Co si přečtete v 34. čísle časopise:


1 12 Co si přečtete v 34. čísle časopise: SLOVO ŠÉFREDAKTORA, obsah SPEKTRUM Zemědělcem na jeden den #100 ČESKOSLOVENSKO 28. ř&ia...

0 downloads 1 Views 7MB Size

Recommend Documents


Co si myslíme o energetice
1 Co si myslíme o energetice Výsledky ankety 656 respondentů. Průměrný věk 41,1 roků (většina (364) ve věku 24 až 42 let)....

Stále v tvém stínu. Nevěděla, co ji probudilo, a jakkoli se později snažila vzpomenout si, co
1 Stále v tvém stínu Nevěděla, co ji probudilo, a jakkoli se později snažila vzpomenout si, co se tehdy v noci dělo, ať ji ta noč...

Co si můžete vzít do letadla?
1 Poslední aktualizace: Co si můžete vzít do letadla? Z bezpečnostních důvodů mezinárodní předpisy definují,...

Jonas Hassen Khemiri VŠECHNO, CO SI NEPAMATUJU
1 Jonas Hassen Khemiri VŠECHNO, CO SI NEPAMATUJU2 Tato kniha vychází s finanční podporou Swedish Arts Council. The publish...

LUPUS ERITEMATOSUS SISTEMIK (SLE)
1 LUPUS ERITEMATOSUS SISTEMIK (SLE) DEFINISI: suatu penyakit autoimun yg ditandai oleh produksi Ab terhadap komponen2 inti sel dgn manifestasi klinis ...

LED televizor SLE 22F58TC NÁVOD K POUŽITÍ
1 LED televizor SLE 22F58TC NÁVOD K POUŽITÍ CZ2 3 Obsah CZ PŘED UVEDENÍM TELEVIZORU DO PROVOZU SI POZORNĚ PŘEČTĚTE TENTO NÁ...

Co naleznete v manuálu
1 2 Co naleznete v manuálu 3 Registrace 5 Jak se orientovat v systému 6 Domovská stránka 7 Vyhledávání...

únor ročník zdarma CO SI ČEŠI ZVOLÍTE, TO BUDETE MÍT, V TOM BUDETE ŽÍT!!!
1 únor ročník zdarma CO SI ČEŠI ZVOLÍTE, TO BUDETE MÍT, V TOM BUDETE ŽÍT!!!2 ÚNOR 2010 TREFA STRANA...

Jen si, děti všimněte, co je krásy na světě
1 ŠKOLNÍ VZDĚLÁVACÍ PROGRAM : JEN SI, DĚTI VŠIMNĚTE, CO JE KRÁSY NA SVĚTĚ Ráj domova - Jan Čarek Jen ...


1

Co si přečtete v 34. čísle časopise: 2 3 5 6 8 9 11 12 13 14 15 16 17 18

19 19 20 21 22 23

24 25 26

SLOVO ŠÉFREDAKTORA, obsah SPEKTRUM Zemědělcem na jeden den #100 ČESKOSLOVENSKO 28. říjen ČESKÝ DEN S ČESKÝMI VLAJKAMI Informace o projektu BÁSNIČKY PRO VŠECHNY LIDIČKY Oslavná Jako pták CESTA NAPŘÍČ MUZIKÁLY České filmové muzikály 3 POHÁDKY PRO VŠECHNY Praotec Čech KOMIKSY A KRESLENÉ SERIÁLY Obrázky z Československých dějin ZE ŽIVOTA… Za asistence poníka SPEKTRUM Dožínky RECENZE Dívka, která chtěla zachránit knížky POVÍDKOBRANÍ Mikrohoror KŘÍŽOVKA Přesmyčka VOKYHO SVĚT Osamotě o samotě Ženě erární Ohřej svět SAKY PAKY/ANDYBAGS PAPÍROVÝ PLATNÉŘ Jaký byl Slamburk 2018 FOTOREPORT Slamburk 2018 KRAJOVÁ JÍDLA Plzeňský kraj M. M. CABICAR U hraničáře BÁSNIČKY PRO VŠECHNY LIDIČKY Věčnost Poslední Dětský svět ZVÍŘATA MEZI NÁMI Potkan LOGA AUTOMOBILEK 1. část CESTOVÁNÍ Bulharsko

27 30 33 36

PROKLETÍ POCESTNÉHO 1. část CO, KDY, KDE, JAK… KOMIKS Mohylové dobrodružství 4. díl TIRÁŽ aneb kdo nám píše…

Slovo šéfredasktora Možná se ptáte, proč je na titulní straně tohoto čísla časopisu Česká vlajka… Ač spolek Keltoviny bude slavit až v dalším čísle PĚT let od vzniku, Česká, potažmo Československá republika slaví prakticky celý letošní rok. Všichni určitě víte, že Československo by oslavilo 100 let od svého založení. V celém roce se tomuto tématu věnujeme v rubrice 100 let Československa a tím, že se blíží i to slavné výročí, přistoupili jsme i k titulní straně. Tematicky jsme zařadili i představení zajímavého komiksu na historické téma. Co bychom ještě z aktuálního čísla doporučili je určitě reportáž z Bitvy o Slamburk, která se konala v Borovanech u Českých Budějovic, kde jsme zajišťovali jednu z disciplín – a jak jinak, než s biči. Dále začínáme další příběh na pokračování, naleznete i několik hezkých básniček, představíme, co jsou to vlastně dožínky a další zajímavé články na 36 stranách . Slamburk byl pouze jednou z mnoha akcí, kde jste nás mohli potkat. Další namátkou – Josefkol v Čechách pod Kosířem, Slavnosti pětilisté růže v Českém Krumlově, Slavnosti koní a řemesel v Hospitalu Kuks a další… Chtít je zde vypisovat všechny by bylo na dlouho, tak si Vás dovolím pozvat na naše webové stránky, kde naleznete seznam úplný. Na konci časopisu naleznete pozvánky na jedny z posledních akcí v letošním roce a nebojte… Již nyní připravujeme a plánujeme akce na rok 2019. A opět se rozjedeme po celé republice. Chcete nás mít i na Vaší akci? Neváhejte a ozvěte se nám na email včas…

2

Zemědělcem na jeden den Článek připravila redakce Informace čerpány z internetových stránek www.drontyblog.txt.cz

Zemědělcem na jeden den aneb představme si, jak probíhá den klienta zážitkové agentury, který má okusit opravdový život na statku. A co si o tom myslí místní. 5:00 ČELEDÍN JÁRA Dneska asi zas nepůjdu spát. Před půl hodinou jsem ještě stál ve stodole a pomáhal veterinářovi telit. V osm má dorazit další mastňák z města hrát si na zemědělce. MANAŽER KAMIL Budím se nedočkavostí. Dneska mám volno a jdu si užít dárek od kolegů. Prožiju celý den jako pravý zemědělec, pochopím kouzlo půdy a setkám se s rázovitým lidem.

Ilustrační obrázek

7:00 ČELEDÍN JÁRA Pořád jsem se ještě nedostal do koupelny. Bejk Ferda utekl z ohrady a než jsme ho zahnali zpátky, měli jsme všichni pokopaný nohy. MANAŽER KAMIL Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli si mám vzít černou nebo červenou košili. Nakonec si oblékám černou a červenou si beru s sebou.

8:00 ČELEDÍN JÁRA Předseda mě seřval, kde prý jsem. Ten trouba z města evidentně nemoh dospat a přijel o půl hodiny dřív. Doufám, že nebude vyžadovat čerstvý mlíko z plecháče. Ten hnus fakticky nesnáším, zvlášť když je nahoněnej práškama na dojivost. MANAŽER KAMIL Tvrdnu už dvacet osm minut u nějaké stupidní smradlavé ohrady. Takhle jsem si to nepředstavoval. A to jsem si ani nedal ráno snídani, protože se těším na čerstvé mléko přímo od krávy. Vždycky jsem miloval bio a eko potraviny.

10:00 ČELEDÍN JÁRA Jsem s brejlounem dvě hodiny a mám chuť ho shodit do jámy s hnojem. Z jeho řečí jsem pochopil, že si myslí, že trávíme dny vyhlídkovejma jízdama na traktoru, čicháním k hlíně a pozorováním krav v ohradě. Práce mi stojí, musím ho učit řídit Zetor a jezdit s nim dokola kolem rybníka, aby si nevšiml, že neni zoráno. 3

MANAŽER KAMIL Mezi mnou a mým průvodcem Járou začíná vznikat pravé venkovské přátelství. Určitě má radost, že místo věčného čichání k hlíně a pozorování krav může spolupracovat s někým znalým velkého světa. Traktor už ovládám skoro dokonale a pomohl jsem Járovi odvézt tři fůry sena kolem rybníka.

13:00 ČELEDÍN JÁRA Nevím, co si s tím šaškem počít. Prej mu mám ukázat život v zemědělství. Chacha. Při kydání hnoje si málem probodl nohu vidlema, ze sena dostal astmatickej záchvat a při dojení se pokoušel nasadit dojičku Ferdovi. MANAŽER KAMIL Našel jsem životní poslání! K šípku s kanceláří! Práce mi jde od ruky a i zvířata mě mají ráda. Velká kráva, co jsem ji dojil, po mně zálibně kouká ještě teď. Asi jí je smutno, když je chudák sama v tak malé ohradě.

15:00 ČELEDÍN JÁRA Bože, ty to vidíš! Pan manažer dokázal pobláznit tři nejklidnější koně, když se na ně marně sápal. Musel jsem vyvést starýho Chcípáka. Je mu 22 let, je šedivej, slepej a neslyší. Ten trouba z něj přesto dvakrát spadnul, než jsem ho přivázal k sedlu. MANAŽER KAMIL Jára na mě nejdřív zkoušel šprýmy s jankovitými kobylami, ale já se nedal. Sotva se mě pokusily shodit, obratně jsem seskočil. Nakonec jsem dostal statného bělouše. Jakmile mi Jára dal na sedlo profesionální postroj, seděl jsem na něm jako přišitý.

Ilustrační obrázek

16:00 ČELEDÍN JÁRA Konečně jsem se trochu pobavil. Odebíral jsem krávám krev na testování a manažer mi je měl přidržovat za ocas. Nikdo mu neříkal, aby si stoupnul těsně za ně a ocas držel nahoře. MANAŽER KAMIL Malá nehoda ve stodole, ale s tím musíme my, chlapi od krav, počítat. Ještě že mám s sebou náhradní košili.

17:00 ČELEDÍN JÁRA Na statku končím, tohle fakt nemám zapotřebí. Manažer nejdřív zastřelil krůtu puškou na krtky. Pak jsem ho na chvíli pustil z očí, protože už jsem ho fakt nemohl ani cejtit, a on vlezl v tý svý pitomý červený košili k Ferdovi do ohrady. Mám naštíplý dvě žebra, Milan ukousnutý ucho a předseda schytal kopanec víte kam. Nechám se najmout na výškový práce a budu opravovat rozhledny. MANAŽER KAMIL Na závěr trocha vzrušení. Poté, co jsem zastřelil dravce, který se chystal zmasakrovat kuřata, si mě chlapi začali vážit. Možná i trochu žárlili na mou šikovnost. Když jsem šel poplácat tu smutnou krávu do ohrady, tak ji ode mě odháněli. Ale když jsem odjížděl, tak Járu bolelo u srdce, jeho parťák Milan seděl s hlavou v dlaních a director se mi dokonce klaněl. Za měsíc mě čeká kurs výškových prací na rozhlednách.

4

Den vzniku Československa – 28. říjen Článek připravila redakce Informace čerpány z internetových stránek vlast.cz, cs.wikipedia.org a www.advojka.cz

Den vzniku samostatného Československa je státní svátek České republiky, kterým se každoročně 28. října připomíná vznik samostatného státu. Došlo k němu 28. 10. 1918 na konci 1. světové války, po rozpadu Rakouska-Uherska. V tento den patří k obvyklým projevům oslav státního svátku jmenování generálů prezidentem, účast hlavy státu na vojenské přísaze Hradní stráže či udílení státních vyznamenání ve Vladislavském sále na Pražském hradě. Státní svátek Den vzniku samostatného československého státu je daný § 1 zákona číslo 245/2000 Sb. Po rozdělení Československa na dva samostatné státy – Českou republiku a Slovenskou republiku, se na Slovensku přestal tento svátek slavit. Také u nás jeho odpůrci argumentují tím, že se u nás slaví založení již neexistujícího státu. Historikové, další odborná veřejnost i běžní občané však považují toto datum za zásadní v moderních dějinách našeho státu a českého národa. Již v druhé polovině 19. století probíhaly kulturní a politické snahy o posílení národní identity v rámci rakouské monarchie. Teprve během první světové války se objevil požadavek na radikálnější řešení. V posledních měsících války byl ustaven Národní výbor, který měl za úkol se otázkou odtržení zabývat. Hlavními osobnostmi, kterým se podařilo založit v Paříži první exilovou vládu, byli Tomáš Garrigue Masaryk, Milan Rastislav Štefánik a Edvard Beneš. Důležitým momentem v celém procesu byla generální stávka 14. října 1918, kdy se mezi lidmi rozšířila zpráva o vzniku samostatného státu. 27. října odeslal ministr zahraničí Rakouska-Uherska nótu americkému prezidentovi Wilsonovi k jeho požadavkům na autonomii pro státy rakouské monarchie. Lidé si tento text vyložili jako kapitulaci Rakouska-Uherska a 28. října již oslavovali. Ve stejnou dobu probíhalo v Ženevě jednání Národního výboru. 28. října večer byl skutečně samostatný stát Čechů vyhlášen. Slováci se připojili o dva dny později Martinskou deklarací a o rok později se připojila Podkarpatská Rus. Území tehdejšího nově vzniklého státu zahrnovalo Čechy, Moravu, České Slezsko, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Prvním prezidentem byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk. Československý stát pak kromě období druhé světové války existoval s různými obměnami až do roku 1993, kdy došlo k jeho rozdělení.

5

6

7

Článek připravila Lucie Volková Vlastní autorská tvorba redaktorky

OSLAVNÁ Dostali jsme to od vesmíru na stříbrném podnose. Všechny naše chyby máme před nosem.

Je třeba uvědomit si, že žijeme všichni ve stejné vsi. Jaký důvod má tvářit se jako nepřátelé? Když se stejně všichni chceme mít dokonale?

Dostali jsme se do bodu, odkud můžeme jít ke zrodu. Konečně došli jsme k pochopení, že naše cesta nemusí být jen sněť dávných zranění.

Odhoďme masky a přetvářky, dovolme si procítit naše nářky. S pochopením a čistotou, jak člověk nese se svou hodnotou.

Zažeňme naše obavy, že skončit musíme se vztahy. Přestaňme do polštáře brečet, nebudeme na kolenou už klečet. Přestaňme svalovat chyby na druhé, či říkat: za to ty můžeš, osude. Ve svých rukou si držíme vše, celý život už může být jako svatá mše.

Žijme náš největší dar, jakým nám byl život dán. Už se nebudeme hroutit, schovávat se a rmoutit. Otevřme náruč dokořán, tak jak do nebe je každý zván. Dávejme co nejvíc a zpívejme z plných plic. Nemáme, co ztratit… Nemůžeme za duši platit. Spasit se musí každý sám, tak jak si nadrobil – kdysi tam u nebeských bran.

Jako pták Chci vzlétnout jako pták, letět tam až do oblak. Chci vidět barvy duhy, neřešit lidské pudy. Chci vzlétnout jako pták a dotýkat se výšek. Třeba jen tak nad oblak, u domova být zase blíže. Chci vzlétnout jako pták a hledat únikový východ. Škvírou se protáhnout a tak vychutnávat výhod.

Chci vzlétnout jako pták a nebát se svobody. Hnízdo postavit tak, kde se mi zrovna bude hodit. Chci vzlétnout jako pták a duše sprovodit. Křídlo nabídnout tak, aby nemohli zabloudit. Chci vzlétnout jako pták… 8

České filmové muzikály – 3. díl

Článek připravila Pavla Štullová Informace čerpány z internetových stránek wikipedia.org, csfd.cz a fdb.cz

Starci na chmelu (1964) Starci na chmelu je první a patrně i vůbec nejznámější český filmový muzikál, natočený režisérem Ladislavem Rychmanem v roce 1964 podle námětu a scénáře Vratislava Blažka (který byl i autorem písňových textů). Ve filmu v drobných rolích studentů vystupuje velké množství herců a tanečníků, povětšinou tehdejších studentů konzervatoří a pražské DAMU, kteří zde vystupují nejen v roli komparsu, ale především tancují.

Foto: csfd.cz

Celým filmem v roli symbolických průvodců, tří kytaristů v černém vystupují Josef Laufer, Petr Musil a choreograf Josef Koníček. Tito tři muži s kytarami v černém se také stali jakýmsi logem i symbolem tohoto snímku. Od roku 2001 existuje i divadelní verze tohoto muzikálu. Středoškolská třída pobývá na chmelové brigádě. Intelektuálně zaměřený žák Filip (Vladimír Pucholt), který nezapadá do kolektivu, si najde nocleh na půdě ubytovny (budova základní školy) a svůj příbytek vylepšuje věcmi, které si tajně „vypůjčuje“ v JZD. Tam ho objeví noblesní spolužačka Hanka (Ivana Pavlová), která nechce spávat v tělocvičně s ostatními dívkami. Na vznikající vztah mezi Hankou a Filipem jejich spolužáci brzy přijdou, většinou jej však respektují. To se nelíbí primusovi třídy Honzovi (Miloš Zavadil), který má zájem jak o Hanku, tak i o Filipův podkrovní byt. Jeho snaha získat obojí násilím je však neúspěšná. Proto anonymně upozorní třídní učitelku (Irena Kačírková) a předsedu JZD (Josef Kemr) na pachatele záhadného mizení věcí. Odhalen je nejen Filip, ale i jeho milostný vztah s Hankou. Následující den „soud“ pedagogického dozoru chmelové brigády, rozhodne o vyloučení Filipa a Hanky z brigády i ze školy za jejich demonstrativní přiznání vzájemné lásky. Dosud oblíbenému Honzovi dávají ostatní studenti najevo své opovržení.

Šakalí léta (1993) Šakalí léta je česká muzikálová komedie Jana Hřebejka. Odehrává se v Praze roku 1959 v okolí dejvického hotelu International. Do poklidného maloměstského života nečekaně zasáhne „muž odnikud“, mladý chuligán Bejby, který svým výstředním oblečením, kytarou a vášní pro rock 'n' roll rozbouří stojaté vody nejen klukovského světa, ale také světa dospělých, snažících se nemyslet na nelehkou dobu, v níž musejí žít. Bejby svým nečekaným příchodem zasáhne do života číšnického pomocníka Edy Drábka, okrskáře Prokopa a jeho syna, přezdívaného Kšanda, a svým způsobem i do života barové zpěvačky Milady a jejího manžela, arogantního estébáka Přemka. Šakalí léta vedle klasických muzikálových scén výrazně využívají i estetiku videoklipu. Choreografie tanečních čísel přitom nezapře slavné vzory: úvodní rvačka mezi Dejvičáky a Suchdoláky připomene bitky Tryskáčů se Žraloky z West Side Story, zaznamenat lze také několik přímých odkazů na Formanovy Vlasy. Bezprostřední „hanspaulskou" pečeť snímku dodávají písničky Ivana Hlase, jenž napsal hudbu i texty a několik jich nazpíval místo Jakuba Špalka, představitele číšnického učně Edy. 9

Trhák (1980) Trhák je český komediální filmový muzikál, který v roce 1980 natočil režisér Zdeněk Podskalský a kde vystupovala celá řada tehdy populárních československých herců i hvězd populární hudby. Filmová komedie ve stylizované nadsázce vypráví o natáčení muzikálu ze života současné vesnice. Děj filmu tedy začíná tím, že se naivní scenárista Jíša Foto: csfd.cz dostaví do Filmového studia Barrandov a dozví se, že jeho scénář se bude realizovat. Už ve fázi přípravných prací s hrůzou zjišťuje, že sebestředný režisér Kohoutek se štábem naprosto obešli jeho záměr - místo sondy do života současné vesnice připravují velkolepou hudební show, o níž jsou přesvědčeni, že bude divácký trhák. Hned první záběry hovoří za mnohé. Do obce Lipovec přijíždí elegán, kterého všichni místní funkcionáři i prostí občané vítají zpěvem a tancem, neboť tento kýžený odborník jim má svými progresivními metodami pomoci zvýšit hektarové výnosy. Uprostřed natáčení však svou neschopností způsobí zničení většiny filmové lokace a pro náhlý nedostatek peněz musí film dotočit co nejúsporněji, a to včetně vykrádání záběrů z cizích filmů. Věčně nervózní a agresivní produkční Šus se kvůli tomu odmítne účastnit premiérové projekce v letním kině, film je však diváky aplaudován včetně poslední scény, kdy vlivem bouřky dojde ke zničení projekční plochy i filmové kopie. Diváci to považují za režijní záměr a při odchodu z kina všichni do jednoho film chválí. V roce 2018 by se měl film dostat i na divadelní prkna.

Zločin v šantánu (1968) Zločin v šantánu je film Jiřího Menzela na námět Josefa Škvoreckého, na kterém se podíleli hlavně lidé z okruhu kolem divadla Semafor. Svou jedinou filmovou roli zde ztvárnil Jiří Grossmann, zároveň to byl poslední film Jiřího Šlitra a poprvé se před kamerou objevili Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Děj filmu se odehrává v prvorepublikovém šantánu, je však satirou na dobovou politickou situaci. V šantánu pravidelně vystupuje zpěvačka Klára Králová (Eva Pilarová) a od svého obdivovatele ministra spravedlnosti (Vlastimil Brodský) dostane darem náhrdelník. Ten ale ukradne eskamotér (Jiří Grossmann), pak jej ale v tísni nenápadně strčí do kapsy nevinného podomka Pepíčka (Jiří Suchý). Krádež začne vyšetřovat policie, ale zároveň je do šantánu ministrem poslán zvláštní agent a situace se značně zamotává. Do toho žárlivý manžel Kláry (Jan Přeučil) zabije eskamotéra. Čerstvě promovaný advokát Vilém, který fakultu studoval čtvrt století a všechny zkoušky udělal u svých bývalých spolužáků a je tedy zcela neschopný (Jiří Šlitr), se svojí pomocnicí Stellou (Jitka Zelenohorská) obhajují Pepíčka, ale státní zástupce (Zdeněk Svěrák) bojuje i za to, aby mu byla přišita i vražda. Za svoji práci je pak odměněn samotným ministrem. Pepíček i jeho advokát jsou odsouzeni k smrti, milost, kterou ministr pod tlakem novinářů i zpěvačky Kláry podepsal, nikdy nedorazí do správných rukou. Pepíček a advokát Vilém se tak před smrtí dočasně zachraňují zpěvem (což je jejich poslední přání) nekonečné písně Balada pod šibenicí.

Zuzana je zase sama doma (1961) Zuzana je zase sama doma je pásmo písniček s průvodním slovem od Jiřího Suchého. Oproti staršímu pásmu Zuzana je sama doma (1961), kde hlas Zuzany ze záznamu jednoduše spojoval jednotlivé písničky, Zuzana je zase sama doma je satirou proti měšťáctví a proti odmítání jazzové a rock'n'rollové hudby, se kterým se tehdy Semafor potýkal. Zuzana (opět hlas Zuzany Stivínové ze záznamu) seznamuje diváky s jednotlivými obyvateli jejího domu a hraje si písničky z magnetofonu (které jsou pak naživo hrány na jevišti). Na jevišti také vystupují tři z obyvatel domu: pan Laube, který brojí proti hudbě, kterou nemá rád, pan Pokorný a Helenka. Ze záznamu je také telefonní rozhovor Zuzany s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem o tom, že o ní napsali Písničku pro Zuzanu. 10

Téměř polovinu písniček z pásma napsali Jiří Šlitr s Jiřím Suchým, v několika případech také Suchý přetextoval americké písně a čtyři písně jsou Šlitrovými melodiemi na texty Pavla Kopty a Miroslava Horníčka. Píseň mladého samouka napsal Jiří Suchý sám. Vrcholem představení byl duet Evy Pilarové a Waldemara Matušky Ach, ta láska nebeská, který vyhrál první ročník ankety Zlatý slavík v kategorii písní. Zpěváky doprovázel Sextet divadla Semafor, který řídil Ferdinand Havlík. Zuzana je sama doma je první ze „Zuzan“, písničkových pásem Semaforu. Následovala Zuzana je zase sama doma (1961), Zuzana není pro nikoho doma (1963), Zuzana je všude jako doma (1965), Zuzana v lázni (1972) a jako poslední díl byla natočena Zuzana se vrací (1999).

Foto: csfd.cz

Praotec Čech

Článek připravila Věra Melicharová Informace čerpány z internetových stránek pohadky-online.eu Právě v těchto dnes slavíme sto let od vzniku Československa. Proto jsem dnes nevybrala pohádku jako takovou, ale českou pověst o tom, jak jsme se vlastně na našem území vyskytli. V dalším čísle se zas vrátíme zpět k pohádkám a příběhům, vždyť se budou blížit Vánoce. Ale na to je ještě čas. Kdysi dávno žily u řeky Visly rodiny dvou bratrů – Čecha a Lecha. Ale dobře jim tam nebylo. V okolí se totiž objevily jiné kmeny, a ty byly náramně bojovné. Co chvíli cizí muži vyrazili, někoho přepadli a zabili. Jindy zas vyloupili obydlí a sebrali, na co přišli. Nebylo to k životu, stále jen bránit chýše a políčka, ukrývat v lese plačící ženy a děti … „Takhle to dál nejde,” řekli si jednoho dne bratři. „Zdá se, že tu nebude nikdy klid! Měli bychom odejít a vyhledat si novou zemi.” To se snadno řekne, jenže hůř udělá. Cesta byla dlouhá. A ať šli, kam šli, všude už někdo bydlel! Děti plakaly, ženy naříkaly, že dál nemohou a že docházejí zásoby jídla. Muže, i když zatínali zuby, už také bolely nohy … Tak putovali, až dorazili k jakési hoře. „Tady si odpočineme,” rozhodli bratři, „stejně už se stmívá … ” Všichni se uložili ke spánku a noc byla klidná. Ráno se jako první vzbudil Čech. Tak zas půjdeme dál, vzdychl si. Ale kudy? Měl bych se rozhlédnout. Snad z vrcholku hory! Zvlášť vysoká ta hora nebyla, vystoupit na ni moc práce nedalo. Jak Čech dorazil nahoru, vydechl a rozhlédl se po kraji. No to je nádhera! řekl si. Ty šťavnaté zelené louky! Ty hluboké lesy, řeky a stříbrné potoky! Slunce svítilo, všechno kolem kvetlo a ve vzduchu bzučely včely. Pod modrou oblohou poletovali ptáci a v lese zahlédl Čech srnku a zajíce. A co bylo nejdůležitější: nikde ani stopy po nějakém lidském obydlí. Čech běžel z hory dolů, co mu nohy stačily, a hned budil příbuzné: „Už jsme tady! To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající!” Skvělá zpráva. Lidé se hned dali do práce: vykáceli pár stromů, postavili si obydlí a založili pole, zorali je, oseli … Do lesa chodili na lov, u řeky chytali ryby. Bylo jim dobře. A té báječné zemi začali říkat Čechy. 11 Obrázek: google.com

Jenom Lecha mrzelo, že si to ráno přispal a že všechnu slávu sklidil jeho bratr. Trápil se tím, že v noci spát nemohl. A po nějakém čase už to nevydržel. Přemluvil rodinu a vydal se od hory, kterou nazvali Říp, na další cestu. Do cizích krajů. Že prý také něco objeví. Kam došel, co se s ním stalo? Těžko říci. Víme jen jedno: žádná země se Lechy nejmenuje … Obrázek: pohadky-online.eu

A kdo byl vlastně Praotec Čech? Praotec Čech je legendární prapředek, který podle českých pověstí o svém původu přivedl svůj lid do země, která po něm byla pojmenována Čechy. Pojmenování kmene či národa podle postavy řadí Čecha mezi takzvané eponymní hrdiny, jako je římský Romulus, řecký Hellén nebo francký Francion. V Kosmově kronice je nazýván jménem Boemus, které souvisí s latinským označením Čech Boemia, odvozeným od keltského kmene Bójů. Jméno Čech se objevuje až v Dalimilově kronice. Titul, který mu je v různých pramenech přisuzován, se liší. V Kosmově kronice je označován pouze jako stařešina (senior) a pán, Dalimilova kronika mu přisuzuje nejasný titul lech a Hájkova kronika titul knížete, zatímco ve Starých pověstech českých je označován jako vojvoda.

V některých dílech je mu také přisuzován bratr jménem Lech. Tato postava se však nejdříve objevila v uherských a polských kronikách 13. a 14. století a to společně s postavou jménem Rus. V českých pramenech se poprvé objevuje až v kronice Přibíka Pulkava z Radenína sepsané na konci 14. století. Postava Lecha se poté objevovala i v pozdějších dílech, například Hájkově kronice či Starých pověstech českých. Někteří amatérští badatelé spojují postavu Čecha s dřívějším keltským osídlením a považují tak za jeho předobraz například Segovese. py

Obrázky z československých dějin

Článek připravil Martin Štulla Informace čerpány z internetových stránek vlcibouda.net, knizniklub.cz a literatura.cz

Toto číslo časopisu je z části věnováno historii Československa. Dlouho jsem hledal komiks, který bych Vám představil a který by se věnoval historii naší země… Nakonec jsem ho našel, ale ne v jedné knize, ale přímo ve třech. Jsou jimi Obrázky z českých dějin a pověstí, Obrázky z československých dějin a Obrázky z moderních československých dějin. Historie této komiksové série sahá až do let 1971-1975. V oněch dobách vycházeli v dětském časopise Mateřídouška kreslené příběhy s názvem Obrázková kronika českých dějin, jež se od roku 1975 přejmenoval na Obrázky z českých dějin a odtud již není daleko ke knižnímu názvu prvního vydání v roce 1980, který přetrval. Český malíř Jiří Kalousek je pravděpodobně nejvýraznější osobností celého cyklu a dal mu svůj jedinečný nezaměnitelný rukopis, který se dočkal u dětského publika kladného přijetí. Obrázky jsou unikátní v tom ohledu, že nabízí tradiční malebný pohled na dějiny naší země. Je to vize našich národních obrozenců, kterým je v současnosti vyčítáno, že lhali, mlžili a podobně. I tyto knihy byly poplatné době a politické koreknostni, takže různé roky vydání zároveň lehce pozměnili I obsah knih. Foto: naklad. Albatros

12

Hned několik generací českých dětí včetně autora této recenze formujícím způsobem zasáhlo setkání s komiksem o českých dějinách a pověstech od kreslíře Jiřího Kalouska a scenáristů Zdeňka Adly a Jiřího Černého. Původně vycházely jednotlivé dvoustrany na pokračování v časopise Mateřídouška (po čtyři ročníky v první polovině 70. let), v roce 1979 pak komiksy vyšly jako knižní soubor, částečně překreslené (některé prameny uvádějí první vydání 1980). Původní komiksový seriál byl ukázkovým příkladem vydařené popularizace historie a všichni jeho čtenáři snáze prošli zkouškami z české literatury i dějepisu. Původně do komiksové formy převáděl hlavně Jiráskovy Staré pověsti české, později začal přidávat i příběhy z českých dějin, podané v duchu tehdejšího (spíše však vlastenecky stereotypního něž komunistickou ideologií zatíženého) výkladu: tedy například byli oslavováni husité včetně spanilých jízd Evropou, hodně prostoru bylo věnováno různým sociálním bouřím (sedláci u Chlumce, Kutnohorští havíři, Chodové) a původní svazek končil založením sociálně demokratické strany. Historických nepřesností a zavádějících momentů se dalo nalézt více, ať již v textu či v ilustracích – například Přemysl Otakar II. leží na Moravském poli mrtev v plné zbroji (zasažen skrze brnění šípem!), zatímco ve skutečnosti jeho mrtvolu ještě v bitevní vřavě nepřátelští vojáci o cenné brnění oloupili. Ale onu základní iniciační funkci pro školáky komiks plnil skvěle.

Foto: naklad. Knižní klub

Zdálo by se přitom, že ten koncept je už překonaný. V sedmdesátých letech totalitní moc přitáhla řemeny a „pokleslé“ literární žánry a umělecké disciplíny, které se začaly objevovat koncem let šedesátých, zase musely zmizet. To byl problém i komiksového média, a autoři tehdejšího seriálu tedy zvolili jakousi méně provokující hybridní formu, kdy pod obrázky byl psaný text. Komiksové bubliny se v obrázcích Jiřího Kalouska objevovaly jen výjimečně a omezovaly se na citoslovce nebo pár slov. To už ale dnes neplatí, komiks naopak v Česku zažívá skvělá léta. Kniha Obrázky z moderních československých dějin získala v roce 2017 cenu Muriel v kategorii Nejlepší původní kniha!

Za asistence poníka Článek připravila Gabča Monte Vlastní autorská tvorba Kydat se dá dvěma způsoby, buď bez koní anebo s nima. První varianta je samozřejmě lepší, protože se vám tam ty vaše zlatíčka nemotaj. Nikdy jsem ale neměla problém vykydat i s nima. Teda až do příchodu Justýny. Tahle malá všetečka totiž musí při všem, co dělám asistovat. Takže když jsem kydala a Justýnka byla u toho, měla jsem o zábavu postaráno. A abych se ani trošku nenudila, dělala jsem to pro jistotu dvakrát. Nejdřív totiž zkoumala každé nářadí, které jsem vzala do ruky, a když měla, pocit že už všechno zná, rozhodla se zkoumat kolečko. To by ani až tak nevadilo, pokud by bylo prázdné. Jenže jí nejvíc zajímalo, když bylo plné a největší radost měla, když se jí ho povedlo převrátit. Takže od té doby kydám vždy, když jsou koně venku. Jsou ovšem práce, které se dělají v přítomnosti koní, a tady Justýna vždy předvede chuť „pomáhat“. Loni jsme s dcerou vyřezávaly nálety na pastvině a Justýna musela být samozřejmě u toho. Což 13

znamenalo dávat pozor, aby se nezranila, protože ze všeho nejvíc jí zajímala pilka. A protože jsem jí ji nechtěla půjčit, začala na sebe upozorňovat. Nejdřív do mě jen lehce strkala čumáčkem, a když jsem se jí nevěnovala, začala vztekle hrabat přední nožkou. Dělá to vždy, když není po jejím. Dělala jsem, že to nevidím, a když pochopila, že tentokrát nevyhraje, šla si alespoň hrát s petkou, ve které jsme měly pití. Strkala do ní tak dlouho, až se rozkutálela ze svahu. Měla z toho takovou radost, že si i poskočila. Minulý týden jsem šla vystříhat větve, které začaly zasahovat do průhonu, a Justýna to samozřejmě zjistila a rozhodla se mi dělat společnost. Přiběhla, a že prý co to mám v ruce. Ukázala jsem jí tedy nůžky a pokusila se jí vysvětlit, že to není její hračka. Chvilku pozorně sledovala co s nima dělám a pak to začalo. Nejdřív mi strčila hlavu do výhledu, takže jsem neviděla co zrovna stříhám a pak přede mne vlezla celá. Pohladila jsem jí, obešla a pokusila se stříhat kousek dál s tím, že se na toto místo ještě vrátím. V okamžiku kdy jsem se ohnula, položila si Justýna hlavu na moje záda a nehodlala ji zvednout. Na má slova „No ještě se o mě klidně podrbej“, se s výrazem ty jsi to chtěla, začala o mě drbat. Odložila jsem tedy nůžky chvilku se jí věnovala a nakonec odvedla milou poničku za koňma na pastvinu. Bylo to prd platný, protože za necelých 5 minut byla zase zpátky a vše začalo nanovo. Práci, kterou bych normálně dělala půl hodiny, jsem díky Justýně dělala hodinu a půl. Na druhý den po stříhání bylo naplánované čištění průhonu. Spodní část až k výběhu jsem udělala hned ráno po kydání s tím, že výběh a horní část průhonu udělá k večeru dcera. Jenže ta si nechala podupat hříbětem nohu, a tak jsem na to šla já s tím, že dcera za mě uvaří. Pár minut po tom co jsem začala hrabat ve výběhu to nadělení, co tam zanechali naši koníci, přiběhli všichni tři se podívat, co že to tam dělám. Dasty a Savana skutečně jen koukali, zato Justýna ucítila šanci přiložit kopýtko k dílu a to doslova. Nejdřív sledovala, jak si dělám hráběma hromádku a když pochopila, co že to dělám, vykročila pomáhat. Stoupla si k hromádce a začala do ní hrabat nožkou. Než jsem stačila vzít lopatu, byly hovna zase všude. Pokusila jsem se je vyhnat, ale co se týká Justýny, bylo to marný. Ta se prostě rozhodla, že mě v tom samotnou nenechá. Vzorně se mnou postupovala průhonem a vždy ji nejvíc zajímalo zrovna to, co jsem měla v ruce. Pokud jsem hrabala, motala se u hrábí a když jsem nabírala a vyhazovala, stoupala si na lopatu. Jenže jak šla za mnou, pohybovala se spíš v té již čisté části. Ani nevím proč, ale v jednu chvíli jí říkám ne, že se mi tam hned vykadíš a jako na povel to Justýna udělala. Včera jsem pálila chroští, které manžel vyřezal, ale Justýnu jsem pro jistotu k sobě nevzala. Mám pocit, že by byla schopná mi ten oheň uhasit.

Dožínky Článek připravila Pavla Štullová Informace čerpány z internetových stránek wikipedia.org Dožínky jsou ve slovanské lidové kultuře svátek sklizně slavený na konci žní, patrně s předkřesťanskými kořeny. Podobnými oslavami konce sklizně jsou události jako vinobraní, dočesná – sklizeň chmele, konopnická - sklizeň konopí, nebo dokopná sklizeň brambor. Mezi dožínkové obyčeje patřily například zvyky spojené s posledním uvázaným snopem obilí. Ten se v českém prostředí nazýval baba, stará nebo nevěsta a často byl 14

Foto: plzen.cz

stylizován do ženské postavy či oblékán do ženských šatů. Nakonec byl odvezen do statku, předán hospodáři a zanechán v domě do příštích dožínek. Podobně se na poli nechávalo obilí svázané do jehlanu s kytkou klasů na vrcholu, zvané stodola či sibilia. V jižním Rusku existoval ještě na počátku 20. století zvyk vázat na konci žní do uzlu hrst posledních klasů, někdy doplněných chlebem se solí, a této praktice se říkalo „zavinovati Velesovi bradu“ nebo „nechati Velesovi hrstku klasů na bradu“. Podle Jana H. Máchala jde o pozůstatek obětí tomuto božstvu. V některých oblastech je tento zvyk spojen s jiným jménem než Velesovým a figuruje v něm „brada“ Ilji, Boha či Krista. Foto: plzen.cz

K dožínkám také patřila společná cesta z pole, při které byli účastníci ozdobeni květy a klasy, stejně jako jejich nástroje, a ze stejného materiálu měli i věnce na hlavách. Důležitý byl obzvlášť dožínkový věnec, ponechávaný v domě až do jarní setby. Tento objekt měl výraznou solární symboliku, jak dokazuje označení dožínkové slunce používané na Pardubicku. V polovině 19. století byly dožínky slaveny prakticky na celém českém území, postupně však tato tradice doznívala. Na počátku 20. století byly organizovány především Agrární stranou a zahrnovaly průvody selské jízdy a tančení české besedy. Původní pojetí dožínek tak zaniklo a staly se zábavnou a společenskou akcí.

Dívka, která chtěla zachránit knížky Článek připravila Tereza Jílková Vlastní autorská tvorba redaktorky

Možná je to maličko divné, prohlásit v 22 letech "Zamilovala jsem se do dětských knih!" Že? Prosím, řekněte mi, že to někdo máte stejně, abych si nepřipadala tak divně. Ale teď vážně. Knížka "Dívka, která chtěla zachránit knížky" se mi tak vryla do srdce, že jsem zatoužila vrátit se do dětských let. Autor - Klaus Hagerup (ilustrace Lisa Aisato) Počet stran - 64 Nakladatelství - Omega Série - / Rok vydání – 2018 Anna má skoro deset let a ze všeho nejvíc ráda čte. Miluje čtení tolik, že jedním z jejích nejlepších přátel je knihovnice Monsenová, i když je jí přes čtyřicet let! Jednoho dne knihovnice Monsenová řekne Anně, co se přihodí knihám, které si nechce nikdo půjčit. Zkrátka zmizí. Jsou zničeny. Ale co se stane se všemi, kteří v nich žijí? Zmizí také? To přeci nejde! Anna musí knížky zachránit! Jenže jak? 15

Foto: Tereza Jílková

Anička miluje čtení. Stejně jako já. A stejně jako mě ji zajímá, co se stane s knihami, které si nikdo nepůjčuje. Není to pro ně hezký osud. Rozhodně musím pochválit grafické zpracování celé knihy, protože ty ilustrace jsou naprosto dokonalé. Jsou jemné, velké a barevné, ale přitom ne extra svítivé. Plus má ještě výběr papíru, který obrázky lehce podtrhuje. Jestlipak víš, co se děje v knihovně s knížkami, které si nikdo nepůjčuje. Ani Anna to nevěděla. Ale když se to dozví, už nemá na výběr. Musí knihy zachránit. Nikdy jsem takovýto jemný příběh nečetla a musím říct, že jsem docela smutná z toho, že v době mého dětství jsme se k takovým knihám nedostala (a ani nevím, jestli existovaly). Děti dnešní generace mají velikánské štěstí, že pro ně vychází taková krásná literatura. Čtení "Dívky, která chtěla zachránit knížky" pro mě bylo krásných 20 minut života (a to jsem se snažila nečíst moc rychle, aby mi příběh vydržel co nejdýl) a následných 30 minut rozplývání se nad obrázky :) Opravdu kouzelný, magický příběh! Pokud máte doma malé dítko (u téhle knihy bych ovšem preferovala asi holčičky, nejsem si stoprocentně jistá, jestli by to kluky bavilo), rozhodně doporučuji si tuto knížečku pořídit. Jako pohádka před spaním bude naprosto ideální! Já ji schovávám pro svoji šestiletou neteřinku :) Tak snad z ní bude mít radost :) Trošku bych ale vytkla absenci číslování stránek. I když u tak tenké knížky by to někdo považoval za zbytečné, já si na to u knih už tak zvykla, že mi přišlo, že v té knize něco zásadního chybí. Ale je to jediná věc, která mi tam vadila. Knížečka byla na nějak dlouhou recenzi moc krátká, takže se moc omlouvám, že vám tu toho moc neřeknu. Kdybych prozradila více, už by to mohli být spoilery. Už jste stihli číst Dívku? Pokud ano, co na ni říkáte?

Mikrohoror

Článek připravila Renáta Waldmann Vlastní autorská tvorba redaktorky Kde to jsem? Prožene se kolem mne průvan, až se mi zježí chlupy vzadu na krku. BĚŽ! Ozývá se mi varovný signál, kdesi hluboko v hlavě. Krev mi tepe na spáncích a já se ještě jednou rozhlédnu. Je to jenom dům. Snad opuštěný, ale jen dům. Nechovej se jako děcko! Přikážu si, ale mé srdce se mi snaží vyskočit z hrudníku a vzít to ke dveřím napřed. Buší tak mocně, že skoro lapám po dechu. No tak, uklidni se přece. ´Seš chlap tak se podle toho chovej! Vzmuž se! Nemůžu se soustředit, přes to nesnesitelné tepání krve ve spáncích. Prudká bolest hlavy mne zasáhne jako blesk. Co to bylo? Byl to jen mžik, přísahal bych, že jsem zahlédl pohyb. Jen koutkem oka. Rozhlédnu se, ale vidím jen špinavé a oprýskané zdi, vyvrácené dveře, rozbitá drcadla, poházený nábytek a nakřivo vysící obrazy. Nikoho dalšího nevidím, ale slyším! Skřípot. Zavrzání podlahy a dveří. Kroky. Stále nikoho nevidím. Tohle není normální. BĚŽ! Tohle se mi jen zdá. Vzbuď se! Štípu se do předloktí a stehen. Bolí to, ale neprobouzím se. Kroky. Rozběhnu se. Kam teď? Schodiště, támhle! Šílenou rychlostí, zamířím ke schodišti. Pronásleduje mne dusot těžkých podrážek po prkenné podlaze. Ohlédnu se. Nikde nikdo. Jen ty kroky. Tak to nepobírám, proboha, co to je? Pádím ze schodů, beru je po dvou, po třech. Spoléhám na zábradlí, že pod mou váhou vydrží. 16

"Sakra." zakleju tentokrát už nahlas, protože dole skoro narazím do zdi. Zvuk mého hlasu se divně rozléhá. Kousek ode mne někdo je. Vidím, jak postava právě zašla do dveří. To není možný! Nemůže být! "Babi?" Vcházím za ní do jednoho z pokojů. Proboha, co tu dělá? "Babi, babi. Pojď honem. Musíme pryč!" vpadnu do pokoje. "Někdo tu je. Někdo, kdo nechce abychom odešli." Snažím se popadnout dech. "Ale můj drahý," hladí mne po tváři stejně jako když jsem byl malý. "Ty musíš jít. Musíš se odsud dostat. Běž." manévruje mne k oknu. "Ne! Nenechám tě tu!" "Odchod odtud má svou cenu. Jeden musí zůstat. Běž a užívej si života. Já už si ten svůj užila." Kroky, už jsou slyšet za dveřmi. Ztuhnul jsem. Mezitím babička přiskočila je dveřím, jako kdyby byla dvacetiletá. Zabouchla je a zapřela je svým bokem. Co asi si myslí, že tím zmůže? Vždyť už z ní zbyl jen věchýtek. "Ne. Musí to jít jinak." Mířím k ní. "Běž, zdržím ho." upřeně se na mne podívá. "Běž a pozdravuj. Pozdravuj všechny." "Nechápu. Pozdravuj?" "Slib mi to! Slib mi, že všechny budeš ode mne pozdravovat. A vyřiď jim, že je mám ráda." V jednu chvíli se dívám do babiččiných modrých očí a v druhou lapám po dechu v poloze ležmo pod oknem. Co se to stalo? Náhle to vidím, jako ve zpomaleném filmu, jako kdybych to nebyl já, kdo to právě prožil a prožívá. Jako kdybych byl jen pouhý pozorovatel. Dveře se roztříštily. Bylo to jako výbuch. Náraz do hrudníku mne vymrštil. A už jsem slyšel jen řinčení skla a cítil prudký náraz svých zad do půdy pod oknem, až jsem si téměř vyrazil dech. "BABI!" S výkřikem jsem se posadil. Zbrocený potem civím do zdi. Ale jiné zdi. Sedím na posteli. V bytě, ve kterém jsem se do nedávna o babičku staral. Dneska se sem zase vrátí. Pustí jí z nemocnice. "Byl to je sen." zaplavila mne úleva. CRR, CRR. Fuj, to ´sem se lek´. Řinčení starého drátového telefonu, na který babička nedala dopustit, se rozléhalo bytem. „Haló? Martin Havlasa, prosím?“ "Martine!" "Ahoj mami. Cože voláš takhle brzo ráno?" Vzlyk. "Babička,“ vzlyk. „Umřela!" Krve by se ve mně nedořezal! Byl to JEN sen?! A, nebo nebyl…

VYLUŠTI PŘESMYČKU Článek připravila Jana Koláčková Vlastní autorská tvorba redaktorky

17

Ilustrační obrázek

Článek připravil Lukáš Vokoun Vlastní autorská tvorba

Ženě erární Osamotě o samotě

Bez vděku, bez provizí Rozdávat lásku ryzí Halíc se v povzdechu.

Říkalas něco duše má Prázdný zvuk prořízl ticho Kroky oznámili příchod Lidí co kroky nemají Pak kroků mých pouhá ozvěna Hledala tóny, co nehrají.

U mužů v útěku Před žitím žravou krizí V minutách doteků. Bez rána, bez květů Bez snů i bez kostela Po ranách svého těla Slza se nese tu.

Říkalos něco zrcadlo? Co v odraze vidíš snad do lidí Ukaž mi, co jiní nevidí Že tělo mé více těl jiných má Neb samo by před tebou uvadlo Však odraz je stál stejný jako já...

To, jejíž láska celá Zavřena do šuplíku Kdy v těle archanděla Polyká slova díků Jak květ co vášní plane Listy má potrhané Jen potem zalita.

Říkal si něco můj pokoji? Celo má, slečno má ze čtyř stěn V útrobách tvých snad jsem uvězněn Najít tak lidskost svou v lidskosti Pravý pud v studu svém ukojit A skrýti kůži svou do kostí.

To, jejíž láska celá S výhrou jen pro jiné Je v duši nevinné Když rohy sundá z čela Mladičká lolita...

Říkal si něco můj čtenáři? Svěř se mi, nikdo nás neslyší Mluv, než nás oba dva utiší Svět, který sám sebe přehluší Pověz mi, co v hlavě vytváříš Šeptej, ať samota netuší.

Ohřej svět Ohřej svět, abychom neumrzli Naposled i poprvé tak mi zní Do uší ta hudba doteků Poruším svůj zákaz pod deku.

Že právě s tebou si povídám... Říkal si něco? ......

A pro krásu se vydám prsty svými Do pasu. Kde rajská báseň zní mi Naposled tak v notách tělo vyzní Ohřej svět, abychom neumrzli.

Už nejsem sám.

18

Ilustrační fotografie

4. díl - Jaký byl Slamburk 2018 Připravil Jiří Havlis se Slamburáky Vlastní autorská tvorba dopisovatele

Po plánované roční odmlce jsme opět pod městem Borovany u Nového rybníka majícího taktéž název Pražan se Slamburským týmem postavili „náš“ hrad Slamburk a menší Sokolí hrádek, aby se první den v září mohla uskutečnit další z tematických bitev v okolí hradu. V letošním roce byl podtitul „Návrat císaře“. Císaře se zhostil Vladimír T. Gottwald, slovem provedl celým dnem Petr Lejsek a mé já. Celkem se v devíti družinách (Templáři, Husité, Křižáci, Rožmberkové, Sezima z Ústí, Páni z Hradce, z Landštejna, z Krumlova a z Loučovic) sešlo přes 160 bojovníků, kteří ukázali svou udatnost ve dvaadvaceti rytířských disciplínách, jako byl boj na kládě, hod oštěpem, jízda na koni, střelba z luku, praku a kuše, práskání bičem a mnoho dalšího. Ti šikovnější si mohli vyrobit vlastní rytířskou zbroj, kterou použili při závěrečné obraně či dobývání hradu. Nejudatnější z udatných byli pasováni na rytíře a rytířky a nejúspěšnější lučištníci dostali možnost zápalným šípem zapálit Sokolí hrádek. Nejlepší družina získala Slamburský poklad, o který se nakonec se zbytkem družin rozdělila.

19

20

Dnes z Plzeňského kraje

Článek připravila Věra Melicharová Informace čerpány z internetových stránek receptyonline.cz a varimeahrajemesispenny.cz

Plzeňská pivní polévka 300 g tmavého chleba 300 ml plzeňského piva ležáku 1,2 l nepříliš mastného vývaru 200 ml sladké smetany 1 žloutek kmín sůl petrželka na ozdobu

Foto: Ona dnes

Chléb rozkrájejte, zalijte plzeňským pivem a nechte rozmočit. Vývar přiveďte do varu, vlijte pivo s chlebem a přidejte smetanu, žloutek, kmín, sůl. Vše rozvařte. Proceďte hustým cedníkem a na talíři dozdobte petrželkou.

Chodské koláče 25 g čerstvého droždí 100 g krupicového cukru 500 g polohrubé mouky asi 250 ml vlažného mléka 125 g másla (rozpuštěného) 1 malé vejce a 1 žloutek + 1 vejce na potření špetka soli tvarohová, povidlová a maková náplň (viz Náplně) hrst loupaných mandlí na ozdobu Na polevu 300 ml zakysané smetany 100 ml smetany ke šlehání Vanilkový cukr a rum podle chuti Foto: Prima Fresch

Náplně: Tvarohová náplň: Utrete 1 kg tucneho tvarohu (nejlepe baleny v kostce), 200 g krupicového cukru, 2 malá vejce, 2 lžičky strouhané kůry z bio citronu, špetku soli, 1 lžíci hrubé mouky a nařeďte smetanou ke šlehání tak, aby se náplň dobře roztírala. Povidlová náplň: Kvalitní švestková povidla propasírujte a dochuťte trochou rumu. Maková náplň: Promíchejte 125 g mletého máku s cukrem podle chuti, kápněte trochu rumu, zalijte vařící vodou a nechte vychladnout. Z droždí, lžíce mouky, lžíce cukru a trochy vlažného mléka připravte kvásek a nechte ho na teplém místě vzejít. Prosejte mouku a sul, pridejte vejce a zloutek, zbyle mleko a cukr, vzesly kvasek a rozehřáté máslo. Vypracujte měkké těsto a nechte ho asi 30 minut kynout. 21

Testo rozdelte na ctvrtiny a vytvarujte bochanky. Polozte je na pomasteny pecic pap r a nechte dalších 15 minut kynout. Pak je rukou či válečkem vytvarujte na asi 0,5 cm silné placky. Okraje potřete rozšlehaným vajíčkem a na plochu koláče stejnoměrně rozetřete tvarohovou náplň. Troubu předehřejte na 180 °C. Koláče s rozetřeným tvarohem ozdobte pomocí cukrářského sáčku povidlovou a makovou náplní a mandlemi. Pečte v rozehřáté troubě, až budou okraj a spodek koláče zlatavé (přibližně 15–20 minut). Po upečení ještě zatepla zakapejte směsí sladké a zakysané smetany s troškou vanilkového cukru a rumu.

Smažená jablka v pivním těstíčku 500 g jablek 250 g hladké mouky 3 vejce 200 ml světlého piva 2 sáčky vanilkového cukru sůl olej 1 polévková lžíce skořice

Foto: toprecepty.cz

Oloupaná jablka zbavte jádřince, nakrájejte na plátky a obalte v mouce. Z piva, žloutků, soli, mouky, vanilkového cukru a skořice připravte řídké těstíčko. Z bílků ušlehejte sníh a vmíchejte ho do těstíčka. Ve směsi namáčejte v mouce obalené plátky jablek a na nepříliš rozpáleném tuku pečte dozlatova. Osmažená jablka nechte na papírovém ubrousku okapat, posypte je cukrem smíchaným se skořicí a podávejte.

VAROVÁNÍ! Při čtení nepijte, nejezte a nečtěte vedle spících osob.

U hraničáře

Článek připravil Martin Macek Cabicar Vlastní autorská tvorba Restaurace U hraničáře v Lobendavě, čekali jsme na oběd. "Tati, co to je? Mně ta hra nejde a tohle tam skáče." Podíval jsem se na tablet. "Viki, to je telefonní aplikace, na to neklikej nebo se dovoláš kdoví kam." Nastavil jsem jí tam hru, než přinesou jídlo a plánoval s ženou odpoledne. Po pár minutách houkání. Kolem se prohnalo hasičské auto. Káťa se napřímila a zašeptala k dceři: "Viki, nenamačkala jsi tam nějaká čísla?" Zasmál jsem se. "Myslíš, že poslala nějaký kód záchranářům?" Manželka se uvolnila, ale nedivil jsem se jí. Po tolika zážitcích a zkušenostech... Najednou houkání. A další. Zalehla nás kakofonie sirén. Požárnické auto. Za ním další. A další. Hasiči Mikulášovice, Velký Šenov, Šluknov, Děčín... Za oknem jsme sledovali části projíždějící techniky, hotová mobilizace záchranných sborů. Káťa mi svírala ruku, až jí zbělely klouby a jen jsme zírali. PROBOHA! Jakým kódem se dá vyvolat poplach v celé republice?! Za tohle nevylezeme z lochu do konce života. 22

Pak přišla paní, která nás obsluhovala: "Tak tady jsou ty ovocné knedlíčky." postavila talíř před Viki. Poplach venku jí vůbec neznervóznil, jako by se to tu dělo denně. "Tak jak se ti líbí ta spanilá jízda? To tu pořádají s dobrovolnýma hasičema, to je vždycky estráda." Podívali jsme se s manželkou na sebe. "Já se málem po..." zašeptala Káťa, sledovala další auta a šílené houkání a pořád mne držela. Jen jsem přikývl, víc jsem se neodvážil, jak jsem svíral půlky u sebe. Káťa konečně vydechla a ještě zašeptala: "Tak jsme se podruhé narodili..." Zase jsem přikývl. Tohle se prostě nedá, takový život. Z celého kraje jsme si museli vybrat tu jedinou hospodu přesně ve chvíli, kdy mají hasiči z celého okresu defilé. Náhoda? Pokud ano, tak pan Náíhoda nás chce zabít. Pan Náhoda je totiž pěkný blbec a má černočerný smysl pro humor.

Článek připravila Kristýna Strnadová Vlastní autorská tvorba redaktorky

Věčnost

Dětský svět

Štětec do barvy se ponoří pokušení ti vidím na očích. Barva se plátna dotýka inspirace pro básníka.

Když jsem byla dítě vše bylo jiné.

Ztracen ve světě, který není Vnímám jen tvé pokušení.

Třešně byli červenější. A chutnali sladce. Celé léto trávila jsem u nás na zahrádce.

Fantazie - mocná dáma dej ji ještě jednu šanci. Přečti jí myšlenky vyzvi ji k tanci.

Pampelišky měly více chmíří a slunce více hřálo mnohem lepší čokoláda. A vše méně stálo.

Namaluj obraz pln hodnot malíře přesto, že jednou opustíš svět. Tvůj obraz místo tebe žít bude ještě spoustu let.

Kolotoče na poutích. Byly větší než teď trvalo chvíli naučit se Básničku nazpaměť.

Poslední

A všechno bylo barevnější a nebe bylo níž. Prázdniny byly delší a slunce bylo blíž.

Osud nás spojil v touze mnoha dní. Dobře vím že byla jsi poslední.

A pro jednu chvíli. Chtěla bych být zase dítě.

Mého života hřích zkrátka jsi byla poslední z posledních.

23

Potkan jako domácí mazlík Článek připravila Lucka Malingerová Vlastní autorská tvorba redaktorky

Potkani jsou, podobně jako třeba pavouci nebo hadi, tvorové, jichž se velká skupina lidí štítí. Jakožto “přerostlé myši” to s námi lidmi nemají jednoduché, ale stejně je skupina lidí, která jejich domestikované příbuzné chová doma. Proč? Protože jsou zkrátka úžasní!

Potkani včera a dnes Vlastně nám potkani prokázali velikou službu už ve středověku. Konkrétně, když řádila v Evropě morová epidemie. Přenašeči černé nemoci totiž byly krysy. Ano, mezi potkany a krysami je docela podstatný rozdíl. Krom toho, že krysy mají chlupatý ocas, jsou potkani odlišní také svou mohutností a velikostí, kterou krysy převyšují. A právě tento faktor zachránil naše předky před definitivní záhubou. Nebo k tomu alespoň přispěl. Potkani nakaženi morem nebyli a díky svým fyzickým dispozicím se jim povedlo krysy vytlačit. Takhle se řeší epidemie! Dnes nám ti divocí potkani ale víc škodí, než že by Ilustrační fotografie nám pomáhali. Jestliže chováte slepice, nebo králíky, asi víte, o čem tady mluvím. Jsou to všežravci, to znamená, že nemají problém zbaštit nějaké to masíčko, a dělají to docela rádi. Často jsou odolní vůči jedům, dostatečně inteligentní, aby se vyhnuli pastem, takže se řada chovatelů uchyluje k odstranění těchto nezvaných návštěvníků vzduchovkou. Bohužel.

Domácí mazlíci Potkani, které chováme doma, jsou geneticky upravení, dalo by se říci vyšlechtění. Dokonce existuje i několik ras jako třeba u psů. Liší se např. Tvarem uší, nebo typem srsti. Tyto nesčetné genetické úpravy ale přispěly k tomu, že jsou tito domácí miláčkové náchylní na různé nádory. Jejich buňky už jsou zkrátka tak zdegenerované, že se jednou za čas zblázní a začnou se dělit. Na každou akci zkrátka existuje adekvátní reakce. Když se rozhodnete pořídit si potkánka, počítejte s tím, že se dožívá průměrně 2-3 let, což není mnoho. Jinak jsou to ale naprosto dokonalí mazlíčci. Jejich inteligence vás bude neustále překvapovat. Pokud zvolíte správnou podestýlku, nemusíte se bát ani zápachu. Potkani se neustále čistí a dokonce chodí vykonávat potřebu na jediné místečko v kleci. Jedí tak, že si “sednou” na zadní, potravu chytí do předních pacek a baští. Po jídle si samozřejmě umyjí tlamičku i pacičky. Nedávejte jim ale nikdy citrusové plody, protože ty srážejí v žaludku vápník. Potkánci jsou velice společenští, proto potřebují hodně vaší pozornosti. Úplně ideální je chovat je minimálně po dvou. Mají v genech zakódováno, že žijí v obrovských koloniích. Když je potkan sám, může dokonce umřít steskem. Díky jejich zvědavosti a inteligenci jim můžete vymýšlet různé hry a prolézačky. Největší radost jim uděláte, když jim důmyslně schováte pamlsky. A pozor! Dokonce jsou to i dobří plavci! Až příště potkáte nějakého potkana, snad už se na něj budete dívat trošku jinak než doposud. A jestli se díky tomuto článku rozhodnete si nějakého pořídit domů, pozdravujte ho. 24

1. část

Článek připravil Martin Štulla Informace čerpány z internetových stránek garaz.cz a auto.tn.nova.cz Automobil (zkráceně auto , z řeckého αυτός autos, sám) je dvoustopé osobní nebo nákladní silniční motorové vozidlo. Jedná se o jeden z mnoha dopravních prostředků. Rozdělují se dle druhu pohonu, např. parní stroj, dieselové, zážehové, elektro aj. A všimli jste si, kolik jich na silnicích jezdí. A skoro každé jiné. A přemýšleli jste někdy, co znamenají loga automobilek? Některé významy vás opravdu překvapí. Někdy se k logu automobilky váže i poměrně zajímavý příběh! Loga automobilek se v čase mění, většinou si ale i po obměně zachovávají své základní symboly a prvky. Nesou v sobě zapsaná jména zakladatelů nebo i symboly kraje, odkud pocházejí. U některých je jejich význam známý, jindy vás ale může překvapit. Pojďme se v našem seriálu podívat, co jednotlivá loga znamenají!

Alfa Romeo Znak italské značky Alfa Romeo patří k jednomu z nejnápaditějších na trhu. V levé části loga se nachází červený kříž, který je symbolem města Milána, kde byla automobilka založena. Vpravo pak najdeme hada požírajícího maurského muže. Tento symbol byl vyobrazen na praporu rodu Viscontiů, kteří vládli Milánu ve 13. a 14. století. Mimochodem název Alfa Romeo se skládá ze zkratky názvu továrny (Anonima Lombarda Fabbrica Automobili) a jména majitele Nicoly Romea, který továrnu osm let po jejím vzniku převzal.

Alpina Alpina je bavorská značka specializující se na úpravy vozů BMW. Původně v Alpách vyráběla psací stroje. Ve štítu loga nenajdeme středověké věže, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale o něco méně poetický dvojitý karburátor Weber a klikovou hřídel.

Aston Martin Název automobilky Aston Martin vznikl ze slo-žení názvu závodu Aston Hill Climb a příjmení spoluzakladatele značky Lionela Martina. Křídla ve znaku mají reprezentovat rychlost.

Audi O znaku Audi koluje ve společnosti mnoho mýtů a nepravd. Ne, opravdu čtyři kolečka nesymbolizují pohon všech kol, jak se dá poměrně často mezi sebezvanými znalci zaslechnout. Znak ve skutečnosti zobrazuje původ koncernu Auto Union, který vznikl spojením čtyř automobilek- Audi, DKW, Horchu a Wandereru. Každý kruh reprezentuje jednu značku a jejich protnutí symbolizuje jednotu. Volkswagenem znovuvzkříšené Audi původní emblém převzalo. 25

O hodinu vpřed, o desetiletí zpátky Článek připravil Jiří Vítovec Informace čerpány z internetových stránek kosatik.eu

Proto, abyste nahlédli do časů minulých, nepotřebujete stroj času, videokazetu nebo retro víkend v obchodě. Stačí se vydat do země extrémů. Do Bulharska. I my to zkusili. Jen jsme ještě na začátku netušili, co všechno můžeme čekat. Bulharsko má rozlohu téměř 111 tisíc kilometrů čtverečních a většinu z těch kilometrů člověk musí obdivovat. Hory, z nichž nejvyšší je Musala (2 925 mnm), se střídají s rovinami končícími opět horami. Přírodní rezervace, nádherné kouty země a velkoměsta. Dohromady v Bulharsku žije oficiálně něco málo přes sedm milionů obyvatel, ale těžko říct, jestli se tomu dá věřit. Tato země je jednoduše zemí absurdit a kontrastů. Ale dobře, zkusíme to vzít nějak smysluplně, takže: Do Bulharska jsme vyrazili na přelomu července a srpna, abychom se vrátili o čtrnáct dní později. Cesta autem přes Rakousko, Maďarsko a Srbsko znamenala vzdálenost téměř 1 700 kilometrů a přespání v kempu uprostřed maďarského Szegedu. Jen těžko si představit, kolik písní za tu dobu jsme slyšeli. Měli jsme ale možnost vidět změny krajiny. Z rakouských zelených polí a malebných vesniček, přes širé rovné pláně kolem maďarských dálnic, až po téměř prázdné silnice v Srbsku lemované skalami. Když jsme konečně dorazili do cílové země, mohli jsme tvrdit, že cestujeme v čase. Na hodinkách o hodinu vpřed, realitou o nějaké to desetiletí zpátky. Jestliže jsme v Srbsku jeli po dálnici, kde na téměř nové vozovce jsme půl hodiny nepotkali téměř nikoho, v Bulharsku jsme kvůli výmolům téměř nedojeli. A to tu dálnici měli měsíc starou! Teď ale k tomu, proč tvrdím „o desetiletí zpátky.“ Jak už jsem psal, žije zde oficiálně něco přes 7 milionů obyvatel. To jsou ovšem ti sečtení. Kromě sídlišť tu totiž žijí lidé ve čtvrtích, které bychom směle označili za gheto. Ve čtvrtích, do nichž podle místních nerada chodí i policie. V domech postavených v lepším případě jen z cihel (bez malty) a střechou z vlnitého plechu tu žije neznámo kolik lidí v prakticky naprosté chudobě. Jak někteří uvádějí, Bulharsko je stále hodně poznamenáno životem pod vládou jiných. Nejdříve jim vládli Osmani a poté Komunisti. Když konečně získali svou zemi pro sebe, nevěděli, jak se o ni starat. Generace zdejších obyvatel musely žít podle pravidel jiných, a když si je mohly stanovovat samy, začaly ztrácet představu, jak by měly vypadat. Proto je možné u kulturních památek vidět opuštěné vily, které by snaživý člověk jinde proměnil na penziony. Proto je možné jen několik málo kilometrů od hotelových měst vidět chudinské slumy. A když lidé potřebují vedení, objeví se vůdce. Zdejší lidé dostávají plat jen zhruba třetinu průměrného českého platu, a pokud se objeví firma, která by to chtěla změnit, během krátké chvíle firma přesídlí jinam. Mafiánské rodiny by totiž začaly ztrácet vliv. Pokud byste snad chtěli získat nějaké peníze na dobročinnou činnost, kupříkladu z dotací, úřady si automaticky řeknou o „provizi“ 30%. 26

Pokud ale odhlédnete od negativ a nespokojíte se s letovisky, můžete vidět například kostel se střechou ze zlata, lázně z dob římského impéria či koloseum a závodiště z téže doby. Můžete obdivovat chráněné území, monumenty a specifickou kulturu. Dokonce je možné využít i volně přístupné bahenní lázně. Když jsme nakonec vyrazili na zpáteční cestu, rozhodli jsme se nepřespávat a jet celou trasu v kuse. V posádkách aut jsme měli více řidičů a mohli jsme se tak střídat. Bohužel jsme ale dostali podobný nápad, jako mnoho tureckých Němců a na hranicích jsme tak strávili o sedm hodin déle. Místní o Bulharsku tvrdí, že když Bůh stvořil zemi, dal každému národu část ze svého díla, ale na Bulhary již nezbylo. Proto se rozhodl jinak a dal jim kus Ráje. Pro milovníky přírodních a historických krás je to pravda, jen kdyby se nad ní tak prospěchářsky nemračilo.

1. část

Článek připravil Jiří Šulc Vlastní autorská tvorba redaktora Stalo se to jednoho jarního odpoledne. Z hospody uprostřed městečka se ozýval hlasitý smích. A to i přestože místní obyvatelé nebyli veselí, včetně těch, co v krčmě seděli. Hluk pocházel od velkého stolu uprostřed lokálu, kde seděla skupina šesti mužů se zbraněmi u pasů. Ty zatím nechali odpočívat a věnovali se dřevěným korbelům plným napěněného piva před sebou. Zatímco ozbrojenci popíjeli a bavili se oplzlými vtipy, místní seděli opodál, většinou u stolů v rozích hostince. Všichni se tvářili zachmuřeně a hleděli směrem k hlučným hostím uprostřed, bedlivě sledujíce hladinu jejich nálady, aby mohli při prvním náznaku potíží krčmu opustit.

Městečko stálo daleko od hlavních stezek, blízko divočiny. Byla to jedna z tisíců malých osad na severu království, lehce přístupná a naprosto bezbranná. Proto sem skupiny ozbrojenců přijížděly pravidelně vybírat od vesničanů dávky za ochranu. Nebylo zde nic zajímavého, proto většinou vždy po vybrání poplatku městečko opustily. Nyní je však zastihl prudký liják, ve kterém se jim nechtělo cestovat zpět do svého doupěte. K velké nespokojenosti hostinského Horthase se tak už více než tři hodiny ozbrojenci nalévali nejen jeho pivem, ale také pracně vypálenou domácí kořalkou, a nacpávali si břicha jeho chlebem a uzenkami. To vše pochopitelně bez naděje, že by po odchodu zaplatili. Bylo přece základní slušností poskytnout jídlo a dobré pití mužům, kteří se starají o to, aby se v okolí vesnice nepohybovali goblini nebo nebezpeční ozbrojení pobudové. Aby hostinský zabránil té největší pohromě, která ho mohla postihnout, nařídil hned po příjezdu vyděračů do vesnice svým dvěma dcerám, sedmnáctileté Elle a patnáctileté Arien, aby se zamkly ve svých pokojích v patře nad lokálem, a za žádnou cenu nechodily dolů. Když se nechtění návštěvníci divili, kde hostinského dcerky, které běžně hosty v krčmě 27

obsluhovaly, jsou, namluvil jim Horthas, že se vydaly do města nakoupit zásoby. Naštěstí pro něho se nikoho nenapadlo zeptat, jak do města odjely, když hostinského povoz, určený k přivážení zásob, stojí hned vedle maštale, ze které je slyšet bučení jeho tažných volů. Tak připadla povinnost obsluhy hostů mně. Normálně bych si hleděl svého koštěte a zametal v lokále či před prahem hospody, myl nádobí nebo štípal na dvoře za hospodou dříví. Nyní jsem musel běhat od výčepu ke stolu s rukama plnýma korbelů piva a talířů s jídlem a zase od stolu k výčepu s prázdnými korbely a talíři. Vesničanům raději nosil pití Horthas, když mu k tomu dali posunkem znamení. Ani na jedné zastávce jsem si moc dlouho neodpočinul, neboť bandě u stolu připadalo velice zábavné mě pokaždé, co jsem se k nim vracel, poslat pro něco dalšího, na co prý při předešlé objednávce zapomněli. První skupina ozbrojenců, vyžadující po vesničanech poplatky za ochranu, se objevila, když jsem v hostinci sloužil druhým rokem. Život ve vesnici se od té doby změnil. Lidé museli více škudlit, když se jim takto nečekaně zvýšily výdaje. I kdyby nevedli v hospodě po večerech nespokojené řeči, dala se změna poznat i beze slov. Vesnice začala žít ve strachu. Přestože někteří skutečně věřili tomu, že vesnice je díky ozbrojeným bandám v okolí ve větším bezpečí, většina poznala pravdu velmi rychle. A i těm nejdůvěřivějším prosťáčkům došlo, že něco není v pořádku, když jeden z jejich sousedů přišel o malíčky za to, že zaplatil o jeden měďák méně. Pro mě se toho zas tak moc nezměnilo. Dávky za ochranu byly vypočítány pro každý dům zvlášť a jejich výše závisela na počtu obyvatel stavení. Já byl Horthasův podruh, chudý sirotek, kterého ve své hospodě nechával pracovat a spát. Jakožto můj pán za mě nesl odpovědnost. Musel tedy malou sumou přispívat naším velkorysým ochráncům i za mou maličkost. Ale na jídle mi to naštěstí nestrhl, protože to bych už musel umřít hlady. Nyní jsem se však musel k výběrčí bandě přibližovat více, než mi bylo příjemné. Nevadila mi práce s tím spojená, roznášení pití a jídla bylo lepší, než většina podřadných úkolů, které jsem obvykle plnil. Ale v blízkosti mužů u stolu mi nebylo příjemně. A hlavním důvodem nebyly jejich zbraně u pasů a hlasitý hovor, doprovázený spoustou hrubých výrazů, na téma násilí. „Tak kam pojedem, až tady budem hotový?“ Zeptal se největší z nich, vysoký hromotluk s břichem jako pivní sud. „Snad už bys nechtěl odejít, Burrto,“ odpověděl mu muž sedící naproti. Tenhle byl naopak velmi štíhlý a na jeho tváři byl kromě orlího nosu a tenkého knírku nejnápadnější nemizející sebejistý úsměv. Do hospody vešel první a mluvil jménem celé bandy, takže ji očividně vedl. „To si piš, že chtěl!“ Zvolal hromotluk, zvaný Burrta, a bouchl svou ohromnou pěstí do stolu tak silně, že všechno nádobí na něm nadskočilo. „Máme tu zadky položený na židlích už moc dlouho. Už mě nebaví tu dřepět a chlastat tyhle patoky!“ Udal své důvody. Horhtas by obyčejně, jako každý správný hostinský, své pivo začal hájit, nyní si však netroufl. Burrta toho pochopitelně vypil ze všech nejvíc a ze všech se nejhlasitěji dožadoval dalších plných korbelů. Nic nenaznačovalo, že by mu Horthasovo pivo nepřišlo k chuti. Navíc se hned po uvedení svých stížností znovu napil. Tentokrát však počkal, až se ke stolu přiblížím na dosah, a pivo na mě vyprskl. Zbytek bandy to velmi pobavilo. Pokud ode mě nebo Horthase čekal nějakou reakci, aby se mohl hádat, tak k tomu nedošlo. Já jsem se naučil zatínat zuby v podobných situacích a Horthas se měl až moc rád. Takže se Burrta se zklamaným úšklebkem obrátil zpět k hubenému vůdci bandy. „Vidíš? Neni tu už ani žádná sranda! Takže kam pojedem dál?“ „Na západ, do Ovčína. Doufám, že už se těšíš,“ oznámil mu vůdce, stále s úsměvem. „Sakra, to teda jo! Ty pasáčci, co tam bydlej, maj slušný prachy z prodeje vlny, tam si aspoň pořádně nahrabem. A občas maj i odvahu na to odporovat. Hahahaha, chlapy pamatujete minule, jak jeden z těch vidláků spolknul pár mincí, aby sme se k nim nedostaly?!“ Obrátil se k ostatním, načež se celá banda začala při té vzpomínce pochechtávat. „Jo, to bylo od něj pěkně pitomý.“ Potvrdil vůdce. „Kdyby to aspoň neudělal přímo před námi. Asi čekal, že se k němu zbytek vesnice připojí a vzbouří se proti nám. To bylo něco, když prosebně koukal do jejich ksichtů, zatímco všichni stáhli vocasy a čučeli do země!“ „To teda jo. A nejvíc ten vidlák čuměl, když sme ho svlíkli, pověsily za nohy hlavou dolu jako prase na porážce a rozpárali mu pupek!“, doplnil Burrta strašlivou příhodu a hřměl při tom smíchy, stejně jako celá banda. Chuť na pivo se mu podle všeho vrátila, neboť hned do sebe obrátil celý korbel. 28

Ne, ani poslouchat tohle mě tolik neděsilo. Nejhorší věcí na nich byly jejich pohledy. Už jako malý jsem se naučil, že lidem je třeba hledět do očí, které jsou zrcadly duše, jak s oblibou říkají básníci. To je možná trochu přehnané, nicméně z očí se toho dá poznat o člověku mnoho. A ozbrojení muži u stolu měly oči šelem. Když na mě hleděli, vzpomínal jsem si na jednu příhodu z dětství, kdy do našeho kurníku vlezla kuna. Když jsem ji chtěl chytit rukou za krk a vytáhnout, okamžitě ke mně otočila hlavu a pohrozila mi vyceněnými zuby. Pohledy těch mužů byly stejné, jako pohledy zvířete, které vás chce kousnout. Výhružné. Slibující, že když udělám jeden chybný pohyb, budu toho litovat. Na druhou stranu bylo dobře, že Horthas poslal dcerky nahoru a obsluhu nechal na mě. Děvčatům by se jistě mohlo stát něco opravdu špatného. Uklidňovala mě myšlenka, že na devatenáctiletém hubeném klukovi se střapatými vlasy barvy slámy si opilci nic nevezmou. Snažil jsem se vypadat tak smutně a neškodně jako zmoklé toulavé štěně. Na moje neštěstí se na světě najdou i lidé, kteří si do takových štěňat rádi kopnou. Zrovna jsem nesl ke stolu další korbely piv. Protože jsem jich nesl hodně najednou, položil jsem si je na velký dřevěný tác. Už jsem byl skoro na místě, když tu se vůdce bandy najednou zvedl, jakože si musí odskočit na dvorek. Místo, aby šel nejkratší cestou ven, namířil si to schválně mým směrem. Když jsme se míjeli, podrazil mi nohu tak rychle a nečekaně, že jsem již nemohl nic dělat. Jak jsem padal vstříc podlaze, tác s korbely se mi v rukách převrátil, a část piva skončila na zemi, část na stole a většina na zádech Burrty. Celá hospoda v tu chvíli naprosto ztichla. Já jsem raději zůstal ležet na podlaze a rukama jsem si kryl hlavu, jako bych čekal na útok medvěda. Nedělo se ale nic. Po chvíli jsem se odvážil jedním okem opatrně pohlédnout vzhůru a zjistil jsem, že Burrta ke mě velmi pomalu otáčí svou velkou, odulou, plešatou hlavu. Jistě, že mě neuhodil hned. Nikam nespěchal a nechal můj strach stoupat. Možná to nebyl zrovna moc chytrý člověk, ale v tom, jak jiné tělesně i duševně týrat, byl určitě mistr. „P-p-p-promiňte…“, snažil jsem se ze sebe vykoktat omluvu. Okamžik na to se násilník zvedl ze židle, popadl mě za krk a zvedl si mě do výše očí. Stisk měl jako ocelová past a z pachu jeho dechu se mi dělalo špatně. „Já ti dám promiňte ty malej skrčku! Co si to dovoluješ, ty nemehlo, rozlejvat tady pivo po váženejch hostech, co?! Myslíš si, že to je zábava mě takhle polejvat?! Jsem tu snad pro srandu goblinům nebo co?!!“, řval na mě a přitom se mnou lomcoval, jako bych byl strom a chtěl ze mě setřást ovoce. „Nezlobte se pane, chlapec to určitě neudělal schválně. Je jen trochu nemotorný…“, říkal Horthas, který přiběhl ke stolu s utěrkou a začal stírat kapky piva ze stolu. Docela mě ohromilo, že se mě pokusil zastat. Přesto přitom také nemluvil zrovna plynule a za jeho úsměvem se skrýval velký strach. „Ty drž hubu šenkýři!!!“ Okřikl ho můj trýznitel. „Nebo až z tohohle šmejda vytřískám duši, dám se i do tebe! Když je to takovej budižkničemu, proč si ho tady vůbec vydržuješ, co?! Asi ti fakt jednu máznu za to, žes ho vůbec nechal, aby nám nosil chlast!!!“ „Ale no tak, takhle se k panu hostinskému nemůžeme chovat.“ Ozval se hubený vůdce, co mi podrazil nohu. Mluvil pomalu a něžně, jakoby poučoval dítě. Z jeho slov ale kapal sliz. „Jistěže kluk zaslouží pořádný mazec. To se nedělá takhle nakládat s hosty a s pivem pana hostinského. Ale protože pan hostinský ho zaměstnává, má také jako jediný právo ho potrestat.“ Burrta pochopil a usmál se jako řezník při pohledu na prase připravené na zabíjačku. „Pravda. Tak si ho vem šenkýři, vyčiň mu za to, že ti tu dělá škodu!“, křikl na Horthase a smýkl se mnou na podlahu. Horhas chvíli nedělal nic. Něco takového vůbec nečekal a ve své buclaté, zarostlé tváři měl nechápavý výraz. Klekl jsem si před něj a lehce pokývl hlavou na znamení, že jsem připraven na úder. Upřímně se mi docela ulevilo. Kdybych zůstal v prackách opilého násilníka, nemusel bych to vůbec přežít. Horthas však stále váhal. „No tak co bude?! Jestli na to nemáš dost pevnou ruku, hoď mi ho zpátky!!!“ Křikl Burrta. „N-n-ne, to nebude nutné, vážně…“, bránil se Horthas s rukama napřaženýma před sebe. Pod takovou hrozbou už neváhal a vrazil mi facku. Bolela, ale ne moc. Horthas se stále snažil, abych z celé situace 29

vyšel s co nejmenší újmou. Dosáhl však opaku, neboť Burrta se zase rozkřičel. „Cože??? Tomu řikáš trest?! Tomu řikáš rána?! Já ti snad fakt budu muset ukázat, jak se to dělá!“ Už vykročil naším směrem, když tu ho hubený velitel bandy zastavil nataženou rukou. „Já myslím, že to nebude nutné. Pan hostinský nám dnes celé odpoledne stáčel pivo, už musí mít ruce příliš unavené na pořádný úder. Ale s tím mu rádi pomůžeme. Bude potřebovat jen malou pomůcku.“ Sáhl si do své vysoké kožené boty a vytáhl odtamtud nástroj mé budoucí bolesti. Jezdecký bičík. Položil si ho do dlaní obou rukou a nabídl ho s úsměvem Horthasovi, jako když panoš předává rytíři meč. Horthas vyvalil oči a přeskakoval pohledem z muže na bičík a z bičíku na mě. Já jsem se zatím stále v kleče na podlaze třásl po celém těle. Chtěl jsem ještě škemrat za odpuštění ale strach mi sevřel krk. Burrta si zakřupal klouby v pěstech, aby dal najevo, že ztrácí trpělivost. Horthas si tedy s třesoucíma se rukama bičík vzal. Pak se na mě podíval svým pohledem, ze kterého bylo možné vyčíst naprostou bezmoc a zoufalou prosbu o odpuštění. Náš oční kontakt byl ale rychle přerušen, protože Burrta mě znovu popadl, strhl ze mě košili a držel mě tak, aby má nahá záda byla vystavena směrem k Horthasovi. Když ten stále váhal, všiml jsem si, jak majitel bičíku jen jakoby mimoděk přejel prsty po rukojeti svého nože. Pak jsem ucítil první ránu. Byla to chvíle, která mi připadala jako hodina. Projela mnou bolest, jakoby mi někdo na vteřinu přiložil ke kůži rozžhavené železo. Výkřik bolesti, který jsem ze sebe vydal, celou bandu u stolu velice pobavil. Proto Horthase povzbuzovali k další ráně. A ta na sebe nenechala dlouho čekat. A ani ta další ne. Po pěti ranách jsem je již přestal počítat, neboť jsem dokázal vnímat jen bolest. Rány na zádech pálili jako výheň. Zůstal jsem bezvládně viset v rukách zvráceného velkého opilce, který stále hlasitě Horthase popoháněl k silnějším ranám. V tom se zvenčí ozval hrom. Liják už musel přerůst v bouři. Byl tak hlasitý, že přehlušil všechen rámus v hospodě. Na okamžik vše utichlo, tak byli všichni překvapeni. Ale byl to jen hrom. Hned by se zas dožadovali pokračování kruté zábavy a moje agónie by pokračovala. Jenže v tom se ozvala další rána. Tupý náraz silného dřeva do kamene. To někdo prudce otevřel dveře do hospody. Všichni zvědavě otočili pohledy tím směrem.

Zde může být I Vaše pozvánka na akci a to ZDARMA… Napište nám. 30

!

31

32

Pokračování z minulého čísla

33

34

35

Vydává spolek KELTOVINY, z.s.; České Budějovice. Redakční rada a dopisovatelé: Martin Štulla (šéfredaktor), Pavla Štullová, Věra Melicharová, Gabča Monte, Jiří Havlis, Lucie Volková, Lucie Malingerová, Lukáš Vokoun, Tereza Jílková, Renáta Waldmann, Jiří Vítovec, Kristýna Strnadová, M. M. Cabicar, Jiří Šulc, Jana Koláčková, Monte Alamo, Lucie Lamačová, Daniela Knyplová, Kateřina Kalendová … Použité fotografie a ostatní obrazový materiál: Titulní strana: pixabay.com; poslední strana: Martin Štulla Ostatní fotografie jsou přímo se jménem autora v textu

Uzávěrka dalšího čísla 18. listopadu, další číslo vyjde 1. prosince. 36

Life Enjoy

" Life is not a problem to be solved but a reality to be experienced! "

Get in touch

Social

© Copyright 2013 - 2019 TIXPDF.COM - All rights reserved.