabývá v jednom vrcholu trojúhelníkového konečného prvku jednotkové hodnoty (každá funkce vždy v jiném vrcholu) a nulové hodnoty ve zbývajících dvou vrcholech (viz obr. 3.2B.3, druhý až čtvrtý obrázek zleva). Koeficienty cn u dílčích funkcí v lineární kombinaci budou mít pak význam prostorových vzorků hledané funkce ve vrcholech konečného prvku (obr. 3.2B.3). O vrcholech konečného prvku budeme v dalším hovořit o vrcholech jako o uzlech (nodes) a o funkčních hodnotách potenciálu v těchto bodech jako o hodnotách uzlových (nodal values).

Obr. 3.2B.3 Lineární aproximace potenciálu na konečném prvku, složená ze tří lineárních tvarových funkcí Dílčím aproximačním funkcím říkáme funkce tvarové (shape functions), neboť jejich průběh (tvar), jenž závisí na stupni aproximačního polynomu, ovlivňuje i průběh výsledné aproximace. Všechny tvarové funkce, které nabývají jednotkové hodnoty ve stejném uzlu (viz obr. 3.2B.4), pak společně tvoří funkci bázovou (basis function).

Obr. 3.2B.4 Lineární bázová funkce, příslušející m-tému uzlu

Copyright © 2010 FEEC VUT Brno All rights reserved.

V mnoha případech je výhodnější použít aproximační funkce vyšších řádů. I když u aproximací vyšších řádů musí trojúhelníkový prvek obsahovat více uzlů (6 u kvadratické aproximace, 10 u aproximace kubické, atd.), obvykle dosáhneme stejné chyby řešení jako u lineární aproximace při využití podstatně nižšího počtu konečných prvků. Aproximační funkce vyšších řádů mají totiž hladší průběh, takže lépe odpovídají průběhům veličin v přírodě kolem nás.

Obr. 3.2B.5 Dvojrozměrné simplexní souřadnice Nyní, když víme, co jsou to tvarové funkce a jak vypadají, pokusíme se pro ně najít vhodné matematické vyjádření. Nejčastěji se k tomuto účelu využívají tzv. Lagrangeovy polynomy, vyjádřené pomocí simplexních souřadnic [21]. Začněme vysvětlením pojmu simplexní souřadnice (simplex coordinates). V případě trojúhelníkových konečných prvků mají simplexní souřadnicové osy směr výšek trojúhelníka. Simplexní souřadnice nabývají hodnoty 1 ve vrcholu trojúhelníku a hodnoty 0 na protilehlé straně trojúhelníka. Simplexní souřadnice nezávisejí na tvaru ani na velikosti trojúhelníkového prvku, a proto lze všechny potřebné výpočty provést v simplexních souřadnicích pouze pro jediný konečný prvek a získané výsledky pak přepočíst pro konečné prvky ostatní. Co se týká fyzikální podstaty simplexních souřadnic, obecný bod P na ploše trojúhelníkového prvku rozděluje tuto plochu na tři dílčí trojúhelníky (obr. 3.2B.6). Podíl obsahu dílčího trojúhelníka, ležícího proti prvnímu uzlu, k obsahu celého trojúhelníkového konečného prvku, udává souřadnici bodu P na první simplexní souřadné ose ξ1 =

σ(S1 ) σ(S )

,

( 3.2B.4 )

přičemž se zbývajícími simplexními souřadnými osami je to podobné. Ve vztahu (3.2B.4) značí σ(S1) obsah dílčího trojúhelníka, ležícího proti prvnímu uzlu, a σ(S) symbolizuje obsah celého trojúhelníkového konečného prvku. Je tudíž zřejmé, že součet všech tří simplexních souřadnic v libovolném bodě trojúhelníkového konečného prvku musí být roven jedné

Obr. 3.2B.6 Podstata simplexních souřadnic ξ1 + ξ2 + ξ3 = 1.

( 3.2B.5 )

A jak je ukázáno v [21], tento výrok lze zobecnit pro libovolnou dimenzi a pro libovolný stupeň aproximačního polynomu. Nyní, když máme jasno v simplexních souřadnicích, můžeme se vrátit k Lagrangeovým interpolačním polynomům. Lagrangeův polynom n-tého stupně obecně vyjádříme pomocí simplexní souřadnice ξ vztahem 1 m−1

Rm (n, ξ ) = m ! ∏ (nξ − k ) m ≥ 1 R0 (n, ξ ) = 1, k =0

Copyright © 2010 FEEC VUT Brno All rights reserved.

( 3.2B.6 )

kde n je stupeň aproximačního polynomu. Vztah (3.2B.6) přitom popisuje najednou celou množinu polynomů, přičemž jednotlivé prvky této množiny se liší indexem m, který může nabývat hodnot od nuly po stupeň polynomu n.

Obr. 3.2B.7 Množina Lagrangeových polynomů druhého stupně Nuly polynomů Rm(n) jsou ekvidistantně rozmístěny na souřadnicích ξ = 0, 1/n až (m-1)/n, jednotkové hodnoty polynom nabývá v ξ = m/n. Tudíž, Rm(n) má m ekvidistantně rozmístěných nul nalevo od souřadnice ξ = m/n a žádnou napravo. Výše uvedené konstatování je ilustrováno obrázkem 3.2B.7, v němž jsou vykresleny prvky množiny kvadratických polynomů R(2). Z obrázků je zřejmé výše popsané ekvidistantní rozmístění nul. Prvek množiny s indexem 0, tj. R0(2) nemá žádnou nulu nalevo od souřadnice 0 a nabývá jednotkové hodnoty na souřadnici 0. Prvek množiny s indexem 1, tj. R1(2), má jednu nulu na souřadnici 0 a nabývá jedničky v 1/2. Konečně prvek množiny s indexem 2, tj., R2(2), má nuly na souřadnicích 0 a 1/2 a je jednotkový na souřadnici 1. Nyní z právě zavedených Lagrangeových polynomů sestavíme kvadratické tvarové funkce pro jednorozměrný konečný prvek. Simplexní souřadnice ξ1 bude na tomto prvku orientována zleva doprava, souřadnice ξ2 půjde zprava doleva (obr. 3.2B.8). Tvarovou funkci uzlu 1 (jednotková hodnota v uzlu 1, nulová hodnota v uzlech 2 a 3) pak nejsnáze vytvoříme vynásobením Lagrangeova polynomu proměnné ξ1 s indexem 0 (konstantní funkce s hodnotou 1) Lagrangeovým polynomem proměnné ξ2 s indexem 2 (jelikož souřadnice ξ2 je orientována zprava doleva, musíme průběh funkce R2(2) z obr. 3.2B.7 zrcadlově otočit v horizontálním směru). Obr. 3.2B.8 Jednorozměrný konečný prvek, jeho simplexní souřadnice a indexy prvků množiny Lagrangeových polynomů

Obdobným způsobem můžeme postupovat i při vytváření tvarových funkcí pro uzly 2 a 3. V případě uzlu 2 bychom vzájemně násobili Lagrangeovy polynomy proměnných ξ1 a ξ2 s indexem 1, v případě uzlu 3 je zapotřebí vynásobit Lagrangeův polynom

proměnné ξ1 s indexem 2 Lagrangeovým polynomem proměnné ξ2 s indexem 0. Indexy Lagrangeových polynomů, tvořících tvarové funkce jednotlivých uzlů, jsou u těchto uzlů zapsány i v obr. 3.2B.8, a to ve formě čísel sestávajících ze dvou číslic; první číslice je index Lagrangeova polynomu souřadnice ξ1, druhá číslice potom odpovídá indexu Lagrangeova polynomu souřadnice ξ2. Součet těchto číslic musí být vždy roven stupni aproximačního polynomu n. Obecně tedy můžeme tvarovou funkci uzlu (i, j) jednorozměrného konečného prvku vyjádřit vztahem αi j = Ri (n, ξ1 )Rj (n, ξ2 ) i + j = n,

( 3.2B.7a )

kde n je stupeň aproximačního polynomu, R značí Lagrangeovy polynomy, definované vztahem (3.2B.5) a ξ jsou simplexní souřadnice. V dalším kroku přejdeme k dvojrozměrnému konečnému prvku. Jedinou změnou, ke které v tomto případě dojde, je přidání nové simplexní souřadnice ξ3 ke dvěma souřadnicím stávajícím ξ1 a ξ2. Ke dvěma činitelům, vystupujícím ve vztahu pro tvarové funkce na jednorozměrném prvku, pak tedy stačí přidat třetí činitel, odpovídající Lagrangeově polynomu nové simplexní souřadnice ξ3 αi jk = Ri (n, ξ1 )Rj (n, ξ2 )Rk (n, ξ3 ) i + j + k = n.

( 3.2B.7b )

Ve výše uvedeném vztahu značí ξ1, ξ2 a ξ3 simplexní souřadnice dvojrozměrného konečného prvku, n je stupeň aproximačního polynomu a R jsou Lagrangeovy polynomy. Dosazením do vztahů (3.2B.6) a (3.2B.7) dostáváme pro lineární aproximaci tvarové funkce (n)

α100 = N1

(n)

= ξ1 , α010 = N2

(n)

= ξ2 , α001 = N3

= ξ3 .

Copyright © 2010 FEEC VUT Brno All rights reserved.

( 3.2B.8 )

Nyní, když jsme se seznámili s bázovými funkcemi pro aproximaci skalární funkce Ez, věnujme se aproximaci vektorové funkce Et. Aproximace vektorové funkce formálně odpovídá aproximaci funkce skalární, jen bázové funkce jsou funkcemi vektorovými (n)

Et

(n) (n) (n) (n) (n) (n) (n) (n) e +N e +N e = ∑N e . t,01 t,01 t,12 t,12 t,20 t,20 i, j t, i j t, i j

=N

( 3.2B.9 )

Obr. 3.2B.9 K vysvětlení chování vektorové tvarové funkce; pro přehlednost vynechány horní indexy Ve vztahu (3.2B.9) značí et,01(n) hranový aproximační koeficient pro aproximaci rozložení příčných složek vektoru elektrické intenzity, který náleží k hraně 0-1 n-tého konečného prvku. Dále, symbol Nt,01(n) značí vektorovou tvarovou funkci, kterou násobíme hranový koeficient 0-1, abychom dostali příspěvek tohoto koeficientu k aproximaci rozložení příčných složek elektrické intenzity na ploše n-tého konečného prvku. Obdobně je tomu i u zbývajících dvou vektorových tvarových funkcí. Pro vektorové tvarové funkce přitom platí n Nt,( i)j = − ξi

(n) (n) l l j, k k, i n (n) n + ξj n ( ), k, i j, k n n ( ) ( ) 2A 2A

( 3.2B.10 )

kde A(n) značí plochu n-tého konečného prvku, lk,i(n) je délka hrany k-i n-tého konečného prvku, nk ,i(n) je normála k hraně k-i n-tého konečného prvku a ξi je klasická simplexní souřadnice, která nabývá jednotkové hodnoty v uzlu i a je nulová na protilehlé hraně. Význam ostatních symbolů je pak obdobný. Podívejme se blíže na chování tvarové funkce (2.3B.10) v uzlu 0. Zde simplexní souřadnice ξ0 nabývá jednotkové hodnoty a ξ1 je nulová. V uzlu 0 má tedy tvarová funkce (2.3B.10) směr normály k hraně 2-0, orientované dovnitř konečného prvku (důsledek záporného znaménka) a její velikost je rovna obrácené hodnotě výšky v20. Co se týká chování v uzlu 1, zde má tvarová funkce směr a orientaci normály k hraně 1-2 a její velikost je rovna převrácené hodnotě výšky v01. Při pohybu z uzlu 0 do uzlu 1 po hraně 0-1 se tedy směr tvarové funkce (2.3B.10) plynule mění z –n01(n) na +n12(n) a jeho velikost z hodnoty (1/v20) na (1/v01). A jelikož tvarová funkce (2.3B.10) nezávisí na souřadnici ξ2, je popsané chování funkce stejné i na všech rovnoběžkách s hranou 0-1. Nyní, když máme formálně aproximovány všechny složky vektoru elektrické intenzity, můžeme pokračovat ve zbývajících krocích metody konečných prvků. Těmi kroky je dosazení aproximace do řešené rovnice, vyjádření chyby (rozdíl mezi aproximací řešení a řešením přesným) a její minimalizace. Provedením těchto kroků dospějeme k výsledné maticové rovnici ⎡ ⎢ ⎢ ⎢⎣

⎤ ⎡⎢ E (n) 0⎥ ⎢ t ⎥  ⎢ 0⎥⎦ ⎢⎣ E (n) z

(n) (n) (n) (n) St − k02 µr ε˜r Tt

0

⎡ (n) ⎤ ⎢ Tt ⎥ ⎥ = γ2⎢ ⎢ ⎥ T ⎢⎣ G (n) ⎥⎦

G (n) n n n n Sz( ) − k02 µr( ) ε˜r( ) Tz( )

⎤⎡ ⎥ ⎢ E (n) ⎥  ⎢ t ⎥⎢ n ⎥⎦ ⎢⎣ Ez( )

⎤ ⎥ ⎥, ⎥ ⎥⎦

kde (n)

Tt

(n)

Et

⎧ ⎫ ⎡ n n ⎤ ⎪ ⎪ n = ∑ ⎨et,( i)j ∬ ⎢⎣Nt,( rs) ⋅ Nt,( i)j ⎥⎦dS ⎬, ⎪ i, j ⎪ ⎩ ⎭ S (n) ⎧

( 3.2B.11a ) ⎫

⎡ (n) ⎛ ⎪ (n) (n) (n) ⎞⎤ ⎪ G (n) Ez = ∑ ⎨ez, m ∬ ⎢⎣Nt, rs ⋅ ⎜⎝∇t Nz, m ⎟⎠⎥⎦dS ⎬, ⎪ m⎪ ⎩ ⎭ S (n) (n)

Sz

(n)

Ez

⎧ ⎫ ⎡⎛ ⎪ (n) (n) ⎞ ⎛ (n) ⎞⎤ ⎪ = ∑ ⎨ez, m ∬ ⎢⎣⎝⎜∇t Nz, q ⎠⎟ ⋅ ⎝⎜∇t Nz, m ⎠⎟⎥⎦ dS ⎬, ⎪ m⎪ ⎩ ⎭ S (n)

Copyright © 2010 FEEC VUT Brno All rights reserved.

( 3.2B.11b )

( 3.2B.11c )





⎡ (n) (n) ⎤ ⎪ n n ⎪ (n) ⎬ Tz( ) Ez( ) = ∑ ⎨ez, m ∬ ⎢ ⎣Nz, q Nz, m ⎥⎦ dS ⎪, m⎪ n ⎩ ⎭ ( ) S

( 3.2B.11d )

⎧ ⎫ ⎡⎛ n n n ⎞ ⎛ n ⎞⎤ ⎪ ⎪ n St( ) Et( ) = ∑ ⎨et,( i)j ∬ ⎢⎣⎜⎝∇t ×Nt,( rs) ⎟⎠ ⋅ ⎜⎝∇t ×Nt,( i)j ⎟⎠⎥⎦dS ⎬. ⎪ i, j ⎪ ⎩ ⎭ S (n)

( 3.2B.11e )

Ve výše uvedených vztazích je Et(n) sloupcový vektor tří neznámých hranových aproximačních koeficientů (pro aproximaci příčných složek vektoru elektrické intenzity) na ploše n-tého konečného prvku a Ez(n) značí sloupcový vektor tří neznámých uzlových aproximačních koeficientů (pro aproximaci podélné složky vektoru elektrické intenzity) opět na n-tém konečném prvku. Dále, γ značí komplexní konstantu šíření, k0 je vlnové číslo ve vakuu, µr(n) je relativní permeabilita n-tého konečného prvku a ε~r(n) je komplexní relativní permitivita téhož prvku. Symbol dS značí elementární plošku pro integraci po ploše n-tého konečného prvku a symbol S(n) vyjadřuje celkovou plochu n-tého konečného prvku. Suma se sčítacím indexem m symbolizuje sčítání přes všechny uzly konečného prvku (tj. m = 0, 1, 2) a suma s indexy i, j znamená sčítání přes všechny hrany prvku (tj. i, j = 0-1, 1-2, 2-0). Symboly et, ij (n) jsou hranové aproximační koeficienty, symboly ez, m (n) jsou aproximační koeficienty uzlové. Matice Tt(n), G(n), Sz (n), Tz(n) a S t(n) jsou matice koeficientů n-tého konečného prvku o rozměru 3 × 3. Elementy zmíněných matic byly vypočteny integrací součinu bázových a váhových funkcí (nebo jejich derivací) na ploše n-tého konečného prvku (samozřejmě v simplexních souřadnicích). Tyto matice můžeme vyčíslit pomocí následujících vztahů n St( ) =

⎡1 1 1⎤ ⎢ ⎥

1 ⎢1 1 1⎥, ( ⎥ A n) ⎢

( 3.2B.12a )

⎣1 1 1⎦

⎡ (n) ⎤ 1 2 = 12 ∑ Qi cotg⎣⎢θi ⎦⎥,

( 3.2B.12b )

⎡ (n) ⎤ 1 2 G (n) = 6 ∑ Ci cotg⎢⎣θi ⎥⎦,

( 3.2B.12c )

⎡ (n) ⎤ 1 2 = 2 ∑ Di cotg⎢⎣θi ⎥⎦,

( 3.2B.12d )

(n)

Tt

i=0

i=0

(n)

Sz

i=0

⎡2 1 1⎤

⎥ (n) ⎢ n Tz( ) = A12 ⎢1 2 1⎥, ⎢ ⎥

( 3.2B.12e )

⎣1 1 2⎦

kde ⎡3 ⎢ Q0 = ⎢−1 ⎢ ⎣−1 ⎡0 ⎢ C0 = ⎢0 ⎢ ⎣0 ⎡0 ⎢ D0 = ⎢0 ⎢ ⎣0

⎡1 −1 −1⎤ ⎥ ⎢ 1 1 ⎥,  Q1 = ⎢−1 ⎥ ⎢ ⎣1 1 1⎦ ⎡−1 −2 2 ⎤ ⎥ ⎢ 1 −1⎥,  C1 = ⎢ 2 ⎥ ⎢ ⎣−1 1 −1⎦ ⎡1 0 0⎤ ⎥ ⎢ 1 −1⎥,  D1 = ⎢ 0 ⎥ ⎢ ⎣−1 −1 1 ⎦

−1 3 −1 0 0 0 0 0 0

⎡1 1⎤ ⎥ ⎢ −1⎥,  Q2 = ⎢ 1 ⎥ ⎢ ⎣−1 1⎦ ⎡1 1⎤ ⎥ ⎢ −2⎥,  C2 = ⎢ 1 ⎥ ⎢ ⎣−2 1⎦ ⎡1 −1⎤ ⎥ ⎢ 0 ⎥,  D2 = ⎢−1 ⎥ ⎢ ⎣0 1⎦

1 1 −1 −1 −1 2 −1 1 0

−1⎤ ⎥ −1⎥, ⎥ 3⎦ 0⎤ ⎥ 0⎥, ⎥ 0⎦ 0⎤ ⎥ 0⎥, ⎥ 0⎦

A(n) je plocha n-tého konečného prvku a θi (n) je úhel u i-tého vrcholu n-tého konečného prvku. Uvedené vztahy přitom platí pro následující organizaci uzlů a hran E (n) = [ e (n) z,0

(n)

ez,1

(n)

e z,2

(n)

et,12

(n)

et,20

T

(n) et,01 ] .

( 3.2B.12f )

Vyřešením maticové rovnice pro vektor neznámých aproximačních koeficientů získáme řešení problému. Dosazením aproximačních koeficientů do formální aproximace dostaneme skutečnou aproximaci hledané funkce v každém bodě n-tého konečného prvku, sjednocením aproximací nad všemi konečnými prvky pak získáme globální aproximaci ve všech bodech prostoru, nad kterým jsme hledali řešení zadané parciální diferenciální rovnice.

Copyright © 2010 FEEC VUT Brno All rights reserved.

Ve vrstvě C nabízíme čtenáři matlabovský program, který pomocí právě popsané verze metody konečných prvků analyzuje stíněné mikropáskové vedení. Praktický programátorský popis programu uvádíme ve vrstvě D.

Copyright © 2010 FEEC VUT Brno All rights reserved.

Life Enjoy

" Life is not a problem to be solved but a reality to be experienced! "

Get in touch

Social

© Copyright 2013 - 2019 TIXPDF.COM - All rights reserved.