III. Literatura a politika


1 31 III. Literatura a politika Léta poválečná ( ) Když Pierre de Boisdeffře v úvodu své objemné prác...
Author:  Václav Vacek

0 downloads 41 Views 4MB Size

Recommend Documents


LITERATURA UMĚLECKÁ A LITERATURA UŽITKOVÁ
1 není nikdy výlučnou prací jednotlivce, nýbrž mnohem spíše prací společnou, při níž ná...

Literatura s názorem. HISTORIE a LITERATURA FAKTU
1 Literatura s názorem HISTORIE a LITERATURA FAKTU FILOSOFIE a teologie beletrie ZDRAVÍ a životní styl kuchařky dárkov&eac...

2012 Politika soudržnosti, dopravní politika a městská politika (COTER)
1 Oddělení E1 Předběžné plánování, studie a akademické sítě Vedoucí oddělení V Bruselu ...

Německé reálie a literatura
1 školní vzdělávací program2 PLACE HERE Název školy Adresa Palackého 211, Mladá Boleslav N&aac...

2. PRAMENY A LITERATURA
1 1. ÚVOD Za tématem, které jsem si pro svoji diplomovou práci zvolil, stál můj zájem o dějiny venkova v obd...

Použitá literatura a prameny
1 Použitá literatura a prameny Amrine, F. (ed.): Directory of Anthroposophical Initiatives. Newsletter of the Anthroposophical Society in Ameri...

ČESKÝ JAZYK A LITERATURA
1 ČESKÝ JAZYK A LITERATURA PÍSEMNÁ PRÁCE CJMZP17C0T01 Maximální bodové hodnocení: 30 bodů Hran...

Český jazyk a literatura
1 Český jazyk a literatura 2. ročník, 2017/2018 časovětematický plán Učebnice a jiné materiály: Český...

ČESKÝ JAZYK A LITERATURA
1 ČESKÝ JAZYK A LITERATURA Vychází ze vzdělávací oblasti JAZYK A JAZYKOVÁ KOMUNIKACE Charakteristika a c&iac...



31

III. Literatura a politika Léta poválečná (1944-1947) Když Pierre de Boisdeffře v úvodu své objemné práce Une histoire vivante de la littérature ďaujourďhui charakterizuje situaci po roce 1945, utíká se k výmluvné paralele mezi politikou a polem duchovním: politickému tripartismu kupodivu odpovídal v oblasti myšlenkové jiný tripartismus: vládu nad lidským duchem si tu rozdělilli marxisté, existencialisté a personalisté. Tak ja­ ko vládnoucí strany i oni měli svůj „program Národního hnutí odporu" „chartu Národního výboru spisovatelů'', postavenou na zásadách angažovanos­ ti, humanismu, revoluce." Autor výstižně postihuje několik základních aspektů: důležitost politiky a její průnik do oblasti kulturní a literární, provázanost mezi politikou a lite­ raturou a v neposlední řadě i mocenské chápání literatury samé. Politika lite­ raturu nejen ovlivňuje, ale stává se po jistou dobu její součástí, a to do té míry, že mnohdy podmiňuje osobní sebeuplatnění a prosazení se na poli literárním. Není to vlastně fakt zcela nový. Z hlediska dlouhodobých literárních ten­ dencí bychom jistě mohli nalézt kontinuitu již od dob osvíceneckých. Snaha l i ­ terátů a intelektuálů získat vliv na sféru věcí veřejných se stává součástí jed­ notlivých estetických programů zvláště od přelomu 19. a 20. století. Zde je nutno připomenout Maurice Barrěse a všechny duchovní dědice estétského individualismu, ať už orientované levicově - jako Malrauxe či Aragona, nebo pravicově - Maurrase, Leona Daudeta, Drieu L a Rochella, Roberta Brasillacha. Ale připomeňme též surrealisty, pro něž přerod jedince byl nemyslitelný bez revoluce politické. Navíc se tu u podobných modernistických tendencí rov­ něž uplatňuje sklon, představovaný například vzorem Gidovým, ke splývání estetiky s etikou, k manipulaci a stylizaci vlastního života, kdy se žití 1

Pierre de Boisdeffre, Une histoire vivante de la littérature ďaujourďhui, str. 101: „Au tripartišme politique correspondit curieusement, dans le domaine de 1'intelligence, un autre tri tišme: marxistes, existentialistes et personnalistes se partagěrent le gouvernement des esprits. avaient comme les partis au pouvoir, leur .programme du C.N.R." — la „chartě du CJ^.E." á base ďengagement, ďhumamsme, de révolution.". CNR je zkratka pro Conseil National de la Résistance - Národní výbor hnuti odporu, politickou platformu, která se stala východiskem jak prozatímní vlády generála de Gaulla, tak - po jeho odstoupeni v lednu 1945 - nástupištěm tří hlavních politických stran při uspořádání a dělbě moci ve vznikající Čtvrté republice: křes ton­ aky orientovaného MRP (Mouvement républicain populaire), socialistů a komunistů. CNE je zkratka pro Comité National des Ěcrivains - Národní výbor spisovatelů, jedno z hlavních sdružení, jež mělo své mocné slovo především při čistkách a sankcích ve spisovatelské obci.

32 a prožívání mění v literární artefakt a kdy se stírají hranice mezi tvůrčím subjektem a tvorbou, mezi životem a výtvorem. Co však po roce 1945 působí diskontinuálně a co ohromilo samotné literá­ ty, je síla, s jakou se tento fakt projevil. Moc dějin a politiky se obrátila tento­ krát proti nim samotným a rozpoltila hlubokým příkopem spisovatelskou obec: „/.../ před válkou tvořili intelektuálové jakési velké společenství - s mali­ chernými spory, rivalitou, záští, ale také projevy solidarity a přátelství. Okupa­ ce a poválečná očista soudržností této skupiny hluboce otřásly I... Z." Jinak řečeno, politika dostala literaturu pod svou moc. Ale ani tento fakt nenastal zcela náhle a neočekávaně. Vždyť už Daladierova vláda v roce 1938 a 1939 zahájila stíhání „špatných Francouzů" („mauvais Frangais"^ a zvláště sovětsko-německá smlouva mezi Molotovem a Ribbentropem z 23. srpna 1939 a následná účast Sovětského svazu na agresi vůči Polsku tento trend umocni­ ly. Prosovětsky orientovaní francouzští komunisté se rázem stali zrádci Fran­ cie, a to ve válečné situaci s Německem. Následující období, kdy proti sobě stály na jedné straně vichystický Francouzský stát a na straně druhé hnutí zahraničního a vnitřního odboje, pak ono dělení občanů a intelektuálů na dob­ ré a špatné jen zostřilo a vyhrotilo až k poválečné očistě a čistkám (tzv. épurations). Válečná léta, jak na to někteří historikové v poslední době poukazují, znamenají totiž pro Francii také svého druhu občanskou válku, protože jak uvnitř ve vztahu mezi vichystickou vládou a vnitřním odbojem, tak vně ve vztahu mezi Pétainem a de Gaullem nastolila otázku legitimity moci. Není žádným tajemstvím, že paragraf 75 občanského zákoníku o vlastizradě sloužil jako právní nástroj na obou stranách francouzsko-francouzské fronty, zatímco Francie sama se na čas stala spíše jen trpným objektem než plnohodnotným subjektem válečného dění. Otázka legitimity moci měla přitom zásadní důleži­ tost. I pro některé spojence, především pro Spojené státy, vláda ve Vichy zů­ stávala dlouho legitimním mluvčím Francie. Generál de Gaulle nalezl podporu nejprve ve Velké Británii, která v červenci 1940 přerušuje s Vichy diplomatic­ ké styky. Neoficiální kontakty však byly nadále četné, neboť v sázce byla ze­ jména spolupráce s vichystickou koloniální správou. V té věci generál de Gaulle plnou důvěru spojenců neměl. Ještě vylodění v severní Africe 8. listo­ padu 1942 provádějí spojenci bez koordinace s de Gaullem a za partnera si místo něho raději volí admirála Darlana a po jeho zavraždění generála Girauda, oba pokračovatele vichystické politiky (včetně antisemitských opatření, jež 2

4

2

3

4

Gillea Ragache - Jean-Robert Ragache, La vie quotidienne des écrivains et des artistes sous Voccupation, Paris, Hachette 1988, str. 289: , / . . . / les intellectuels constituaient avant-guare une sortě de grande communauté avec ses chicanes, ses rivalités, ses rancoeurs mais aussi ses solidarités et ses amitíés. Voccupation et 1'épuratíon ont profbndément ébranlé la cohésion du groupe /.../." Antoine Prost, Petite histoire de la France au XX? siécle, Paris, Armand Colin 1992 (2. vydaní), str. 61. HerbertLottman, L^puraťion, Paris, Fayard (Seuil) 1986.

33 oba na území pod svou správou ponechali v platnosti). Teprve od května 1943 se de Gaulle na prvním francouzském osvobozeném území - v Alžírsku - do­ stává do čela, nejprve jako spolupředseda, vedle Girauda, pak už jako jediný předseda Francouzského výboru národního osvobození (Comité Francais de Liberation Nationale). Ten se až v listopadu 1943 přetváří v prozatímní vládu. Z Alžírska je potom připravováno převzetí moci ve Francii samotné. Je or­ ganizačně propracováno po stránce právní (nařízení z 21. dubna 1944), perso­ nální a taktické. K zajištění nové státní správy jsou jmenováni komisaři re­ publiky (commissaires de la République) a jsou také vytvářeny výjimečné soudní instance: zvláštní soudní dvory (cours spéciales de justice - od 15. 9. 1944) a občanské komory (chambres civiques - od 28. 11.1944). To byl mocen­ ský nástroj pro výměnu státního aparátu a nahrazení starých, tradičních elit administrativou novou. Zvláštní soudní dvory a občanské komory projednaly celkem 310 000 případů: ve 120 000 případech vynesly rozsudek a 25 000 úředníků na různých místech státní a soudní správy bylo sankčně nebo trest­ ně postiženo. Toto převzetí moci, dobře zorganizované a plynulé, rychle uči­ nilo přítrž působení departementálních osvobozeneckých výborů (comités départementaux de libération), ovládaných především komunisty, a vymýtilo praxi narychlo organizovaných soudních procesů, poprav a jiných trestních postihů. Byl to patrně také jeden z pozitivních momentů, který přesvědčil spojence, aby 23. řyna 1944 de Gaullovu vládu právně uznali. Těchto několik podrobností jsme si dovolili uvést především proto, že dobře ilustrují již zmíněný aspekt válečného období a fřancouzsko-francouzské ob­ čanské války, totiž boj o legitimitu. Jak vidno, byl rozhodnut nikoli právně, ale silou, mocensky. Přestože byl nesen nesporným mravním patosem tvrdo­ šíjného odporu proti německé okupaci a nacismu, přestože stál ve znamení úsilí o lepší budoucnost a byl projevem nepoddajnosti vichystickému defétismu, mohl vyvolávat i jisté rozpaky, ba odpor právě tam, kde sám antagonis­ mus zápasu vedl k nutnému dělení na dobro a zlo, na Francouze správné a ty druhé. Netřeba zdůrazňovat, že až na několik případů vyložených kolaborantů takovou hranici bylo začasto těžké stanovit. Ostatně poukazují na to i nedávné polemiky o takové postavě francouzských dějin, jakou je Francois Mitterrand. Svědectví jiného druhu, subjektivní, autobiografické, přináší Jacques Laurent: ten se po své demobilizaci roku 1942 ve Vichy setkává s celou řadou státních úředníků, stoupenců Pétainovy legitimity, kteří ovšem byli silně protiněmecky naladěni, a proto byli zároveň ve styku s hnutím odporu a londýn­ skou de Gaullovou skupinou. Sám Laurent je v létě 1944 pověřen vyjednává­ ním mezi partyzány v Centrálním masivu a Pétainovým kabinetem o eva5

6

Antoine Prost, Petite histoire de la France au XX? siěcle, str. 57. Viz Éric Conan - Henry Rousso, Vichy. Un Passé qui ne passe pas, Paris, Fayard 1994; Pierre Péan, Une jeunesse francaise. Francois Mitterrand, 1934-1947, Paris, Fayard 1994; Emmanuel Faux - Thomas Legrand - Gilles Pérez, La Main droite de Dieu. Enquéte sur Francois Mitter­ rand et 1'extréme droite, Paris, Seuil 1994.

34 kuaci vichystické vlády do hor. Prodleva a rychlý zásah Němců plánované akci učinily přítrž. Konečně hranice oddělující dobré Francouze, věrné své zemi, od špatných se měnila s vývojem událostí, jak s velkou dávkou kousavé ironie ukazují Jacques Laurent a Ántoine Blondin na příkladu de Gaullova stoupence a účast­ níka odboje Francoise Mauriaka, jehož články v Le Figaru z června a července 1940 jsou ještě prodchnuty úctou k Pétainovi a nenávistí k anglické prorad­ nosti (poté, co anglická Admiralita dala potopit francouzské loďstvo u Mers elKébiru). Na obranu de Gaullovy prozatímní vlády je ovšem nutno dodat, že doká­ zala vtisknout očistě (épurations) pevný institucionální průběh v rámci plat­ ného právního řádu a udržet j i pod kontrolou ministerstva spravedlnosti, kam spadala až do všeobecné amnestie roku 1953. Již prozatímní vláda vesměs za­ bránila počátečním přehmatům, a to v okamžiku, kdy byla situace - až do od­ zbrojení komunistických milicí (28. října 1944) - vnímána jako revoluční. Vý­ razný posun celého politického spektra doleva však zůstává patrný i potom, prakticky po celou dobu trvání Čtvrté republiky. Pravicové kruhy a „revizionistická literatura" později vyčíslily počet obětí divokých čistek a legální očisty na 100 000 mrtvých či popravených. Je to číslo silně přemrštěné a historikové se dnes shodují na čísle 10 000. Do roku 1951, kdy skončila práce posledního zvláštního soudního dvora, bylo z celko­ vého počtu 6 763 rozsudků smrti (v přítomnosti i nepřítomnosti) vykonáno 767. Zbylý počet obětí připadl na divoké čistky z prvních dnů osvobození. 13 339 osob bylo odsouzeno k nuceným pracím, z toho 2 702 na doživotí, 24 927 osob bylo odsouzeno k trestu vězení a 49 723 k časově omezené částeč­ né ztrátě občanských práv (tzv. dégradation nationale nebo indignité nationale). Tato čísla, jakkoli se mohou zdát vysoká, přece nedosahují rozměrů po­ dobných akcí v Belgii, Nizozemí, Dánsku či Norsku, kde bylo v přepočtu na počet obyvatel takových postihů mnohem více. 7

8

9

10

11

Jak lze vytušit, postoj husarů k poválečným procesům, byl vesměs odmí­ tavý. Vedly je k tomu mimo jiné i jejich osobní a názorové vazby na literární kruh soustředěný kolem Action frangaise a Charlese Maurrase, jak ještě uvi7

Jacques Laurent, Histoire égoiste, str. 208-209, 233-241. Viz též Bertrand de Saint Vincent, Jacques Laurent alias Cecil Saint-Laurent, Paris, JuUiard 1995, str. 113-126. ® Jacques Laurent, Histoire égoiste, str. 201; Antoine Blondin, „Le capitaine Onan", Ma vie entre des lignes, str. 60-66; článek pochází z efemérního časopisu La Derniěre Lanterne, který vy­ cházel od října 1946 do ledna 1947. S tímto číslem - 100 000 zastřelených a popravených - operuje ještě Marcel Aymé, když pou­ kazuje na patriotismus Rogera Nimiera, kterého ani rozsah čistek na podzim roku 1944 neod­ radil od toho, aby jako dobrovolník vstoupil do de Gaullovy osvobozenecké armády. Počet obětí i údaje o Nimierově motivaci jsou ovSem nepřesné. Viz Marcel Aymé, „Le Hussard démobilisé", Accent grave, č. 7-8, únor 1964, zvláštní číslo věnované Rogeru Nimierovi, str. 8. ^ Antoine Prost, Petite histoire de la France au XX? siěcle, str. 57. Herbert Lottman, Uépuration, str. 519 a 520. 9

L 1

35 díme podrobněji. Ale vadilo jim také bezpochyby výrazné zneužívání politiky proti literatuře vůbec. V období očisty se kdysi kýžená moc intelektuála nad politikou obrací proti němu a politické argumenty se při hodnocení autora stávají důležitější než kvalita literární. Politika se mění v účinný prostředek literárního soupeření. Vyskytují se názory, že očista postihla novináře, literáty a umělce vůbec mnohem silněji než třeba u hospodářské kolaborace a než v soudnictví a státní administrativě. V tomto směru se intelektuál patrně ukázal jako nejviditelnější, a možná právě proto také nejsnadněji zasažitelný terč. To vysvitne při po­ rovnání s oblastí, jež je literatuře nejbližší, totiž s oblastí nakladatelskou, kde se každý význačný vydavatel - Gallimard, Grasset - dokázal dostatečně zaští­ tit „dobrými" spisovateli, účastníky odboje. Až na Célinova a Rebatetova vyda­ vatele Denoěla, který unikl stíhání jen proto, že byl v prosinci 1945 zavražděn, vyvázli jednotliví nakladatelé buď bez postihu, nebo jen s tresty nepatrnými. Trémě situaci charakterizoval Jean Paulhan ve svém otevřeném dopise čle­ nům Národního výboru spisovatelů: „Drazí přátelé, očista veřejného života, jak víte, nakládá se spisovateli tvrdě. Inženýři, podnikatelé a zedníci, kteří vybudo­ vali Atlantický val [tj. německé opevnění proti spojeneckému vylodění], v kli­ du chodí mezi námi. Pracují na budování nových zdí. Budují zdi nových věz­ nic, kam se zavírají novináři, kteří se provinili tím, že napsali, že Atlantický val byl dobře vybudován I... /." Některé z procesů proti literátům měly spektakulární a exemplární cha­ rakter. V Lyonu to byl proces s vůdčí osobností časopisu Action francaise Charlesem Maurrasem, v Paříži zas proces proti historikovi a publicistovi Georgesi Suarezovi, jenž byl členem Doriotovy fašistické Francouzské lidové strany (Parti Populaire Fran^ais), proti spisovateli a redaktorovi časopisu Gringoire Henrimu Béraudovi a především proti význačné postavě mladé spi­ sovatelské generace Robertu Brasillachovi, tribunovi - až do roku 1943 - ča­ sopisu Je suis partout. O vině nebylo vesměs pochyb. Co však vyvolalo roz­ ruch, byl trest sám. Zatímco soud s Georgesem Suarezem, jeden z prvních vůbec, se ještě odehrával v rozjitřené atmosféře podzimu 1944, takže rozsudek smrti, vynesený během jediného dne (23. 10. 1944) a vykonaný nedlouho nato (9. 11.), nevyvolal ještě větší reakci, následující proces s Henrim Béraudem již vyburcoval Francoise Mauriaka k ráznému vystoupení v Le Figaru, kde pro­ testuje proti vynesenému trestu smrti. Proces s Robertem Brasillachem pak Francoise Mauriaka, jemuž se za jeho zásahy ve prospěch souzených literátů 12

13

Herbert Lottman, Uépuration, str. 450 sqq. Jean Paulhan, „Lettre aux membres du CNE" (6. 7. 1947), in Oeuvres complétes, díl 5., Paris, Cercle du Livre Précieux 1970, str. 328 sq.: .Chers amis, 1'épuration, vous le savez, měne la vie duře aux écrivains. Les ingénieurs, les entrepreneurs et rnafons qui ont báti le mur de VAtlantique se proměněni parnu nous bien tranquillement. Ils semploient á bátir de nouveau murs. Ils bůtissent les murs des nouvelles prisons, oú Von enferme lesjournalistes qui ont eu tor ďécrire que le mur de VAtlantique était bien báti /... /.* Viz též Pierre de Boisdeflre, Une histoire vivante de la littérature ďaujourďhui, str. 101; Herbert Lottman, Uépuration, str. 463.

36 dostalo od časopisu Le Canard Enchainé přezdívky „svatý František ze soudní síně", podnítil k petiční akci, žádající generála de Gaulla o udělení milosti. Ač přesvědčen o Brasillachově vině, zastával Mauriac názor, jejž svěřil svému synovi Claudovi: JDát srazit myslící hlavu, to je neobhajitelná představa." Spolu s ním a Thierrym Maulnierem, svým pozdějším spolupracovníkem z La Table Rondě, pak k podpisu petice, žádající změnu trestu smrti, získali celou řadu význačných osobností: Paula Valéryho, Paula Claudela, Jeana Schlumbergera, Jeana-Louise Barraulta, Colette, Jeana Cocteaua, Georgese Duhamela, Jeana Anouilhe, Jeana Paulhana, ba i Clauda Roy, či Alberta Camuse, jenž se připojil až po velkém vnitřním boji, především proto, že byl nepřítelem trestu smrti vůbec. Ještě 3. února 1945, při osobní Mauriakově návštěvě, ne­ byl generál pevně rozhodnut. 6. února byl Brasillach popraven. Jak o dvě léta později svěřil de Gaulle Claudu Mauriakovi, svému osobnímu tajemníkovi, po­ slal Brasillacha před popravčí četu právě proto, že se jednalo o tak důležitou osobu: „Vysoce ctěnému vysoký trest." („Agrand honneur, grandepeine.") Jak vidno, jednalo se též - a to v de Gaullových očích patrně cosi znamenalo o jistý symbol a exemplárnost. V Brasillachovi byl postaven intelektuál před mezní hranici vlastní zodpovědnosti. Tento fakt měl několik důsledků. Bylo to jistě potvrzení převahy politiky nad literaturou. Ale bylo to také potvrzení a exaltace - až k nejvyšší oběti právě oné barrěsovské linie, jejíž vypjatý individualismus vyúsťuje v prolínání politiky a etiky s estetikou, v průnik literatury a života. Pro Brasillacha byl soudní proces nejen bojem o vlastní život, ale též jistým mravním a umělec­ kým artefaktem. Dokládá to i svědectví Simone de Beauvoirové, jež spolu s Jeanem-Paulem Sartrem a skupinou kolem Les Temps Modernes Mauřiakovu petici nepodepsala: „Přáli jsme si smrt šéfredaktora [časopisu] Je suis partout, nikoli toho člověka usilujícího jen o to, aby zemřel se ctí. /.../ Čím víc se proces podobá ceremoniálu, tím skandálnější připadá představa, že by mohl vyústit ve skutečně prolitou krev." V tom se Brasillach potkává s Pierrem Drieu L a Rochellem: ten poté, co zavrhl možnost emigrace do švýcarska, od­ mítl rovněž Malrauxovu nabídku, aby členstvím v jeho armádní osvoboze­ necké jednotce zakryl svou profašistickou minulost. Místo toho zvolil sebe­ vraždu. 14

15

16

11

18

„Saint-Fran;ois-des-Assises" - s narážkou na sv. Františka z Assisi. Herbert Lottman, Uépuration, str. 177: JDécapiier une téte pensanie, cette idée est insoutenable.' Herbert Lottman, Uépuration, str. 278, s odkazem na Clauda Mauriaka, Un autre de Gaulle: Journal (1944-1954), Paris, Hachette 1970. Simone de Beauvoir, „Oeil pour oeiT, Les Temps Modernes, i. 5, únor 1946, str. 823 sq: JVous désirions la nxort du rédacteur en chef de Je suis partout, non de cet komme tout appliqué á bien mourir. /... I Plus le proces revét 1'aspect ďun ceremoniál, plus il semhle scandaleux qu'il puis aboutir á une véritable effusion du song." Gilles Ragache - Jean-Robert Ragache, La vie quotidienne des écrivains et des artistes sous 1'occupation, str. 283.

37 V této poloze již pak skutečná motivace a skutečnost sama ztrácejí na dů­ ležitosti. Mnohem důležitější - zvláště zde pro nás - je to, jak tato gesta půso­ bila. I Simone de Beauvoirovou upoutala nikoli fakta, neupoutala j i dokonce ani mravní stránka osobnosti, ale krása gesta. A právě převaha estetického faktoru nakonec převrací i hodnotové stupně etické. Brasillach a Drieu L a Rochelle se stávají jakoby mravními vítězi. Estetika vítězí nad právem. Tento fakt, zřejmý tím spíše, že mu podléhá i Simone de Beauvoirová, zá­ stupkyně zcela opačného názorového proudu, nám umožní lépe pochopit, jak tyto události ovlivnily tehdy nastupující generaci husarů. Jejich deklarovaná pravicovost neměla jen své kořeny společenské a kulturní, ale v těchto po­ válečných letech i povahu estetické a etické vzpoury proti dobovým po­ řádkům. Brasillach a Drieu L a Rochelle, k nimž se Nimier, Laurent, Blondin a Déon později odvolávali, požívali prestiže vítězů nad šedou průměrností společnosti, která je odsoudila. „Gesto smrti" zde pak nabylo významu nejvyšší, protože konečné estetické a etické konsekrace jistého typu životní pouti a tvorby zároveň, tedy jisté estetické stylizace obého. Do této polohy, jak ještě uvidíme, se u husarů pak vesměs dostává obecné téma „smrti jako potvrzení pravdivosti života". U husarů navíc ještě nabude silné podoby generační jako smrt „obětovaného mládí" (viz dále str. 207). Může se jednat o skutečné lite­ rární postavy - to je Nimierův Saint-Anne v Modrém husarovi (Ze Hussard bleu) či Laurentův Antoine v Káčátku (Ze Petit Canard) - nebo o tragicky za­ hynuvší přátele, kterým naši autoři některé své knihy věnují. Tak Nimier při­ psal Modrého husara Michelu Stiěvenartovi a Smutné děti Henrimu Mosserimu, Antoine Blondin zas vepsal na záložku souboru novinových článků Můj život mezi řádky (Ma vie entre des lignes) jméno Jeana Turlaise. Den Brasillachovy popravy - 6. únor 1945 - byl nezřídka symbolicky vnímán ve spoji­ tosti s 6. únorem 1934 a památnými pravicovými bouřemi na Elysejských po­ lích a před Bourbonským palácem, sídlem Národní shromáždění. V očích husarů se Brasillach a Drieu L a Rochelle stali hrdiny tím snáze, že při čistkách, zvláště v literatuře, často nehrály roli aspekty mravní či sprave­ dlnost. Předválečná stavovská soudržnost a solidarita, existující napříč ideolo­ giemi a navzdory rozporům názorovým, se uplatňovala v menší míře i v době války a v období poválečném. Již zmíněný Georges Suarez nejen ve své redak­ ci časopisu Aujourďhui strpěl dvojznačné články Roberta Desnose, ale po jeho zatčení se všemožně snažil zvrátit rozhodnutí o deportaci do koncentračního tábora. Až do konce války pak poukazoval Youki Desnosové celý manželův plat. Po osvobození zase Youki Desnosová a Joseph Kessel vynaložili, ač mar­ ně, nemalé úsilí, aby nebyl Suarez odsouzen a popraven. Podobnou podporu poskytoval Drieu L a Rochelle Paulhanovi atd. Nicméně opačných případů, kdy politická konstelace se stala pádným ar­ gumentem v soupeření hterárním, přibývalo s válečnými roky a v období po 19

Gilles Ragache - Jean-Robert Ragache, La vie quotidienne des écrivains et des artistes sous 1'occupation, str. 244 a 297.

38 osvobození je předválečná stavovská soudržnost literátů narušena již natolik, že politická příslušnost, politické postoje, anebo - v jemnější podobě - mravní profil autora či mravní dopad díla se nadlouho stávají svého druhu ^ t e r á r n í m i " argumenty. Není žádné tajemství, že největší část procesů proti spisovatelům a novi­ nářům byla vyvolána podněty vzešlými z vlastních řad, jmenovitě z Národního výboru spisovatelů (Comité National des Écrivains; CNE), a to již v době oku­ pace, kdy tento výbor pracoval v ilegalitě. To také vysvětluje ostrý tón jeho žá­ dosti, adresované v listopadu 1943 prostřednictvím dosud ilegálních Les Let­ tres Frangaises Francouzskému výboru národního osvobození v Alžíru (Comité Francais de Liberation Nationale; CFLN), aby rozhodl o budoucím soudním postupu proti zrádcům a kolaborantům. Hned první legální číslo Les Lettres Frangaises, které vyšlo již v osvobozené Paříži 9. září 1944, oznamuje, že byla vytvořena komise pověřená sestavit seznam literátů provinivších se kolabora­ cí s nepřítelem, a tento první, dvanáctičlenný seznam zveřejňuje. Hned další číslo, z 16. září, tento seznam rozšiřuje na 94 autorů a ve vydání z 21. října až na 158 jmen, k nimž pak přibyla ještě některá další. Seznam byl souběžně zveřejněn i v Le Figaru, a byl tedy dostatečně znám. Roku 1946 rozhodl ve Stockholmu Mezinárodní kongres P E N Clubu, že se zasadí, aby tato černá lis­ tina vešla ve všeobecnou známost i v mezmárodním m ě ř í t k u . Národní výbor spisovatelů nebyl jistě jedinou organizací toho druhu. Byla to však organizace nejvlivnější, v níž silnou pozici a vliv získala radikální levice a dobře organizovaná Komunistická strana Francie. Je vůbec s podi­ vem, jak tato strana dokázala nejen dát zapomenout na svůj státoborný postoj v období po podpisu sovětsko-německého paktu ze srpna 1939, ale během vál­ ky si dokonce vybudovala silnou ideologickou pozici, tvrdíc o sobě, že je stra­ nou, která pro osvobození přinesla nejvíce obětí („parti des fusiUés"). Těch mělo být na 75 000 - číslo zcela smyšlené, je-li známo, že Němci za války po­ pravili 29 660 Francouzů a z tohoto počtu tvořili komunisté jen zlomek. Pře­ sto se jen málokdo z intelektuálů odvažoval tato fakta zpochybňovat. Za jiný důkaz účinnosti tehdejšího ideologického a politického tlaku ko­ munistů bývá považováno poválečné udělení Goncourtovy ceny Else Trioletové, komunistce a Aragonově družce, autorce románu Za poškození pokuta dvě stě franků {Le Premiér Accroc coůte deux cents francs). Cena byla do jisté míry výsledkem útoků Les Lettres Frangaises proti složení porot literárních cen 20

21

22

23

Les Lettres Frangaises, č. 20,9. 9.1944: „Des véritéa nécessaires... L'actíon des écrivains contre les traitres" a „Une motíon du C.N.E."; č. 21,16. 9. 1944: „Le grand ooup de balai. Le Comité des Écrivains et Épuration"; č. 26, 21.10. 1944: „Le Comité National des Écrivains et l'épuration des Lettres". Herbert Lottman, Vépuration, str. 460 sqq. Z dalších jmenujme alespoň „Union Nationale des Intellectuels", „Maison de la Pensée Francoise", „Front National". Viz Pierre de Boisdefíre, Une histoire vivante de la literatuře ďaujourďhui, str. 100 s odvolá­ ním na Roberta Árona, Histoire de Vépuration, Paris, Fayard 1967.

39 a proti Francouzské akademii. Když navíc Francouzská akademie udělila vel­ kou cenu za literaturu Jeanu Paulhanovi, zakladateli Les Lettres Frangaises, sice nekomunistovi, ale tou dobou již nedobrovolnému zajatci komunistického ředitele Clauda Morgana, oslavují Les Lettres Frangaises obě události dvěma rozhovory Dominika Auryho s laureáty. Oba texty se pak na třetí straně ob­ ratně dostávají pod jeden souhrnný titulek „Zásluha a vavřín" (JLe mérite et son laurier") a do takového sousedství, že na titul rozhovoru s Paulhanem „Cena za dobré chování" („Un prix de bonne conduite") bezprostředně nava­ zuje titulek týkající Trioletové - „Zasloužená Goncourtova cena" („Un Goncourt mérité"). Celé aranžmá, zvláště v souvislosti s předchozími politickými tlaky i s rostoucím nesouhlasem samotného Paulhana, bývá vykládáno jako záměrně mnohoznačné, jak ve vztahu k Paulhanovi, tak k některým členům v porotě Goncourtovy ceny, kteří se takto vyhnuli nebezpečí, že by se na dal­ ších černých listinách mohli ocitnout. Tyto skutečnosti budoucí husary silně rozhořčovaly. Jacques Laurent, ač si Louise Aragona velice vážil, vyčítá komunistickému básníkovi služebnost a podřízenost ideologické linii jeho strany a pokládá za odstrašující příklad in­ telektuálního ponížení Aragonův článek v Ce Soir z 24. srpna 1939, jenž je oslavou právě uzavřeného sovětsko-německého paktu. Zvláště když týž Aragon pak 24. listopadu 1944 na první straně Les Lettres Frangaises útočí na Andrého Gida a označuje ho pro jeho články a texty kritizující stalinismus (Návrat ze Sovětského svazu - Retour de l'U.R.S.S., 1936) za předchůdce kola­ borantů a jejich pomocníka, třebaže nedobrovolného. Seznamy nežádoucích spisovatelů jsou poválečnou radikalizací a posunem politického, ale i intelektuálního spektra doleva silně poznamenány. Vedle kolaborantů a zkompromitovaných autorů jako Brasillach, Maurras, Drieu L a Rochelle, Céline, Béraud, Chack aj. se proto na černé listině objevuje celá řada dalších, u nichž o kolaboraci nelze hovořit vůbec (Giono), nebo je více než sporná. To je případ většiny autorů, kteří spíše než kolaborací se provinili svou loajálností k vichystickému režimu (Chardonne, Morand, Montherlant). Mezi postižené nemusela vést cesta vždy přes seznamy C N E , ale někdy i prostřednictvím jiných podobných organizací jako bylo Sdružení dramatiků a skladatelů (Société des Auteurs et Compositeurs Dramatiques). Tak bylo například zahájeno řízení proti Jeanu Cocteauovi, jenž byl předvolán 26. dubna 24

25

26

27

Dominique Aury, „Un prix de bonne conduite" a „Un Goncourt mérité", Les Lettres Frangaises, č. 63, 7. 7.1945, str. 1 a 3 (první rozhovor) a str. 3 (druhý rozhovor). Viz například úvod k rozhovoru Jeana Mervela s Colette, novou členkou Goncourtovy poroty: .Současná Goncourtova akademie, jež dosud neprošla očistou, /.../." (JJacadémie Goncourt ďaujourďhui qui n'est pas encore épurée /... /.*); in „Colette et Judith Gautier", Les Lettres Frangaises, i. 54,5.5.1945. Viz též Herbert Lottman, Uépuration, str. 477. Jacques Laurent, Histoire égoiste, str. 167 sq. Louis Aragon, „Retour ďAndré Gide", Les Lettres Frangaises, č. 31, 25. 11. 1944, str. 1 a 5. Článek protestuje proti tomu, že André Gide byl přijat za Sena CNE.

40 1945 před Výbor pro očistu (Comité ďépuration), ovšem nedostavil se a v říze­ ní proti němu se nepokračovalo. Giono byl tři měsíce vězněn - od září do listopadu 1939 - za svůj důsledný pacifismus a kritiku vstupu Francie do války. Za války pak po tři roky u sebe skrýval před gestapem německého komunistu Karla Fiedlera a řadu židov­ ských spoluobčanů. Přesto byl po osvobození znovu zatčen, vyšetřován a strá­ vil ve vězení půl roku jen proto, že uveřejnil své literární texty v tehdy kolaborantské La Nouvelle Revue Frangaise, řízené Pierrem Drieu La Rochellem. Přitom tam publikovala řada jiných autorů - třeba Jean-Paul Sartre své Bytí a Nicotu (UĚtre et le Néanť) - kterým se podobné obvinění vyhnulo. Proti Gionovi se v Les Lettres Francaises objevuje zvlášť krvelačný článek Tristana Tzary „Romanopisec zbabělosti" („Un romancier de la lácheté"). Tyto příklady jsme tu uvedli především proto, aby se ozřejmilo, jak málo stačilo, aby se dotyčný spisovatel ocitl na seznamu Národního výboru spisova­ telů (CNE), a jak nestejná kritéria byla přitom uplatňována. Spisovatelé z černé listiny byli pak policejními a soudními orgány vyšetřováni, někdy také na čas uvízli ve vazbě (Jacques Chardonne). Největší a nejtrvalejší újma však čekala na poli literárním, a to i v případě, kdy soudní postih se nekonal. Těm­ to spisovatelům byl vypálen cejch zkompromitovaných, nežádoucích, uzavřely se jim na delší dobu dveře redakcí a nakladatelství. Národní výbor spisovatelů se projevil jako výhodný mocenský nástroj a jeho černá listina se stala pro mnohé dobrým prostředkem, jak si na úkor jiných zajistit větší podíl na lite­ rárním trhu v období, kdy se poválečné hospodářství zmítalo v nedostatku potravin, strojů, ale i novinového a tiskárenského papíru. Ještě na sklonku roku 1954 připomíná Jacques Laurent tuto situaci ve své krutě ironické kritice románu Simone de Beauvoirové Mandaríni (Les Mandarins), kde autorka zachycuje životní osudy skupiny intelektuálů po roce 1945: „A jsme jí [tj. autorce] vděčni, že důsledně naznačila skutečné důvody rozpadu oné skupinky, jejímž příběhem nás pobavila. Ví se, že tahle skupinka mohla vládnout jen v době, kdy papír nepatřil všem, kdy zábor tiskáren nepři­ šel draho, kdy se pod vlasteneckou záminkou darebně obešel problém literární konkurence tím, že se ve jménu svobody zakázalo psát sedmi či osmi největším francouzským spisovatelům." V této souvislosti snad ani není třeba připomí28

29

30

31

z

° Herbert Lottman, Vépuration, str. 469. Gilles Ragache - Jean-Robert Ragache, La uie quotidienne des écrivains et des artistes sous Voccupation, str. 14-15,77,305; Herbert Lottman, Vépuration, str. 469 sq. 30 Tristan Tzara, „Un romancier de la lácheté", Les Lettres Francaises, i. 24, 7.10.1944. Jacques Laurent, „Joumée de lecture, La Parisienne, í. 23, prosinec 1954, str. 1318: Jit on lui sait gré ďavoir sous-entendu jusqu'au bout les vraies raisons de Vécroulement du petit groupe dont elle nous a divertis. On sait que si ce petit groupe a régné c'est en un temps oú le papie ríappartenait pas á tout le monde, oú les imprimeries ne coútaient pas cher á occuper, ou le pro­ bléme de la concurrence littéraire avait été malicieusement tourné par le biais patriotique qui consistait, au nom de la Uberte, á interdire ďécrire á sept ou huit des plus grands écrivains fřancais." 2

9

3 1

41 nat známé upozornění Sartrových Les Temps Modernes, uváděné obvykle na vnitřní straně přebalu - a to ještě v polovině padesátých let!: „Časopis nepři­ jímá příspěvky ani odsouzených k smrti za kolaboraci, ani odsouzených ke ztrátě občanských práv." (JLa Revue n'accepte les manuscrits ni des condamnés á mort pour des faits de collaboration ni des indignes nationaux".) A týž Jacques Laurent povede spor s Andrém Malrauxem, připomínaje mu na stránkách La Parisienne větu, kterou jako de Gaullův ministr informací (13. 11. 1945 - 20. 1. 1946) pronesl při interpelacích poslanců, když někteří z nich upozorňovali na omezování svobody tisku: „Svoboda náleží těm, kdo si ji vydobyli." Prudkost Laurentovy polemiky pak dost dobře dokumentuje po­ stoj, jaký husaři k výše uvedeným aspektům poválečného vývoje na kulturním a Uterárním poli zaujímali. Máme za to, že právě do tohoto poválečného kontextu je třeba situovat jak krystalizaci Sartrovy koncepce angažované literatury, tak reakci husarů a je­ jich pozdější představy o literatuře neangažované. Sartrovy stěžejní teze jsou obsaženy v rozsáhlé stati „Co je literatura?" („Qu'est-ce que la littérature?"), publikované na pokračování v Les Temps Modernes (č. 17-22) od února do července 1947 a doplněné o rok později článkem „Psát pro svou dobu" („Écrire pour son époque"; Les Temps Modernes, č. 33, červen 1948). Rozsahem se jed­ ná o celou knihu o dvou stovkách stran. Sartrovy myšlenky jsou dostatečně známé a nebudeme je tu rozebírat. Chtěli bychom však upozornit na některé souvislosti. Nemýlí se patrně Michel Déon ani Jacques Laurent, když Sartra řadí mezi Andrého Gida, Pierra Drieu L a Rochella a Andrého Malrauxe jakožto jednoho z pokračovatelů Barrěsových. V tomto směru je Sartrova koncepce skutečně prodloužením již zmíněného trendu francouzské moderní literatury, neboť i u Sartra se v zásadě jedná - tak jako u Barrěse a jeho následovníků - o vzá­ jemný průnik životní reality s Uterárním artefaktem a o prolínání kategorií estetických a etických. V Sartrově případě se k tomu ovšem přidává také bez­ prostřední reflexe poválečné situace, kterou charakterizují, jak jsme viděli, ze­ sílený vliv politiky na literaturu, politická radikalizace s posunem k levici a v neposlední řadě rozštěpení literárního pole na frakce kopírující členění oblasti politické. Co při četbě Sartrovy stati může překvapit, je kupodivu nikoli ono podří­ zení literatury politice a její služebnost, jak mu to vytýkali jeho protivníci například Thierry Maulnier a pak h u s a ř i , ale naopak to, jak brání svépráv­ nost literárního díla, důležitost tvůrčího aktu, význam artefaktu a jeho recep32

33

34

Jacques Laurent, „Les mauvaisea rencontres", La Parisienne, č. 14, únor 1954; idem in Les années 50, Lyon, La Manufacture 1989, str. 107-127: „La liberté appartient á ceux qui Vont conquise." Viz též Jacques Laurent, Histoire égoiste, str. 275. Michel Déon, Bagages pour Vancouver, str. 128 sqq.; Jacques Laurent, Histoire égoiste, str. 137. Thierry Maulnier, „Ce que la littérature n'est pas", La Table Rondě, č. 9, záři 1948.

42 3 5

c i . Domníváme se, že zde by mělo být spatřováno východisko pro jeho chá­ pání literatury jako aktu „v situaci" („en situation"): totiž nikoli jako riziko podřízenosti, ale naopak jako možnost vlivu Uterárního díla - ale hlavně tvůr­ ce - na politiku. Proto také Sartre kritizuje L a Rochellův fašismus i Bretonův komunismus - jsou totiž neúčinné: „Jeho nacismus [řeč je o Drieu L a Rochellovi] /... / se v praxi ukazuje stejně neúčinný jako Bretonův komunismus. Jeden i druhý jsou klerikové, jeden i druhý vstupují do spojenectví se světskou mocí prostoduše a nezištně. Sartrovi záleží na tom, aby tvůrce měl moc nad politi­ kou a klerik-intelektuál aby získal vliv na běh světa. V tom mu má být právě literatura prostředníkem, tedy nástrojem. Zde ovšem tkví svého druhu neodvratný dialektický zvrat, jenž u Sartra vede k opětné převaze etiky a politiky nad estetikou: „Je žádoucí, aby veškerá literatura byla napříště morálně a problémově zaměřena A . . / . " V tom je možná jeden z klíčů k interpretaci Sartrovy osobnosti a jeho snahy udržet se vždy ve středu dění. Roger Nimier dosti bystře charakterizuje Sartra jako průsečík Voltaira a protestantského p u r i t á n a . Buď jak buď, je pak taková l i ­ teratura vždy svázána svým vmtřním (mravním) imperativem a znevolněna „zevnitř". Co se vztahu mezi politikou a literaturou týče, je tedy Sartrova koncepce výrazným projevem snahy o zvrat ve prospěch literatury. Důsledkem je to však jen potvrzení poválečné predominance politiky a vede tak jako tak pouze k dalšímu průniku neliterárních hodnotových měřítek - ať už politického, mo­ rálního, filozofického či jen vágně humánního zaměření - do estetického hod­ notového pole. Sartrovo vystoupení znamená v konečném dopadu jen utužení pouta mezi literaturou a politikou a využívání politiky literaturou a literatury politikou. 36

37

3 8

39

Čtvrtá republika Pro vytvoření zmíněné vazby mezi literaturou a politikou jsou roky 1944— 1947 určující. Tato doba je ovšem důležitá i pro léta následující a její vliv trvá

Viz především první dvě části stati v Les Tempa Modernes č. 17 a 18, únor a březen 1947. Jean-Paul Sartre, „Qu'est-ce que la littérature?", Les Temps Modernes, i. 17, únor 1947, str. 780. Jean-Paul Sartre, „Qu'est-ce que la littérature?, Les Temps Modernes, č. 20, duben 1947, str. 1429.: „So/i nazisme /.../se révěle á 1'usage aussi inefpcace que le communisme de Breton. L'u et Vautre sont des clercs, l'un et Vautre s'allient au temporel avec innocence et désintéressemenl Jean-Paul Sartre, „Qu'est-ce que la littérature?". Les Temps Modernes, i. 22, červenec 1947, str. 112: JI est á souhaiter que la littérature entiěre devienne morale et problématique /.../." Roger Nimier, „Jean-Paul Sartre", Journées de lecture, Paris, GaUimard 1965, str. 251-259; viz též Nimierovu kritiku Sartrova dramatu Le Diable et le Bon Dieu v časopise Opera, č. 301 z 13. 6.1951 a postřehy Philippa Solleree o Nimierovi „Nimier Docteur", Cahiers Roger Nimier, č. 5, Paris, Association Roger Nimier 1987, str. 167-190.

43 nejméně celé další desetiletí, tedy přibližně do nástupu generála de Gaulla k moci a do vzniku Páté republiky. Dle našeho názoru je třeba si povšimnout především dvou aspektů. Tím prvním je již konstatovaný fakt o úzkém propojení politiky a literatury. Na jedné straně se literatura „politizuje" - a to v různých podobách a v po­ měrně širokém rozsahu: od hrubého využívání politických nástrojů v literární konkurenci, jako tomu bylo v období očisty a čistek (épurations), až po daleko jemnější interiorizaci politiky do literatury v případě Sartrovy koncepce anga­ žované literatury. Na straně druhé se politika sama chce literatuře přiblížit, neboť v ní spatřuje velice vhodný nástroj pro své vlastní cíle. Není politické síly po roce 1944, která by nehledala svou „inteligenci", totiž spřízněné intelektuál­ ní špičky, jež by jí byly nápomocny - tu zcela zjevnou službou stranické věci, ja­ ko v případě komunistů, tu subtilněji, na základě společných cílů či duchovní afinity. Pro literáty z toho sice plyne jistá služebnost, jejímž důsledkem je pak utváření literárního pole podle stranického klíče, výměnou za to se však stávají intelektuálové spojenci politiků, af nastálo, či jen občasně, a z toho titulu získá­ vají na významu a důležitosti, kterou si podrží až do konce šedesátých let. Zdá se, že právě v poválečném období do jisté míry vrcholí společenská prestiž fran­ couzského intelektuála a v hektickém poválečném vývoji mají nejrůznější peti­ ce, protestní akce a prohlášení intelektuálů svou velikou váhu a široký dopad. D r u h ý m důležitým aspektem období 1944-1947 je krystalizace po­ v á l e č n é h o politického spektra a utváření politického systému Čtvrté re­ publiky. Zde je třeba zdůraznit hlavní dobové trendy vedoucí k ustavení jaké­ hosi centrálního koaličního seskupení představovaného třemi stranami. Jeho jádrem se stává M R P - Mouvement Républicain Populaire (Lidové republi­ kánské hnutí). Tato strana vzniká v listopadu 1944 kolem Georgese Bidaulta, předsedy Národního výboru odporu (CNR - Comité National de la Résistance), a sdružuje především radikální křesťanské demokraty. Spolu se stoupenci generála de Gaulla, se socialisty a komunisty je strana M R P účastna na pro­ zatímní de Gaullově vládě, a to i po prvních volbách v říjnu 1945. Roztržka s de Gaullem, jež se bezprostředně týkala jednak podílu exekutivy na přípravě nové ústavy, jednak koncepce nové republiky vůbec, jmenovitě vztahu mezi zákonodárnou a výkonnou mocí, vede k de Gaullově demisi (20. 1. 1946). Od toho data až do odchodu komunistů z Ramadierovy vlády (5. 5. 1947) je kor­ midlo Francie v rukou tří stran - MRP, socialistů a komunistů. Ty především jsou také v tomto období odpovědny za ústavní a institucionální uspořádání nové republiky. Ústava Čtvrté republiky je schválena referendem 13. října 1946 a volba prvního poválečného prezidenta Vincenta Auriola se koná 16. led­ na 1947. Tímto rokem se také završuje vývoj francouzské politické scény prv­ ního poválečného období: komunisté opouštějí v květnu 1947 vládu a přechá­ zejí do opozice a o měsíc dříve (7. 4. 1947) vzniká Sdružení francouzského lidu (Rassemblement du peuple francais - RPF), nová strana generála de Gaulla, která již na podzim výrazně zasáhne do komunálních voleb. K jádru vládnou­ cích stran M R P a socialistů se místo komunistů připojují radikálové. Tento

44 návrat radikálů, jedné z vůdčích stran předválečné Třetí republiky, do středu politického dění znamená definitivní posun politického těžiště z levice směrem ke středu a je ve francouzské historiografii označován jako přechod od tripartismu k tak zvané „třetí síle" („la troisiěme force"). Ta se stane osou Čtvrté re­ publiky až do voleb 1956 a její následný rozklad povede ke krizi roku 1958. Čtvrtá republika je vnímána jako obnovení republiky T ř e t í . Platí to o ústavě, jež se Uší od předchozí jen v několika málo bodech a v zásadě potvr­ zuje ve vztahu zákonodárné a výkonné moci parlamentární systém, charakte­ rizovaný silnou kontrolní funkcí parlamentu vůči vládě. Platí to i o politické praxi: hned první ministerský předseda Čtvrté republiky, socialista Ramadier, předstupuje před parlament, aby dal jmenovitě schválit složení své vlády, ač nová ústava ho k tomu výslovně nezavazuje. Platí to také v neposlední řadě o samotné politické vrstvě, v níž se objevuje mnoho jmen z období předváleč­ ného, zvláště mezi socialisty a radikály: Leon Blum, Édouard Daladier, Vin­ cent Auriol, Paul Reynaud, Henri Queuille aj. Poválečné období je též pozna­ menáno hospodářskými obtížemi, spojenými s obnovou země. Francie se zmítá sociálními bouřemi a opakovanými, dlouhodobými stávkami (jaro a podzim 1947, podzim 1948), jež připomínají radikální atmosféru období Lidové fronty. Je tu rovněž otázka kolonií. Rozpad francouzské koloniální říše často oživuje vzpomínky na slabost a neschopnost předválečné politické reprezentace hájit principy silné a zásadové zahraniční politiky. A konečně je tu i reálná nesta­ bilita exekutivy, pripomínající nestabilitu konce Třetí republiky: průměrná délka funkčního období vládního kabinetu ve Čtvrté republice nedosahuje ani pouhých sedmi měsíců. Příčiny lze hledat v ústavním uspořádání se silnou mocí legislativního orgánu, ale také v nevyhraněnosti a nestabilitě samotného jádra politického spektra - oné „třetí síly", která se ve svém hledání „třetí ces­ ty" mezi kapitalismem a komunismem nedokáže sjednotit na soudržném programu. Ve vnitřní politice se kamenem úrazu po červnových volbách 1951 například stala sociální a školská politika (Mariův a Barangého zákon - „lois Marie et Barangé" ze září 1951), kde M R P nachází spojence v gaullistech a umírněných proti socialistům a radikálům, zatímco v zahraniční politice, především v otázce jednotné Evropy, NATO a ve vztahu k Německu a ke Spo­ jeným státům, se M R P může opřít o socialisty a část radikálů proti spojenectví gaullistů s komunisty. Jediným skutečně nekontroverzním bodem „třetí síly", na němž se všichni tři koaliční partneři shodnou, se po jistou dobu jeví pouze politika koloniální, ač právě zde vede rigidní a zároveň nedůsledný přístup francouzské politické reprezentace k neúspěchům. Ty pak budou mít zpětně dopad na vnitřní situaci ve Francii. Když se roku 1952 stává Antoine Pinay za podpory 27 poslanců gaullistické RPF ministerským předsedou a sestavuje první pravicovou vládu od roku 1944, je to považováno za počátek konce středové „třetí síly". Volby v lednu roku 1956 40

41

Antoine Prost, Petite histoire de la France au XX? siěcle, str. 58. Odtud i název, jehož autorem je spoluzakladatel časopisu Esprit Georges Emile Izard.

45 již vedou k vytvoření dvou bloků uprostřed politického spektra: pravého středu (umírnění a MRP) a levého středu (socialisté a radikálové). Vítězství levého středu je jen nevýrazné (186 křesel proti 178) a nedává ani většinu v parlamen­ tu, kde komunisté (150 křesel), poujadisté (50) a gaullisté (21 - ovšem již pod etiketou Sociálních republikánů - Républicains sociaux) mohou jako opozice přehlasovat strany středu, jsou-li nejednotné. Nevýraznost a rozmělněnost politických sil spolu s eskalací alžírské krize vedou k rozkladu politických vztahů, tak jak se roku 1947 ustálily, a nakonec ke konci Čtvrté republiky.

Úhelným kamenem politického systému Čtvrté republiky, na jehož míře pevnosti, jak jsme viděli, závisela i míra stability, byly tedy tři strany tvořící středovou politickou osu - M R P , socialisté a radikálové. Byly tu ale také dvě hlavní opoziční strany na okraji politického spektra - Komunistická strana Francie a gaullistické Sdružení francouzského lidu - RPF, založené v dubnu 1947. Nestabilita Čtvrté republiky přitom spočívala nejen v nejednotnosti a nevyhraněnosti „třetí síly", ale byla též důsledkem síly opozičních stran. Ty ve volbách roku 1951 získaly respektive 25,9 % (komunisté) a 20,4 % (gaullisté). Vládní koalice se tehdy udržela u moci hlavně díky novému volebnímu zákonu (zavádějícímu tzv. „apparentements"), kdy se při většinovém volebním systé­ mu mohly sdružovat na základě volebních výsledků kandidátky jednotlivých stran, a dosáhly-li nadpoloviční většiny, rozdělily se o všechny mandáty vo­ lebního okrsku mezi sebou. Pro účely naší práce je třeba si povšimnout některých důležitých aspektů gaullismu a zde pak je záhodno zdůraznit tři věci: sílu gaullistického hnutí, ale též jeho jistou nestabilitu, a konečně jeho postaveni - možná překvapivé - na okraji politického spektra. I ono je důsledkem války a poválečného vý­ voje, neboť ten takřka vymýtil či do značné míry paralyzoval jak tradiční pra­ vici - liberální či konzervativní, která se zkompromitovala s vichystickým re­ žimem, tak pravicové radikály - fašistická a fašizující hnutí, Maurrasovy monarchisty apod. Omezení tradiční pravice, umlčení předválečné krajní pra­ vice a posun celého politického spektra doleva nakonec způsobily, že se na toto místo posunula strana gaullistická. Neběží tu přitom ani tak o její politický program, ale spíše o to, jak mohla a byla vnímána. Gaullismus bylo hnutí nové, vzešlé z boje za osvobození Fran­ cie a její obrodu, a na rozdíl od radikálů a socialistů v ničem neupomínalo na Třetí republiku. Sám název Sdružení francouzského lidu (Rassemblement du peuple francais) již v sobě obsahuje prvky výrazně odlišné od typu politických stran Třetí republiky a také ostatních stran Čtvrté republiky. Gaullismus chtěl být spíše širokým hnutím než stranou pevně sociálně ukotvenou a jeho před­ stava lidu („peuple") je mnohem bližší Bernanosově nebo Maurrasově koncepci kulturní, historické a duchovní jednoty než republikánské koncepci („nation"). S tím úzce souvisí nestabilita gaullistický stran. Je-li gaullismus - jakožto hnutí vázané na de Gaullovu osobu a později na jeho dědice - jev kontinuální, převládá u gaullistických stran diskontinuita. „Gaullistické sjednocení za Čtvrtou republiku" („Union gaullisté pour la TV République") Reného Capie

46 tanta z roku 1946 je vystřídáno v roce 1947 Sdružením francouzského lidu a tato strana se po roce 1952, kdy 27 gaullistických poslanců hlasuje pro důvě­ ru Pinayově vládě, rozpadá. Sám generál de Gaulle vrací poslancům volnost rozhodování, ale žádá je, aby nepoužívali napříště název RPF, a před volbami roku 1956 RPF sice nerozpouští, ovšem nevstupuje s ním ani do politického boje. Ten se pro něho stává důležitý až během roku 1958, kdy je založena nová gaullistická strana „Sjednocení za novou republiku" („Union pour la Nouvelle République"). Ta ještě mnohokrát změní název, vždy v závislosti na promě­ nách a potřebách hnutí: „Sjednocení demokratů za Pátou republiku" („Union des démocrates pour la V République"; 1967), „Sjednocení na obranu republi­ ky" („Union pour la defense de la République"; 4. 6. 1968!), „Sjednocení demo­ kratů za republiku" („Union des démocrates pour la République"; 1971), „Sdružení za republiku" („Rassemblement pour la République"; 1976). Podobné proměny jsou jistě charakteristické i pro ostatní francouzské stra­ ny (snad vyjma komunisty). Na rozdíl od nich však gaullismus vždy zdůrazňo­ val, že je nikoli stranou, ale hnutím, sjednocením či shromážděním - s podtex­ tem jistého „antiparlamentarismu". Ten se projevil již v bojích o ústavu Čtvrté republiky, kdy de Gaulle chtěl mít z titulu exekutivy vliv na podobu základního zákona nově budovaného státu. K tomu ho nevedla snaha o negaci demokracie, ale jiná představa o její podobě a tato představa úzce navazovala na linii „bonapartovskou", tak jak j i naznačilo Druhé císařství za Napoleona III., totiž představa o legitimitě moci odvozované nikoli zprostředkovaně přes parla­ ment, ale přímo - prostřednictvím referend, plebiscitů, přímé volby. Jistě tu působil fakt, že politický význam gaullistického ^Sdružení" („Rassemblement") byl vždy chápán jako semknutí se kolem charismatické postavy, silné osobnosti. I to byl důležitý prvek jdoucí proti duchu Třetí a Čtvrté republiky a odpovídal pocitu a nutkání k personifikaci moci, jako se to stalo v případě maršála Pétaina a v padesátých letech, byť v jiné podobě, za vlády Pierra Menděse France, jehož osobitý politický styl nakonec vyvolal v parlamentních kruzích „třetí síly" obavy vedoucí k pádu jeho kabinetu. To vše jsou prvky, jimiž gaullismus mohl vyvolat sympatie u jisté části bývalé radikální pravice, považující liberální demokracii předválečné Třetí republiky či obnovu jejích praktik po válce za nepřijatelné. Přitahoval do jisté míry i monarchisty a bývalé stoupence Maurrasovy. De Gaulle byl v tomto du­ chu považován za obdobu anglického vojevůdce Monka, jenž po Cromwellově smrti restauroval v Anglii království. Jednalo se bezpochyby o projevy okrajo­ vé, ale musíme se o nich zmínit právě v souvislosti s husary a s oním para­ lelním rozvrstvením literárního a politického pole, o kterém hovoří Pierre de Boisdefíre (viz výše str. 31). Jen tak lze totiž lépe objasnit Nimierův bizarní gaullismus, jejž spolu se svým přítelem Henrim Mosserim projevuje již v době války jako gymnazista a jemuž zůstává věrný i později. Ještě roku 1952 do­ provází Nimier Clauda Mauriaka na mítinku Sdružení francouzského l i d u . e

42

4

2

Maře Dambre, Roger Nimier, str. 119,121,133 sq., 354.

47 Mezi husary je Nimier nejvýrazněji „gaullistický", ale není zdaleka sám. A f i ­ nita mezi gaullismem a husary se projevovala v počátečním období vzá­ jemnou podporou zejména v oblasti časopisecké. Jako nové politické hnutí a navíc hnutí vymykající se dosavadní tradici francouzských politických stran byl gaullismus v jisté nevýhodě, co se týče podpory ze strany intelektuálů. M R P bylo naladěno přibližně na stejnou vlnu jako personalisté kolem časopisu Esprit či katolické směry kolem Témoignage chrétien. Socialisté a radikálové mohli dosáhnout jistého konsensu u poměrně širokého spektra nekomunistických intelektuálů, ať už patřili do okruhu Les Temps Modernes, Combat, či Le Monde, případně Le Figaro. Nejpevnější pouto mezi politickou linií a intelektuály existovalo u komunistů, kde hrála svou úlohu i stranická disciplina, jak o tom svědčí na stránkách UHumanité a Les Lettres Francaises případy Kravčenkova procesu (1949) či Picassova portrétu Stalina (1953). Jinak řečeno, všechny důležité politické proudy období Čtvrté republiky měly „své intelektuály", pouze gaullisté se potýkali s nedostatkem. Nikoli snad proto, že by v jejich řadách nebyly výrazné postavy jako třeba André Malraux. Mezi spisovateli a literáty měl de Gaulle i sympatie a diskrétní, nicméně účinnou podporu Francoise Mauriaka, Pierra de Boisdeffra, Clauda Mauriaka a často Raymonda Arona. A nelze se nezmínit ani o Georgesi Bernanosovi, autorovi šesti fiktivních poselství („Messages imaginaires") generála de Gaulla národu „Generál k vám hovoří" („Le général vous parle"), uveřejňo­ vaných v UIntransigeant od 16. 3. do 6. 5.1948. Za velikány byly však řady gaullistických intelektuálů prořídlé a de Gaullovi stoupenci se usilovně snažili - na přelomu padesátých let, ale i poz­ ději, v kritickém roce 1958 - tuto situaci vyřešit. Z prvního období je význam­ ný počin Clauda Mauriaka, svého času osobního de Gaullova tajemníka: je to založení měsíčníku Liberté de Vesprit v únoru 1949. Mezi přispěvateli se od prvního čísla objevuje jméno Rogera Nimiera a jeho první politický článek namířený proti Sartrovu Demokratickému revolučnímu sdružení (Rassemblement Démocratique Révolutionnaire), jež mělo být snad jakousi protiváhou k de Gaullovu Sdružení francouzského lidu (Rassemblement du peuple 43

44

Georges Bernanos, Francois, si vous saviez, Paris, Gallimard 1961, str. 349-373. Viz svědectví Clauda Mauriaka „Roger Nimier jeune ájamais", Cahiers Roger Nimier, č. 5, Pa­ ris, Aasociation Roger Nimier 1987, str. 208: „/.../ požádal jsem ho [tj. Nimiera] o článek pro Liberté de 1'esprit, gaullistický časopis, o který jsem se tehdy staral. Bylo to na samém konci čtyřicátých let. Nelze si už ani představit, jak hluboké rozpory tehdy dělily pravici a levici. A pravda je, že Nimier byl na pravici, zatímco já jsem se navzdory svému gaullismu cítil spíše nalevo. Jenže s takovým názorem jsem zůstal docela sám. AS na několik výjimek byli všichni tehdejší pařížští intelektuálové staUnisté." (./.../je lui avais demandé un article pour Liberté de 1'esprit; la revue gaullisté, doni je m'occupais alors. Cétait tout álafin des années quarante. On n'imagine pas áquel point la droite et la gauche étaient alors séparées. Et il est bien vrai que Roger Nimier était de droite, si tout gaullisté que je fusse, je me sentais plutót de gauche, moi. Mais fétais bien seul de mon avis. Tous les intellectuels de Paris, á quelques exceptions pr était alors staliniens.")

48 frangais), způsobil takový rozruch a ostrou reakci napadených - Sartra, Camuse a Bretona, že Nimierovi pak už byly svěřovány jen rubriky literární. Od konce roku 1950 spolupracuje Nimier i s dalším gaullistickým časopisem říze­ ným Albertem Ollivierem - Rassemblement. Podobného druhu jako počin Clauda Mauriaka v politické publicistice je na poli literárním činnost jeho otce Frangoise Mauriaka kolem revue La Table Rondě, založené v lednu 1948 ve snaze prolomit intelektuální monopol Sartrových Les Temps Modernes a soustředit kolem tohoto pólu co nejširší spisova­ telskou obec. Po delším čase se tak dostávají ke slovu někteří autoři postižení černou listinou Národního výboru spisovatelů (CNE) a čistkami. Příkladem budiž publikace Gionova Husara na střeše (Le Hussard sur le toit). Důležité ale je, že hned od počátku se La Table Rondě otvírá bez výhrad jiným husa­ rům: Nimierovi, Laurentovi, Blondinovi a Déonovi. Laurentův literárněkritický pamflet „Paul a Jean-Paul" („Paul et Jean-Paul"), kde je angažovaná litera­ tura pokrokáře Sartra porovnávána s tezovitými romány pravicového konzervativce Paula Bourgeta, je jedním z vrcholů protisartrovského tažení Mauriakova literárního měsíčníku. O husary bude jevit gaullismus zájem i později, jak napovídá svědectví Pierra de Boisdeffra o Nimierovi a o jejich setkání z období alžírské krize: „Opravdu měl proti sobě [tj. de Gaulle] všechny významné osobnosti a vyjma Malrauxe a Mauriaka téměř všechny intelektuály. Proto potřeboval pomoc. I... I Nimier smetl mou obhajobu. Zeptal se mě, proč nejdu sám střílet na alžír­ ské Francouze. Nakonec zaplatil naši útratu (4 franky) a na rozloučenou mi ře­ kl: Máte pravdu. Dejte se na politiku. Dobře se pobavíte.' Už mi nebylo dopřáno ho znovu spatřit. (Ten rozhovor ve mně navždy zanechal nepříjemný pocit...)." Tou dobou, jak vidno, se vztah mezi gaullisty a husary již proměnil. Vzá­ jemný odklon nastal v období po volbách roku 1951. Husaři již tedhdy získali přístup k vlastnímu časopisu (Opera, 1951; později La Parisienne a Arts) a je­ jich samostatnost a nezávislost se zvětšily. N a druhé straně se sami gaullisté tlakem svého úspěchu začínají posouvat ke středu tehdejšího politického roz­ hodování a část z nich to pak projeví následujícího roku podporou Pinayově vládě (1952). Tento posun ke středu pak způsobil nejen rozpory uvnitř hnutí a jeho neúspěchy v dalších volbách, ale také to, že ztrácel přitažlivost pro ra­ dikalizující se periferní složky politického spektra. Důsledkem je hnutí Pierra 45

46

41

4 5

4

4

La Table Rondě, t. 7-10, červenec-říjen 1948. Jacques Laurent, „Paul et Jean-Paul", La Table Rondě, i. 38, únor 1951. ^ Pierre de Boisdeflře, „Francois Mauriac et Roger Nimier", Cahiers Roger Nimier, í. 2, Paris, Associatáon Roger Nimier podzim-zima 1981, str. 35: .Certes il avait contre lui tous les notables et - Malraux et Mauriac exceptés - la quasi-totalité des intellectuels. II fallait done laider. Nimier balaya mon plaidoyer. II me demanda pourquoije n'allais pas tirer moi-méme ,sur les pieds noirs'. Enfin, il paya nos consommations (4 franes) et me dit en guise ďadieu: ,Vous ave raison: faites de la politique. Vous allez bien vous amuser.' Je ne devais plus le revoir. (C conversation m'a toujours laissé un malaise...)." 6

49 Poujada („Sjednocení na obranu živnostníků" - „Union de defense des commersants et artisans"), jež se ve volbách roku 1956 výrazně prosazuje. Z hlediska vztahu mezi literaturou a politikou je velice poučné sledovat tento politický pohyb právě prismatem husarů, tedy prismatem La Parisienne. Rozkol uvnitř gaullistického hnutí a úsilí některých jeho proudů proniknout ke středu politického spektra se mimo jiné projevily i snahou o sblížení s Pierrem Menděsem Francem a podporou jeho politice. Ten měl silnou oporu v novém časopise UExpress, založeném v květnu 1953 Jeanem-Jacquesem Servanem-Schreiberem a Francoise Giroudovou. Je zajímavé pozorovat sou­ běžný zájem týdeníku o de Gaulla, gaullisty a gaullismus na jedné straně a Pierra Menděse France na straně druhé. V souvislosti s tím se v úvodní stati k pivnímu velkému rozhovoru s Andrém Malrauxem objevuje termín „nová li­ berální levice" („nouvelle gauche libérale") a za její představitele jsou vydáváni právě Malraux a Francois Mauriac. Oba s tím jsou srozuměni, ale zároveň také potvrzují - Mauriac tlumeněji, Malraux zřetelně - svůj gaullismus. Než nedosti na tom: aby se nové liberální levici dostalo pevnějších obrysů, použye UExpress literatury, lépe řečeno využye příležitosti, kterou nabídla svým prá­ vě vydaným románem Mandaríni (Les Mandarins) Simone de Beauvoirová (viz výše str. 40). Týdeník si tento obraz levicových intelektuálů bere za zá­ minku, aby se zamyslel nad tím, jak vypadají intelektuálové pravicoví, jmeno­ vitě Nimier, Laurent, Blondin. Výsledkem je paradoxní konstatování: nová pravice nikde své představy přesně nevyjádřila, a nelze j i proto definovat. Je tudíž nutno se vrátit zpět k jejich vzorům: Barrěsovi, Montherlantovi a Drieu la Rochellovi. Takto definované pravici je pak vytýkán její zjitřený egotismus (Barrěsovo „augmenter 1'individu") a ten je stavěn do protikladu k humanismu a společenské citlivosti spisovatelů levicových. La Parisienne se s chutí pouští do polemiky, a to hlavně proto, že za mluv­ čí „nové liberální levice" jsou vydáváni také gaullisté Malraux a Mauriac. Od­ pověď spočívá částečně v literární diskusi o tom, zda má v literatuře vůbec smysl hovořit o levicovosti a pravicovosti spisovatelů. Větším dílem je to ovšem polemika po výtce politická a vede j i na pokračování Laurentův přítel Paul Sérant statí „Nová levice" („Une nouvelle gauche"). Najdeme zde vtip­ nou analýzu, jak ve francouzských dějinách dochází k přejímání původně levi48

49

50

51

52

4

8

4

9

5

0

5 1

5

2

Viz UExpress, i. 80,4.12.1954 s ti tulní celostránkovou rytinou představující de Gaulla i s ci­ tátem z jeho memoárů - J>rancie nesmí být sázkou do hry, musí být poutem." (JJO, France ne doit pas étre un enjeu, mais un Hen.") — a uvnitř s rozsáhlým článkem Michela Debrého „La doctrine gaullisté dans la vie nationale". Tri týdny nato publikuje v UExpress další gaullista: Jacques Soustelle, „Le refus de la croisade", UExpress, č. 83,25.12.1954. UExpress, č. 83,25.12.1954: .Premiér entretien avec André Malraux". Francois Mauriac, „Le Bloc-notes", UExpress, č, 83 a 85,25.12.1954 a 8.1.1955; „L'entretien avec André Malraux", UExpress, č. 88,29.1.1955. UExpress, i. 83,25.12.1954: JÍ la recherche des intellectuels de droite". Paul Sérant, „Une nouvelle gauche", La Parisienne, č. 25 a 26, únor a březen 1955.

50 53

cových hodnot pravicí a naopak. V té souvislosti je však též formulována myšlenka, která prozrazuje, jak mohlo a bylo gaullistické hnutí ve svých po­ čátcích vnímáno, totiž právě jako sjednocující hnutí, překonávající anta­ gonismus pravice a levice: „Toto nezbytné překlenutí nazývali jedni fašis­ mem jiní neosocialismem, de Gaulle je v sedmačtyřicátém nazýval gaullismem /... A " Nebyl-li takto gaullismus vnímán všemi, pak Paulem Sérantem a husarskou skupinou kolem La Parisienne patrně ano. Sérant nové liberální levici také vytýká, že v jejím případě se jedná o čistě utilitární spojenectví, jemuž lze těžko uvěřit, neboť ani Malraux, ani de Gaulle nemají s liberalismem nic spo­ lečného. Nadto je to spojenectví s „realistickým" velkokapitálem a faktické podlehnutí jeho zájmům. Slovo zrada není vysloveno, avšak zdůrazňuje se, že skutečná levice je jiná: „Ona levice /.../, pro niž obrana jednotlivce proti vládě Peněz, proti Armádě, Policii a Státu pramení z tradice cti, jejímiž zakladateli byli Proudhon, Sorel, Péguy." Blízkost h u s a r ů k anarchistické tradici, ať levicového či pravico­ v é h o zabarveni je z toho zřejmá a napovídá, jakou pozici zaujali k poujadismu, jenž byl zcela zřetelnou reakcí drobných obchodníků a řemeslníků na zrychlující se hospodářský vývoj a na koncentraci kapitálu, vnímanou a poci­ ťovanou nezřídka jako fiskální útisk státu. Již následující Sérantův článek „Nový lid" („Le nouveau peuple") je právě obhajobou poujadismu proti opě­ tovným kritikám v březnových vydáních týdeníku UExpress, často z pera Francoise Mauriaka. Je to ovšem také ostrý výpad proti levicovým intelek­ tuálům, vlastně intelektuálům vůbec, a proti jejich pocitu intelektuální pýchy a nadřazenosti, jimiž jenom zakrývají obyčejný měšťácký paternalismus. Půtky mezi La Parisienne a časopisem UExpress zřetelně naznačují, jak se husaři v průběhu padesátých let oddělují od gaullismu, jehož radikalizují­ cími souputníky zpočátku byli. Rozkol se završuje alžírskou krizí. Do tohoto kontextu náleží situovat výše citovanou vzpomínku Pierra de Boisdeffra a Nimierův odmítavý postoj. Sem částečně patří i zapojení husarů do rozsáhlé petiční akce „Manifestu francouzských intelektuálů" („Manifeste des intellectuels francais") ze 7. října 1960, iniciované časopisem Combat, jež je reakcí na pacifistickou deklaraci „Manifest 121" („Manifeste des 121") v Les Temps Modernes proti válce v Alžírsku (viz výše str. 16-17). Nejedná se sice o vy5 4

55

56

57

Tento jev ostatně podrobně analyzuje dnes již klasická práce Reného Rémonda, která poprvé vyšla roku 1954: La Droite en France de 1815 á nos jours: continuité et diversité ďune tradition politique, Paris, Aubier 1954; nejdůležitějsi reedice ponese pozměněný název Les Droites en France, Paris, Aubier-Montaigne 1982. Idem, La Parisienne, i. 26, březen 1955, str. 285: ,Ce dépassement nécessaire, les uns Vappelaient fasásme, les autres néo-socialisme; de Gaulle en 471'appelait gaullisme /... /." Idem, La Parisienne, č. 25, únor 1955, str. 176: .Cette gauche pour qui la defense de Vindividu contre iArgent, VArmee, la Police et VĚtat procěde ďune tradition ďhonneur, dont les mattres sappelěrent Proudhon, Sorel, Péguy." Paul Sérant, „Le nouveau peuple", La Parisienne, č. 27, duben 1955, str. 460-462. „Le pouvoir de M. Poujade", UExpress,fi.93, 5. 3.1955; Francois Mauriac, „S.O.S.", UExpress, C. 94,12. 3.1955; Francois Mauriac, »En leur áme et conscience", UExpress, 5. 96,26. 3.1955.

51 stoupení vyloženě protidegaullovské, ale rýsuje se tu již postoj, který husaři k alžírské otázce zaujmou. To ostatně naznačily i některé jejich předchozí tex­ ty. Například Nimierův článek „Viděl jsem těch 40 000 horkých hlav v cizi­ necké legii" („J"ai vu les 40 000 tétes chaudes de la Légion"), uveřejněný v Lazareffově magazínu Elle (20. 4. 1953), je oslavou, byť jemně ironickou, civilizačního a mírotvorného poslání francouzské armády v severní Africe. Předznamenává v tomto směru bojovné knihy Jacquese Laurenta Když už jednou jsme v Alžírsku (L'Algérie, quand on y est, 1958; pod pseudonymem Cecil Saint-Laurent) a Michela Déona Francouzská armáda v Alžírsku a mí­ rový proces (L'Armée ďAlgérie et la pacification, 1959), kde autoři hájí roh ar­ mády v Alžírsku proti snahám pacinstických intelektuálů a rozhodně se řadí mezi přívržence francouzského Alžírska. Proto se také husaři vesměs postaví na stranu Jacquese Soustella a vzbouřivších se generálů a vystoupí proti de Gaullovi, když se rozhodne k Evianským dohodám a k ústupu z Alžírska. Spolu s Rolandem Laudenbachem, Raoulem Girardetem figuruje Jacques Laurent mezi členy redakčního výboru nově založeného Časopisu UEsprit public (prosinec 1960 - prosinec 1961), který se stává tribunou zastánců francouzského Alžírska. Mezi přispě­ vateli najdeme krom Laurenta i Antoina Blondina a Philippa Héduyho, zná­ mého Nimerova spolupracovníka z týdeníku Opera i odjinud. V této pohnuté době je na Jacquese Laurenta dokonce vydán zatykač a on se skrývá u svých bohatých ochránců Pierra Lazareffa a Lazuricka. Rozkol mezi novou mocí Páté republiky generála de Gaulla a husary je úplný. Není cílem naší práce se podrobně zabývat problematikou let šedesá­ tých, je nicméně vhodné se alespoň zmínit o některých faktech, zvláště tam, kde se literatura s politikou stýkají a kde rozkoly politické se stávají rozkoly hterárními. To je i případ vztahu mezi husary a Francoisem Mauriakem. Když Mauriac vydává roku 1964 oslavnou biografii generála de Gaulla, stává se terčem zžíravého Laurentova pamfletu Mauriac za de Gaulla {Mauriac sous de Gaulle, 1964). Následuje soudní proces, který je z Laurentova hle­ diska bojem proti gaullismu u moci, bojem za svobodu slova a nezadatelná práva jedince. Mauriac, tak jako později Raymond Aron, se Laurentovi stává představitelem těch literátů a intelektuálů, kteří přitakávají etablované moci a dávají přednost státní a hospodářské mašinérii, jež sice zajišťuje stabilitu a materiální blahobyt, ale také si podrobuje člověka a odlidšťuje jedince. Aniž se ho dovolává, připomíná Laurentův tón apel a protest Bernanosův. Týž tón se ozývá z Laurentova Otevřeného dopisu studentům (Lettre ouverte aux étudiants, 1969). Do tohoto vášnivého politického dílka se promítá veškeré úsilí 58

59

60

Jacques Laurent, Histoire égoiste, str. 287. Bertrand de Saint Vincent, Jacques Laurent alias Cecil Saint-Laurent, str. 286 sqq. Francois Mauriac, De Gaulle, Paris, Grasset 1964; Jacques Laurent, Mauriac sous de Gaulle, Paris, La Table Rondě 1964. Jacques Laurent, Histoire égoiste, str. 300 sqq.

52 přesvědčit generaci vzbouřivších se studentů z května 1968, že jejich vzpoura je téhož druhu jako kdysi vzpoura mladých 6. února 1934 a jako buřičství hu­ sarů. Studenty Laurent brání proti kritikám těch, které považuje za apologety gaullistického režimu, jmenovitě proti Raymondu Aronovi, Maurici Druonovi, Frangoisi Mauriakovi. Ale také vyzývá mladou generaci, aby se nedala zmást ani Sartrem, ani Marcusem, ani jiným levicovým intelektualismem, jenž vede do pekel totality a znamená v důsledku pro svobodnou individualitu jen útisk: „ Vaše „Leninova univerzita" by měla nést Kropotkinovo jméno." Identifikace zbylých tří husarů s generaci vzbouřenců z května 68 je silná. Potvrzuje to v rovině literární Antoine Blondin svým autobiografic­ kým dílem Pan Kdysi aneb Večerní škola (Monsieur Jadis ou UÉcole du soir, 1970). Děj je tu rámován příběhem autora-vypravěče, který po celý večer sdílí policejní celu s mladým buřičem „osmašedesátmkem". Odtud se odvíjejí vzpo­ mínky na buřičské epizody autorova života a policejní cely a výslechy s tím spojené. V jedné ze svých autobiografií tuto identifikaci mezi duchem husarů a du­ chem vzpoury z května 1968 potvrzuje i Michel Déon: „Když v květnu 1968 studenti v Latinské čtvrti otřásli .mravním pořádkem', odumírajícímu existencialismu se částečně vydařil pokus převést hnutí na svou stranu a omladit se. Jenže psát po zdech JMilujte se, neválčete', JPod dlažbou je pláž', JCrása je na ulici', ,Svobodu knihám', ,Je zakázáno zakázat' to se nenaučili u Sartra, ale u Nimera a Blondina: ti jako první vypískali pány profesory /... /". 61

62

63

Avšak vraťme se o dvě desetiletí zpět, do doby, kdy v poválečné Francii skupina mladých začínajících autorů - buřičů hledala své vzory, své spojence i protivníky, aby si našla své místo v literatuře a ve společnosti. Vědomí důle­ žitosti, jež představovalo propojení mezi politikou a literaturou, je vedlo k na­ vázání kontaktů s politickou silou, která tehdy některými svými aspekty od­ povídala jak jejich vlastní marginalitě, tak některým jejich představám. Tou silou, jak jsme se pokusili ukázat, byl v počátečních letech Čtvrté republiky gaullismus. Ani některým gaullistickým sympatizantům nechyběla snaha hu­ sary ke vzájemné spolupráci získat. Odcizení započalo v okamžiku, kdy gaul­ lismus nastoupil cestu ke středu politické systému a politického dění. Když zvítězil, změnila se původní křehká afinita v nepřátelství a otevřený střet.

Viz Raymond Aron, La Révolution introuvable; réflexions sur la révolution de mai, Paris, Fayard 1966. Jacques Laurent, Lettre ouverte aux étudiants, str. 34: .Vatře Jnstitut Lenine" devrait sappeler Kropotkine." Michel Déon, Bagages pour Vancouver, str. 151-152: .Quand, en Mai 68, les étudiants du Quartier latin secouérent ,1'ordre moral', Vexistentialisme moribond tenta et réussit en par á recupérer le mouvement pour se donner une nouvelle jeunesse, mais ce n'était pas dana Sartr que l'on avait appris á écrire sur les murs: faites 1'amour, pas la guerre', JSous les pavés, la plage', fja beauté est dans la rue', fiélivrez les livres', JI est interdit ďinterdire', c'était dans Nimier et Blondin qui, lespremiers, avaient chahuté les pro/esseurs /... /."

53 Jestliže se ještě na přelomu čtyřicátých a padesátých let mohli husaři jevit na politické pravici zhruba tím, čím byl Jean-Paul Sartre a skupina kolem Les Temps Modernes ve vztahu k levici a komunistické straně, tedy něco jako souputníci - „compagnons de routě", je v desetiletí následujícím již situace di­ ametrálně odlišná. Husaři jako by se navraceli ke svým pravicově anarchistickým kořenům.

Politika husarů a jejich literární strategie Husaři a politika Existence jistých styčných bodů mezi husary v literatuře a gaullismem v politice je jenom jedním z aspektů poválečného vývoje. Obě jsou to hnutí nová, bez předchozí historie, a proto konstatace určitých, byť křehkých afinit ještě nic nevypovídá o kořenech toho či onoho, ani o jiných důležitých souvis­ lostech. Deklarovaná literární neangažovanost, jak lze vytušit a jak ještě uvidíme, je jen jiný způsob angažovanosti. A už vůbec neznamená apolitičnost či indiferentnost husarů vůči politice. I kdyby oni sami o to sebevíc usilovali, již způ­ sob, jakým byla jejich činnost literární i rnimoliterární přijímána a jak půso­ bila na jejich současníky, je po výtce určena politickým klíčem. Tak jak to bylo v poválečné situaci obvyklé. Věděl to i Bernard Frank, když chtěl husary veřejnosti co nejstručněji a na tehdejší dobu co nejsrozumitelněji představit jako „skupinu mladých spisova­ telů, které pro jednoduchost [nazval] fašisty." Konečně jen parafrázoval skandální výrok jedné z čelných Nimierových postav Sanderse z úvodního monologu Modrého husara (Le Hussard bleu): „Až obyvatelé této planety budou trochu náročnější, požádám o lidské občanství. Do té doby raději zůstanu fašista, i když je to barokně spletité a únavné." Slova postavy, byť se jedná o jednu z hlavních, jež byla a dosud je považo­ vána za jednu z Nimierových tváří, však ještě nemohou být brána za politický postoj autora, natož celého literárního proudu. Věc je obtížnější a sám Frank si je toho vědom a svou definici nabízí jen jako zjednodušující Cpar commodité"): ostatně vždyť i v tomto bodě nachází oporu v Sandersových slovech, který svůj fašismus považuje za chování „barokně spletité a únavné" („baroque et fatiganť). V jednom se ovšem Bernard Frank rozhodně nemýlil: je to celkově pravi­ cové ladění tohoto literárního proudu. A n i ve svých literárních začátcích se 64

65

Bernard Frank, Grognards et Hussards. La Turquie, str. 41:. /... / un groupe dejeunes écrivains que, par commodité, je nommerai fascistes." Roger Nimier, Hussard bleu, str. 19:"Quand les habitants de la pláněte seront un peu plus difficiles, je me ferai naturaliser humain. En attendant, je préfere rester fasciste, bien que ce so baroque et fatigant."

54 husaři nikdy nehlásili ani v nejmenším náznaku k levici. Často se sice bránili, aby je označovali za pravicové, či fašistické spisovatele, a neváhali kvůli tomu vést četné polemiky. Přesto i tyto polemiky - hlavně tam, kde husaři sami se­ be vymezují vůči levici, zdůrazňujíce přitom svůj individualismus a odpor k ideologizaci literatury - dost jasně ukazují, že označení za pravicové husa­ rům není proti mysli. Podobně si pak počínali v následujícím čísle při protiú­ toku statí „La Gauche devient-elle une religion séculiěre?" (La Parisienne, č. 30, červenec 1955). Debaty se tentokrát již nezúčastnili Roger Nimier ani Antoine Blondin, zato Michel Déon a Nimierův přítel Stephen Hecquet. Za od­ razový můstek k debatě v tomto případě posloužilo právě publikované dílo Raymonda Arona Opium intelektuálů (UOpium des Intellectuels). O rok poz­ ději se La Parisienne vrací k tématu znovu, a to v č. 37 (říjen 1956) sérií tří článků: Jacques Laurent, „Les droites", Paul Sérant, „Simple note sur le fascisme francais", Emmanuel Berl, „Portrait de lliomme de droite". 66

Přičteme-li k tomu jejich činnost publicistickou - převážně v pravicových časopisech, jejich přátelské styky se spisovateli po válce proskribovanými, je­ jich reference historické, k nimž se odvolávají, a vezmeme-li v úvahu řadu znaků Uterárních, jimiž se vyznačovali, rozhodně v onom poválečném dělení spisovatelské obce podle politického klíče, jak jsme jej viděli naznačen u Pierra de BoisdefEra, patří husaři k pravici. Pravicová nálepka však sama o sobě mnoho neřeší. Pravice je totiž ve francouzských dějinách posledních dvou století jev vrstevnatý a stejně tak slo­ žitý jako levice či výměna politických koncepcí a názorových proudů mezi oběma, jak to ukázal ve své nyní již klasické práci René Rémond Les Droites en France de 1815 á nos jours (1954). Rémondova klasifikace jednotlivých pra­ vicových proudů je dnes v zásadě všeobecně přijímána nebo slouží jako výcho­ disko ke klasifikacím dalším. Prvním ze tří základních pravicových proudů je legitimismus, vzešlý z odporu k Francouzské revoluci 1789 a změnám, které přinesla. Legitimis­ mus se staví odmítavě ke konceptu politické suverenity lidu jakožto základní­ ho zdroje práva a organizace politické moci a také vůči individuální občanské svobodě a ostatním svobodám jakožto nezadatelným přirozeným právům kaž­ dého jedince. Legitimisté jsou zastánci neodvozenosti státního principu, kdysi ztotožněného s králem, a neodvozenosti základních pilířů společnosti, jako je rodina a církev. Historicky se zásady legitimismu ve francouzských dějinách prosadily nejsilněji v období ponapoleonské Restaurace, dále bezprostředně po Dobře to dokládá debata uveřejněná v červnovém čísle La Parisienne (č. 29) z roku 1955: „Existe-t-il un style littéraire de droite?". Jedná se o reakci na článek časopisu UExpress ze zá­ věru roku 1954 JL la recherche des intellectuels de droite" (č. 83 z 25. 12. 1954) a také na zvláštní číslo Les Temps Modemea (č. 112-113) z května 1955 věnované levici („La gauche"), kde figuruje rozsáhlý článek Simone de Beauvoirové zabývající se literární a intelektuální pravicí: „La pensée de droite, aujourďhui". Ke své polemice zvolili husaři formu debaty u magnetofonu. Debatu řídil André Parinaud a mezi debatujícími jsou Jacques Audibertí, An­ toine Blondin, Jacques Laurent, Félicien Marceau, Roger Nimier a Paul Sérant.

55 porážce Napoleona III. u Sedanu a byly též podstatnou součástí principů, na kterých stál autoritativní režim maršála Pétaina v prvním období: to jest v období tzv. „národní revoluce" („révolution nationale"). Dnes legitimismus dožívá v podobě katolického a nacionalistického integrismu. Historicky druhým pravicovým proudem, původně na levici, je liberalis­ mus. Vznikl po Červencové revoluci 1830, kdy se politické kruhy prosazující revoluční principy roku 1789 rozdělily na demokraty, pro něž Červencová mo­ narchie Ludvíka Filipa představuje příliš málo, a orleanistické liberály, kteří považují dosažené výdobytky za dostačující. Historickými dědici liberálů roku 1830 jsou podle Rémonda liberálové, kteří vybudovali Třetí republiku: Jules Ferry je pokračovatelem Francoise Guizota. Liberálové jsou zastánci parla­ mentní demokracie, názorového pluralismu, individuální svobody. Parlamentarismus pro ně dostatečně a vyčerpávajícím způsobem vyjadřuje ideu demo­ kracie. Vedle jistého sklonu k elitářství a meritokracii - odtud pak vznik a důležitost elit ve francouzské administrativě a hospodářství - jsou liberálové charakterizováni svým odporem k jakékoli formě přímé demokracie: plebiscitu, referendu, prezidentskému systému. Novodobými pokračovateli orleanistů byly pravicově liberální strany Třetí republiky a svým parlamentarismem i strany Čtvrté republiky. Třetím pravicovým proudem, rovněž od původu levicového, je bonapartismus, jehož vznik se pojí ke jménu Ludvíka Bonaparta - Napoleona III. Tento proud je zastáncem silné, autoritativní až autoritářské exekutivy a z tohoto hlediska se jeví napravo od liberalismu. Od počátku se však bonapartismus projevoval také jako zastánce všeobecného hlasovacího práva a od­ vozování veškerých pravomocí od lidu, a to přímým hlasováním v referendech a plebiscitech: v tomto směru se bonapartismus zase řadí nalevo od liberálů. Jeho levicovost se projevuje i v citlivosti k otázkám sociálním a v představě státu jako záruky sociálních práv občanů. Bonapartismus je tedy směr demo­ kratický, autoritativní a lidový zároveň, se sklonem k antiparlamentarismu. Pokračovateli bonapartismu byla některá politická hnutí 19. století jako „boulangismus" a některá hnutí ligistiská, která ve Francii působila až do druhé světové války. Silné znaky bonapartismu již od samého počátku nese gaullistické hnutí, ba v některých svých názorových proudech až dodnes. 67

68

Hnutí nesoucí jméno generála Georgese Boulangera (1837-1891), kolem něhož se seskupily nacionalistické, protiparlamentní síly v boulangistíckou Ligu. Vlastní váhavostí se po vítěz­ ném tažení ve volbách roku 1889 dostal pod tlak protivníků, byl obžalován z pokusu o převrat a uprchl do Bruselu, kde roku 1891 spáchal sebevraždu. Boulangistické hnutí vrcholí v letech 1886-1889. Jedním z ligistických hnuti byla Ligue des patriotes, založená Paulem Dérouledem roku 1886, jež se stala ohniskem boulangismu. Byla rozpuštěna 1889 a potom obnovena Mauricem Barrěsem. Daláí hnutí vznikla v bojích kolem Dreyfusova procesu: Ligue des droits de 1'homme et du citoyen na podporu Dreyfusovi, Ligue de la patrie francaise proti přívržencům revize procesu. Po první světové válce se nejvýznamnějším logistickým hnutím Btalo patriotické Bdružení Croix de Feu, do jehož čela se roku 1931 postavil plukovník Francois de La Roque. Toto hnutí bylo jedním z původců pravicové revolty 6. února 1934. Jiným takovým ligistíckým hnutím bylo

56 Na rámec definovaný Reném Rémondem navazují další historici, z nichž pro účel naší práce je třeba jmenovat především Jeana-Francoise Sirinelliho, autora třídílné monumentální práce Histoire des droites en France (1992), a Zeeva Sternhella, jenž vytvořil nosný koncept „revoluční pravice" („droite révolutionnaire") v díle nazvaném La droite révolutionnaire. Les origines francaises dufascisme 1885-1914 (1978). Oba jmenovaní - každý ovšem poněkud jinak - věnují pozornost promě­ nám výše zmíněných proudů a příčinám, jež změny vyvolaly. Důležité se jeví v tomto směru období konce 19. století, kdy se urychluje hospodářský, sociální i politický vývoj a kdy všeobecné hlasovací právo dodává politice a politickým stranám a hnutím zcela nový rozměr. Týká se to především proudu bonapartistického, který více než zbylé dva je otevřen populismu. N a příkladu boulangismu je dobře ukázáno, jak toto hnutí do sebe vstřebává a na bonapartistické principy roubuje radikalismus levicový: k boulangismu přechází bývalý ko­ munard Henri Rochefort a samo hnutí nachází inspiraci i u teoretiků socia­ lismu - Fouriera, Proudhona, Toussenela - a to i v té části, jež vede v důsled­ ku k výraznému antisemitismu. Ten pak svým druhým kořenem tkví v lidovém antisemitismu katolickém. Totéž setkání pravice s levicovým radi­ kalismem tvoří východisko k jednomu z nejradikálnějších výrazů francouz­ ského antisemitismu vůbec - Židovské Francii (La France Juive, 1886) Édouarda Drumonta. Jak Sirinelli a Sternhell dokládají, vytváří se v závěru 19. století ve Francii krajní pravice - antiparlamentární, antiliberální, autoritářská a populistická zároveň, avšak vždy otevřená radikální levici, jak to i později pro­ káží případy politiků Déata, Doriota, Marqueta, ale též literátů Pierra Drieu L a Rochella a Roberta Brasillacha. Zeev Sternhell hovoří o revoluční pravi­ ci. Jean-Paul Sartre bude hovořit o pravicovém anarchismu („anarchistes de droite"). Jean-Francois Sirinelli pak velice trefně ukazuje, jak politická porážka krajní pravice - nejprve boulangismu, pak nacionalistů v Dreyfusově aféře ve­ de k transformaci krajní pravice. Ta přechází z politiky na jiné vlivné pole, to­ tiž na pole kultury, kde vytváří síť časopisů, revuí, vydavatelství a odkud vy­ víjí ideologický tlak, který jí m á zaručit návrat do politiky. To je případ činnosti Maurice Barrěse a především Charlese Maurrase a jeho Action francaise. Otázkou Action francaise se tu nebudeme zabývat nad rámec nezbytně nutný. Je třeba nicméně poukázat na některé aspekty tohoto hnutí. Je to v prvé řadě jeho úspěch kulturní, neboť Action francaise se stala svého druhu 69

6

9

hnuti Solidaritě francaise, založené roku 1933, kam vstoupil otec Jacquese Laurenta Jean Laurent-Cély, a tak zvaná La Cagoule, kde se silně angažoval strýc Jacquese Laurenta Eugene Deloncle. Jean-Paul Sartre, „Qu'est-ce qu'un coUaborateur?", Situations III, Paris, Oallimard 1949, str. 43-61; článek otištěn původně v La République Francaise, New York, srpen 1945.

57 kulturní institucí a referenčním bodem pro celou řadu autorů. Z tohoto hledis­ ka má Action francaise silný náboj mobilizační. Sirinelli to přičítá faktu, že Maurras a maurrasismus představují jakousi syntézu jednotlivých pravico­ vých proudů. I když se jedná především o projev pravicového radikalismu, ostatní proudy - legitimismus (návrat k monarchii), liberalismus (Maurrasova a Daudetova tolerance k individualitě; intelektuální elitářství) abonapartismus (populismus) - nejsou nepřítomny. Kam do těchto souřadnic vřadit husary? Buřičství, vzpoura proti autori­ tám, radikalismus - to jistě patří k mládí. A pro husary bude anarchismus vždy důležitou historickou referencí. Svědčí o tom ostatně i námi citovaný člá­ nek Paula Séranta „Nová levice" („Une nouvelle gauche"), kde autor s úctou vyslovuje jméno Proudhonovo a Sorelovo. Když vzpomíná Jacques Laurent na své počátky v předválečném časopise Combat, zdůrazňuje především nekonformismus celé redakce, totiž skutečnost, jak blízko měla tato mladá a nekon­ venční pravice k avantgardě a radikální levici, tedy k surrealismu a marxis­ m u . On sám mezi své nejlepší přátele, již od školních let, počítá Rogera Mariu, který ve svém sociálním radikalismu prošel od marxismu ke členství ve fašizujícím sdružení „Faisceau" („Svazek") Georgese Valoise, než se jako odbojář stal definitivně komunistickým novinářem. Anarchismus a radikální n e k o n v e n č n o s t slouží husarům jako most k levici a nelze pro to nalézt snad lepšího důkazu, než je uveřejnění myšlen­ kově nekonformního díla Marxova zetě Paula Lafargua Právo na lenost (Le droit á la paresse) v La Parisienne. V dobovém kontextu to byl nejen výrazný publikační počin, ale též provokace jak vůči komunistické levici, tak vzhledem k úsilí vlády o poválečnou obnovu země. Naznačuje to rovněž, co již bylo řeče­ no, totiž pozdější blízkost husarů k některým nekonformistickým proudům z května 1968. Tento anarchistický radikalismus však bude vždy zároveň tvořit most od h u s a r ů k radikální pravici. Nikoli snad k fašizujícím silám, ale právě ke zmíněnému integrujícímu kruhu kolem Action francaise. Jacques Laurent o tom ostatně píše: „Kouzlu fašismu jsem unikl jen proto, že jsem potkal Action francaise." Důležitější než sám Maurras se přitom zdá prostor, který Action 70

71

72

73

74

70 p ] Sérant, „Une nouvelle gauche", La Parisienne, č. 25, únor 1955. Viz výše str. 55. Gilbert Ganne, „Qu'as-tu fait de tajeunesse?", Arts, č. 564,18. 4.1956. V anketě, jejímž námě­ tem je předválečná politická angažovanost a její poválečné důsledky, odpovídají Thierry Maulnier, Claude Roy, Kléber Haedens, Jacques Laurent, Louis Salleron, Jean de Fabregues, René Vincent a Dominique Aury. Viz Bertrand de Saint Vincent, Jacques Laurent alias Cecil Saint-Laurent, str. 60 sqq. a passim. Roger Mariafigurujejako důležitá postava pod pseudonymem Rémia v autobiografii Jacquese Lamenta Histoire égoiste. 3 Paul Lafargue, „Le droit á la paresse", La Parisienne, č.18 a 19, červen a červenec 1954. Jacques Laurent, Histoire égoiste, str. 115: .Cest porce queje rencontrai /'Actionfrancaiseque féchappai au chořme fasciste." Viz taktéž článek Paula Séranta, JSimple note sur le fasasme" (La Parisienne, č. 37, říjen 1956), kde se autor brání nařčení z fašismu, jenž je mu vytýkán au

7 1

7 2

7

7

4

58 francaise poskytla široké škále mladých intelektuálů a literátů ve třicátých le­ tech. Jak trefně poznamenává Pol Vandromme, politicky i literárně znamená tou dobou Charles Maurras již jen vyprahlou cestu zpět. Zato Jacques Laurent i Michel Déon se shodují v tom, že literární rubriky Action francaise pat­ řily k tomu nejlepšímu, co mohla doba, tedy předválečná třicátá léta nabíd­ nout. Zásluhu za to připisují Pierru Varillonovi, jenž literární rubriku doširoka otevřel řadě mladých autorů. Pro Laurenta i Déona se tak Action francaise stala první významnou literární školou a také místem, kde se setkali se svými důležitými generačními souputníky: Philippem Ariěsem, Raoulem Girardetem, Kléberem Haedensem, Francoisem Senteinem (později stálým Laurentovým spolupracovníkem), Pierrem Boutangem, který se po válce po­ kusí oživit Action francaise pod názvem Aspects de la France (kam husaři bu­ dou rovněž přispívat), anebo Claudem Roy, jenž roku 1943 přejde na levici a angažuje se v komunistické straně, a dalšími. Zde také poznali - z generace předchozí - Thierryho Maulniera, budoucího Mauriakova spolupracovníka v La Table Rondě, Luciena Rebateta a Roberta Brasillacha. 75

76

Roger Vailland později hořce vyčte Maurrasovi, že právě jeho Action francaise se stala příčinou zkázy Vaillandových spolužáků Roberta Brasilla­ cha a Maurice Barděche, neboť ti svým příklonem k fašismu jen dovedli do dů­ sledků, k čemu je Maurras n a v e d l Pro husary však se Action francaise stává především místem, kde se střetávala nová literatura s bouřliváctvím a kritikou pro ně nemorálního, zkorumpovaného, bázlivého a průměr­ ností nakaženého režimu Třetí republiky. Sami bezprostředně neprožili pravicové bouře 6. února 1934, ale tyto události se pro ně stávají jistým odka­ zem a symbolem. Michel Déon a Jacques Laurent se narodili roku 1919 a přicházejí do sty­ ku s Action francaise už před druhou světovou válkou. Stávají se dokonce čle­ ny sdružení „gymnazistů Action francaise" - Déon od roku 1934, Laurent roku 1936. Posledně jmenovaný zde hledal především debatní klub, nikoli politic77

v souvislosti s jeho románem Les Inciviques (1955). Sebeobhajoba tu přerůstá v odmítnuti fa­ šismu vůbec. Pol Vandromme, Michel Déon. Le nomade sédentaire, Paris, La Table Rondě 1990, str. 38: .V politice je maurrasismus už jen zkostnatělý systém. V literatuře je to cesta zpět a vyprahlost /... I." (J£n politique déja, le maurrassisme est un durcissement et une systématisation. En littérature, c'est une régression et un tarissement /... I." Viz Jacques Laurent, Histoire égoíste, str. 127: .Ovšem literární rubrika Actionfrancaise,která v oné době byla patrně nejvýstižnějšt a nejjiskřwější, /... /.* (.Certes la page littéraire de /'Actionfrancaisequi me semble avoir été la plus juste et la plus étincelante de cette époque /.../.") Michel Déon, Mes arches de Noé, str. 51: .Actionfrancaiseuveřejňovala tu nejmodernějSI a nejodvážnějSt literární rubriku ze všech pařížských deníků." CL'Actionfrancaisepubliait la page littéraire la plus neuve et la plus hardie des quotidiens de Paris") Vaillandovo vyjádření se objevuje v Carrefour z 20.12. 1949 ( í. 275) v souvislosti s diskusemi o možné revizi Maurrasova procesu: „Le proces Maurras doit-il étre révisé? Trois sortes de réponses: oui, non, silence. Enquěte de Louis Pauwels". Mezi odpovídajícími jsou Francisque Gay, André Malraux, Vercors, André Breton, aj. Roger Vailland se staví rezolutně proti revizi procesu.

59 kou angažovanost, a proto své roční členství již neobnovil. Pohyboval se pak spíše na okraji Action frangaise, v okolí studentského měsíčníku UÉtudiant franqais a hlavně časopisu Combat, jenž představoval - jak jsme naznačili výše - spojnici mezi radikalismem pravicovým a levicovým. Michel Déon se od roku 1938, kdy už studuje práva, angažuje v tiskárně a později v redakci. Těží přitom ze své známosti s Francoisem Daudetem, a tedy i s jeho otcem Léonem Daudetem, jenž měl vedle Charlese Maurrase v Action frangaise důležité slovo. Jinak je tomu u Antoina Blondina a Rogera Nimiera: jejich datum naroze­ ní, respektive 1922 a 1925, jim podobný úzký kontakt s předválečnou Action frangaise neumožnilo. Přesto i oni během válečných roků objevují pravicový radikalismus, byť zprostředkovaně. Až do svého nuceného odjezdu do Třetí ří­ še roku 1943 v rámci „totálního nasazení" ve válečné průmyslové výrobě, přispívá Antoine Blondin do Les Cahiers frangais, kam kromě Reného-Marilla Albérěse či Jeana Le Marchanda, budoucího sekretáře La Table Rondě, píší i Thierry Maulnier, Raoul Girardet, Francois Sentein, známá to jména z Ac­ tion frangaise a předválečného Combat. Přispívá sem též Roland Laudenbach, André Fraigneau a Blondinův přítel Jean Turlais, radikál jako on, jenž se nej­ prve upsal vichystické milici, ale pak přeběhl ke hnutí odporu a jako voják 1. sboru francouzské osvobozenecké armády také padl. Radikalismu, plnému anarchisticky bojovné vervy, zůstane Blondin věrný po návratu z totálního nasazení a jeho články se budou objevovat v časopisech jako La Derniěre Lanterne (říjen 1946-leden 1947), kde jeho jméno sousedi se jmény maurrasovců Pierra Boutanga a Francoise Brigneaua (pseudonym Julien Guernec). Titíž pak figurují ve čtrnáctideníku La Fronde, který se v lednu 1951 mění na týde­ ník Rivarol. V říjnu 1946 také vzniká monarchistický týdeník lei France. Ten od května 1947 sdružuje celou řadu známých jmen: Francoise Senteina, Rolanda Laudenbacha, Francoise Brigneaua, Jacquese Perreta a poprvé i M i chela Déona s Antoinem Blondinem. Antoine Blondin zde kromě pravidelných komentářů denního tisku a několika vtipných fejetonů uveřejnil své první vel­ ké články se sportovní tematikou, kterými se později proslaví. Roger Nimier se s okruhem Action frangaise seznamuje odlišně. Jak pro­ zrazuje jeho korespondence s přáteli a spolužáky Henrim Mosserim a Michelem Stiěvenartem, řadí se všichni mezi čtenáře Uterárních příloh a kritik jak Action frangaise, tak Je suis partout, kam píše i Fraigneau a kde Marcel Aymé publikuje na pokračování svůj Travelingue.^ Maurrasovský aktivismus se 78

79

80

Michel Déon, Mes arches de Noé, str, 50. Bertrand de Saint Vincent, Jacques Laurent alias Ce­ cil Saint-Laurent, str. 46, 58 sq. Serge Groussard - Michel Déon, „A bůtons rompus", Livres de France. Revue littéraire mensuelle, č. 7, srpen-zaří 1962. Jedná se o interview. Ve Francii se jednalo o povinnou službu nahrazující službu vojenskou, tzv. „Service du Travail Obliga toire" - STO. Mladí muži původně měli v Německu nahradit francouzské válečné zajat­ ce, kteří měli být repatriováni. Marc Dambře, Roger Nimier, např. str. 98-99 aj.

60 Nimiera dotkne nejen literárně, ale i politicky. V prvních poválečných letech (1947-48) bude patřit mezi přívržence „socialistického monarchismu" a zúčastní se rovněž royalistického mítinku, organizovaného Pierrem Boutangem. 82

Ať už přímo, či zprostředkovaně, jsou vazby husarů k okruhu Action frangaise a k pravicovému radikalismu, jak vidno, četné, silné a různorodé a působí jak na úrovni literárních a myšlenkových vzorů, tak na úrovni osob­ ních styků. Takové kontakty se mohou zdát přinejmenším nerozumné nebo málo pochopitelné v období, jež především pro pravicové literáty tohoto okru­ hu znamená trest, diskreditaci, příkoří. Zvláště když husaři sami patří k těm, kdo se žádnou kolaborací neprovinili. O Déonově a tím méně Laurentově vlas­ tenectví není pochyb. Blondin prožil dva roky v polokoncentráčnických pod­ mínkách za totálního pracovního nasazení ve Třetí říši, Nimier se nikdy neta­ j i l svým odporem k Pétainovi a obdivem k de Gaullovi, v němž ovšem spatřoval ideál obnovitele maurrasovského monarchického principu. Tento zdánlivý paradox je dle našeho názoru základní daností a východis­ kem k pochopení literární politiky husarů v poválečném období. Literární vztahy k okruhu Action frangaise se totiž doplňují na poli politickém s jis­ tými počátečními sympatiemi ke gaullismu. Ty jsou nejvýraznější u Nimiera, u ostatních pak spíše ve formě akceptace spolupráce a spojenectví s progaullistickým uskupením kolem Mauriakovy La Table Rondě. V gaullismu chtějí husaři vidět hlavně jeho aspekty bonapartistické - demokratický antiparlamentarismus, autoritativnost, odkaz k charismatické vůdčí osobě, sociální cit­ livost. Vliv Action frangaise se rovněž doplňuje se sympatiemi husarů k mno­ hým projevům názorového a literárního radikalismu a nekonformismu, ať už se jedná o Bernanose, Malrauxe, Celina, Vaillanda, Brasillacha aj. Ac­ tion frangaise pak po literární a myšlenkové stránce tvoří důležitou spojnici až k Barrěsovi, mezi jehož vzdálené dědice husaři patří stejně jako Drieu L a Rochelle, Brasillach na krajní pravici či Aragon a Vailland na krajní levici. V rámci této literární orientace husaři potvrzují ono tíhnutí k pravicové anarchii, jak o ní hovoří Jean-Paul Sartre. Tento typ dobové marginality se pak stává součástí strategie husarů při pronikání do literatury. 83

Literární politika husarů Je nasnadě otázka, proč právě takováto strategie? Jistě bychom zde na­ lezli řadu příčin zcela osobních. Nelze třeba pominout okolnosti rodinné u M i chela Déona, jehož otec — diplomat Francouzské republiky a přitom přesvěd­ čený monarchista a čtenář Action frangaise - měl na svého syna možná tím 8

2

8

3

MarcDambre, Roger Nimier, str. 229. Maře Dambre, Roger Nimier, str. 119,121,133 sq.

61 větší vliv, že ho Michel Déon ztratil ve svých necelých čtrnácti letech. Cesta íAction frangaise je pro něho cestou otcova nevyřčeného odkazu. A obdobně, jak to ukazuje Pol Vandromme ve své monografii, se odvíjí Déonův vztah k Maurrasovi samému, v němž n á š husar nachází svého náhradního otce. K t o m u nutno připočíst jeden Déonův důležitý osobní rys, totiž jeho věrnost, která mu nedovolí, aby v době, kdy je Maurrasovým redakčním tajemníkem v Lyonu, starého pána opustil, ačkoliv s jeho názory již delší čas nesouhlasí. Silný pravicový radikalismus lze pozorovat též u Laurentova strýce Eugěna Deloncla, vlivného člena konspirativní organizace L a Cagoule. Pro Laurenta byl však sám polovojenský princip této organizace neslučitelný s jeho vlast­ ním individuahsmem. Jacques Laurent i Roger Nimier pocházejí z libe­ rálního prostředí tradiční měšťanské rodiny Třetí republiky. Z toho, co o Action frangaise naznačuje Déon, totiž že většina členů redakce i přívrženců se právě z takových rodin rekrutovala, by však pro tento důvod mohla svědčit. Jenže úvaha o jakékoli přímé sociální determinaci je věc ošidná, neboť ta, platí-li vůbec, se těžko dokazuje. Antoine Blondin by rozhodně musel z tohoto hlediska být považován za výraznou výjimku, protože rodinné prostředí, ve kterém vyrůstal, bylo silně nekonformistické, jakási bohémská falanstéra sou­ středěná kolem Blondinovy matky, básnířky Germainy Blondinové a jejího manžela, anarchistického korektora a typografa. Co však mohlo být společné všem husarům, ať už vyšli z jakkoli různoro­ dého rodinného prostředí, bylo vědomí společenské krize, v níž se Francie ocitá ve třicátých letech, kdy se hodnoty Třetí republiky, doposud neotřesitelně uznávané, hroutí a kdy Francie již není s to zajistit ani prosperitu a sociální smír uvnitř, ani obhájit svou vlastní suverenitu, natož se nadále tvářit jako velmoc a šiřitelka civilizace. K tomuto životnímu prožitku selhání Třetí republiky se ovšem vzápětí přidává prožitek ze selhání zachránce Pétaina a selhání většiny Francouzů, kteří v roce 1940 stah za svým maršálem, aby se o čtyři roky později takřka do jednoho považovali za stoupence generála de Gaulla. Odtud pramení silná frustrace a ta navozuje mocný generační pocit odporu vůči otcům, kteří zklamali. Odtud samozřejmě může vést cesta i k radikalismu levicovému a ke ko­ munismu, odhodlanému přetvořit starý prohnilý svět ve svět nový a lepší, pří­ padně cesta k novému humanismu křesťanskému či existencialistickému, usilujícímu o svět humánnější a zodpovědnější. Avšak husaři považují tyto ideové proudy za součást obnovujícího se systému Třetí republiky v jen lehce pozměněném hávu republiky Čtvrté. V tom, co se děje po osvobození, spatřují husaři jen opakování starého: komunismus, křesťanský humanismus, parla­ mentní demokracie - a takřka s týmiž politickými tvářemi (Blumem, Daladierem, Reynaudem, Thorezem aj.), s týmiž kompromisy, touž ústupčivostí (již 84

85

86

8

4

8

6

Viz Pol Vandromme, Michel Déon. Le nomade sédentaire, str. 36-41. 35 Bertrand de Saint Vincent, Jacques Laurent alias Cecil Saint-Laurent, str. 66-66. Michel Déon, Mes arches de Noé, str. 47.

62 nikoli Hitlerovi, ale Sovětskému svazu) - to vše tu již bylo a zklamalo. K tomu se pojí i silný odpor generační. Ten, kdo selhal, je generace otců a tito otcové nemají morální právo soudit, co je dobré a co špatné, a tedy nemají ani právo provádět očistu společnosti a čistky, nemají ani právo dávat směr revoltě a ne­ spokojenosti mladých tím, že j i uzavřou do nějaké ideologie. Odtud odpor k profesoru Sartrovi, či generalissimu Stalinovi a také vůči všem republikán­ ským demokratům - „girondistům", jejichž řeči jsou vzletné a plné ušlechti­ lých zásad, ale bez skutků zůstávají plané a vedou jen do zkázy. Nimierovy -stati „Dvacet let v roce 1945" („Vingt ans en 45") a „Girondisté" („Les Girondins"), které tu volně parafrázujeme v hlavních bodech a jimiž se ještě bu­ deme zabývat podrobněji, měly silný sebedefinující účinek, a to tím spíše, že myšlenkově dotvářely spřízněné postoje dalšího generačního mluvčího husarů Jacquese Laurenta, vyjádřené například v článcích „Postavte pomník doktoru Petiotovi" („Pour une stele au docteur Petiot") a „Hlavní chod" („Plat du jour"). Husaři jsou ve svém záWadním životním pocitu a světonázoru naladěni tak jako už skupina kolem Action frangaise a jiné pravicové radikální sku­ piny třicátých let - na vlnu kritiky liberální demokracie, avšak v situaci re­ publiky Čtvrté, ve které vidí pokračování slabin režimu předválečného. Tato kontinuita, aby se mohla projevit na poli uterárním, musí vycházet z určitých předpokladů. Tím prvním je bezpochyby fakt, že husaři patří ke generaci nezkompromitované válečnými událostmi. T i z nečetných mladých, kteří se přece jen dali na cestu kolaborace, vstoupili do Milice nebo do Legie francouzských dobrovolníků a dostali se na špatnou stranu dějinné fronty, měli i v takové situaci omluvu v nezkušenosti a rozhodně nenesli zásadní zodpovědnost - na rozdíl od otců - za vzniklou historickou situaci. Ve válečných letech si husaři, o nichž hovoříme, zachovali čistý štít. Laurent i Déon brzy po vyhlášení války narukovali, Déon - na rozdíl od Laurenta - dokonce zasáhl do bojů jako člen divize De Lattra de Tassignyho, k němuž si 87

88

89

Esej „Vingt ans en 45" byl publikován v La Table Rondě, č. 20-21, srpen-září 1949; „Les Girondins" v Liberté de Vesprit, č. 2, únor 1949. Stati jsou součástí Nimierovy knihy esejů Le Grand ďEspagne, Paris, La Table Rondě 1950. Jaoques Laurent, „Pour une stéle au docteur Petiot, La Table Rondě, č. 5, květen 1948; „Plat du jour", č. 20-21, srpen-září 1949. Viz též Jaoques Laurent, Au contrairt, Paris, La Table Rondě, str. 17-25 a 33-39. Milice - „Milice francaise" byla vytvořena dekretem z 5. ledna 1941 jako úderná síla proti vnitřnímu nepříteli, tedy proti hnutí odporu. Byla jednou z posledních opor vichystického re­ žimu v závěru jeho existence. Početní stav se pohyboval kolem 35 000 mužů, avšak dezerce byly četné, protože milice byla ovládána krajní pravicí (Joseph Darnand) a spolupracovala s německými okupanty. Legie francouzských dobrovolníků - Légion des volontaires francais (LVF) byla vytvořena 4. 7. 1941 pro boj s komunismem a za novou Evropu, rozumí se pod ně­ meckou taktovkou. Tyto jednotky nosily německou uniformu, pouze se znakem trikolory, a sloužily jako součást německé armády. Z 19 788 uchazečů bylo vybráno 6 429 dobrovolníků. V květnu 1944 činil stav jednotky 2 317 mužů. Jednotka byla zrušena v srpnu 1944.

63 pak po celý život uchoval hluboký obdiv. Ve zbrani zůstali Déon a Laurent ja­ ko součást omezeného vichystického kontingentu až do demobilizace roku 1942. Pro Déona se okamžik německého záboru tzv. neobsazené zóny 8. 11. 1942, kdy němečtí vojáci odzbrojili jeho jednotku v lyonských kasárnách před ranním budíčkem, stal jedním z nejbolestnějších osobních zážitků. I ve své práci v Action franqaise — od listopadu 1942 do srpna 1944 - vidí zpočátku projev loajálního patriotismu, zvláště když dobře znal zásadní Maurrasovo protiněmecké smýšlení. A toto své patriotické přesvědčení Déon ničím nezkalil. Že setrval na místě redakčního tajemníka navzdory osobnímu nesouhla­ s u , to bylo již projevem jiné loajality - té osobní, rytířské. Jacques Laurent získává po demobilizaci místo ve Vichy, kde vede odděle­ ní zpracovávající zprávy ze světa pro vládního tajemníka Informačního úřadu (Secrétariat á rinformation). Je tedy členem vichystické administrativy, stejně jako Francois Mitterrand, s nímž se občas potkává. Na druhé straně spolupra­ cuje s Gabrielem Jeantetem, jemuž pomáhá udržovat tajné styky mezi Vichy a generálem Giraudem a jeho prostřednictvím s Američany. Je také ve styku s hnutím odporu a přispívá ke spojení mezi gaullistickým odbojem a patrioticky smýšlející částí vichystické administrativy, vzdorující stále rostoucímu tla­ ku kolaborantské Darnandovy milice a gestapu. V srpnu 1944 je dokonce spolupověřen tajnou misí, mající vyústit v dohodu o předání moci mezi Pétainem a de Gaullem a o evakuaci vichystické vlády do hor. Byla to ovšem mise už iluzorní, bez vyhlídky na úspěch a Laurent pak už zůstává u osvobozenecké jednotky a bojuje v Burgundsku. Po návratu do osvobozené Paříže se chystá vstoupit do výsadkové jednotky francouzské armády, ale v předvečer odjezdu je 24. října 1944 v Paříži zatčen na základě obvinění bývalého kolaboranta, Lavalova agenta, včas přeběhnuvšího na druhou stranu. Je pak po tri měsíce vězněn a vyslýchán. Tu událost ponese jako hlubokou životní křivdu. Antoinu Blondinovi bylo v době vyhlášení války sedmnáct let a toužil vstoupit do armády jako dobrovolník. Matka mu tehdy uložila jedinou pod­ mínku - dokončit gymnaziální studia a složit maturitu. Když v červnu 1940 Antoine maturitu složil, byla již Francie na hlavu poražena. Od roku 1943 je pak totálně nasazen ve Třetí říši - v továrně na syntetický kaučuk poblíž Ví­ deňského Nového Města. Do Francie je repatriován až po válce. Rogerovi Nimierovi je při osvobození Paříže v srpnu 1944 necelých deva­ tenáct let. V té době již tuší, že v Itálii patrně zahynul jeho přítel a spolužák Henri Mosseri, který se snažil útěkem do relativně tolerantnějšího mussoliniovského státu uniknout vichystické a nacistické rasové persekuci. Rozhodne se, že po příkladu svého dalšího přítele Michela Stiěvenarta vstoupí jako dob­ rovolník do francouzské armády, a doufá, že se bude moci zúčastnit boje. 90

91

92

Serge Groussard - Michel Déon, „A bátons rompus", Livres de France. Revue littéraire mensueUe, č. 7, srpen-září 1962. Bertrand de Saint Vincent, Jacques Laurent alias Cecil Saint-Laurent, str. 95-137. Jacques Laurent, Histoire égoiste, str. 242.

64 Vskutku se stává - od 3. března do 20. srpna 1945 - příslušníkem 2. lehkého motorizovaného praporu - tzv. „husarů". Pro srdeční tachykardii je však vo­ jenské služby zproštěn. Osobní osudy husarů - i těch starších, které dějinný brus doby hluboko poranil a vlastně jakoby postavil na stranu poražených - v základě jen potvr­ zují jejich generační nezkompromitovanost, lépe řečeno jim dávají možnost, aby tento svůj trumf ve hře uplatnili. Domníváme se, že v této generační nezkompromitovanosti, jakési zásadní historické neprovinilosti, stane-li se součástí literární politiky, spočívá jeden z klíčových momentů pro kroky další. Nechceme popírat důležitost aspektů jiných - rodmných či osobních va­ zeb - nechceme ani přehlížet závažnost vazeb k okruhu Action frangaise a radikální pravici, jež se tu v období těsně před válkou a v průběhu války vy­ tvořily. Avšak bylo v moci Nimierově, Laurentově, Blondinově i Déonově vy­ vodit z dějinné zkušenosti důsledky třeba diametrálně odlišné. A není od věci si, třeba jen hypoteticky, představit postoj opačný. Poválečná doba očisty a čistek jim k tomu dávala dobrou příležitost a přechod do Sartrova tábora či jinam nebyl jistě nemožný, zvláště v případě Rogera Nimiera, jenž měl největší volnost - jako naprostý „homo novus" - vybudovat svůj vlastní literární ob­ raz po spádu doby. Abychom našli doplňující klíč k tomu prvnímu, je dle našeho názoru nutno se obrátit k celkové situaci literárního pole po roce 1945. O četných faktech jsme se již na patřičném místě zmínili, zejména o silné vazbě mezi li­ teraturou a politikou a o důsledcích, jež dopad politické situace na literaturu má. V novodobých francouzských dějinách rozlišuje Jean-Francois Sirinelli z hlediska vývoje pravicových proudů tři veliké krizové momenty. Tím prvním je Velká francouzská revoluce, druhým je Dreyfusova aféra a třetím druhá světová válka, která na jistou dobu vymýtila pravici z politického života, a to nejen pravici radikální a fašizující, ale do značné míry - až do konstituování středopravicové Pinayovy vlády roku 1952 - i ostatní proudy. Tentýž obraz, jak jsme již naznačili, skýtá i literatura, kde působení Ná­ rodního výboru spisovatelů (CNE) a jeho výboru pro očistu, soudní rozsudky i "pouhá" veřejná diskreditace vyloučily jistou část spisovatelů a publicistů z účasti na Uterániím dění. A jestliže některé časopisy, jako Sartrovy Les Temps Modernes, to měly otevřeně vepsáno do svého záhlaví, jiné takovou po­ litiku mlčky jen prováděly. Nebudeme zde opakovaně citovat již uvedený Laurentův výpad proti Simone de Beauvoirové, jenž dosvědčuje, jak dobře - ještě v polovině padesátých let - tato situace zůstávala ve všeobecné paměti. Máme i jiné svědectví - z pera Jeana Paulhana. Ten se záhy snaží, jak víme (viz výše 93

94

Co se týče pojetí literárního pole („champ littéraire"), odkazujeme na práci Pierra Bourdieua Les rěgles de Vart. Genese et structure du champ littéraire, Paris, Seuil 1992,1994. Jean-Francois Sirinelli, „Identitě des droites", Magazíne littéraire, č. 305, prosinec 1992, str. 18-22. Celé číslo je speciálně věnováno problému pravice v literatuře a nese podtitulek La droite - idéologies et littérature.

65 str. 35), ulehčit proskribovaným a používá k tomu - ještě na půdě Les Lettres Frangaises - obratné a přesvědčivé argumentace. V jiné stati „Několik důvodů k radosti" („Quelques raisons pour nous réjouir") zas Paulhan poukazuje na úskalí čistek v literatuře: zpočátku budou mít spisovatelé odbojáři výhodu, re­ dakce časopisů se vyprázdní, uvolní se tvůrčí prostor a oni budou zavaleni prací; ale tím budou ztraceni pro literaturu „a po tu dobu budou spisovatelé ko­ laboranti pěkně v klidu v ústraní pracovat. Za pět, deset let se vrátí v plné síle s vyzrálými díly." Pět až deset let byl vskutku dobrý odhad. Avšak ještě roku 1955 Paul Sérant v La Parisienne připomíná: „Vzpomeňte si, v roce 1945 pra­ vice doslova přestala existovat." l i t e r á r n í pravice nebyla možná vyloučena zcela, byla přesto vytlačena na okraj, marginalizována. V každém případě se jednalo o amputaci a deformaci literárního pole. Byla tu i jiná, neméně důležitá deformace a jiné oslabení, 0 nichž jsme se již také zmínili. Týká se průniku politiky, lépe řečeno politic­ kých kritérií a axiologických měřítek do literatury. Nemyslíme tím otázku te­ matiky, ale samotného hodnotového systému. Jak upozorňuje Francois Nourissier v článku „O svobodě komunikace" („Sur la liberté de communication"), uveřejněném roku 1953 v La Table Rondě, rozpoltila politika literární tvorbu 1 kritiku na tábory a klany, jež spolu ani nejsou schopny komunikovat, pouze se navzájem odmítat. A to od poválečných čistek uplynulo téměř již ono výše zmíněné desetiletí. Ještě roku 1954 polemizuje Jacques Laurent s kritiky nikoli levicovými a nijak radikálními jako Robert Kemp (Le Monde) a André Rousseaux (Le Figaro) o jejich přístupu k literatuře a jejich hodnotících kritériích: „Pan André Rousseaux dekretuje, že vzhledem k Montherlantově nepřístojnému postoji za okupace nemohl od té doby autor tím pádem napsat nic dobrého. Kterýkoli chytrák ze staré školy by byl rozcupoval Písečnou růži dbaje na to, aby hned od prvního řádku nedal najevo, že pod pláštíkem literární kritiky se jedná o vyřizování politických účtů. Pan André Rousseaux je tak naivně přesvědčen, že na politickém hodnocení spisovatele závisí jeho hodnota literární, že se ani nesnaží, aby mu nebylo vidět do karet. Pan André Rousseaux není jediný kritik, který omezuje literární rubriku na pouhý výraz politických zažít." Laurentova 95

96

97

98

Jean Paulhan, „Quelques raisons pour nous réjouir", Les Lettres Frangaises, l. 55, 12. 5. 1945: ,/.../ pendant ce tempa, les écrivains collaborateurs, bien tranquilles, travailleront á 1'écart Aprěs cinq ou dix ans, ils rentreront en fbrce avec des oeuvres múries." Paul Sérant, „Une nouvelle gauche (suitě)", La Parisienne, í. 26, březen 1955, str. 286: JSouvenez-vous: en 1945, il n'y avait littéralement plus de droite." Francois Nourissier, „Sur la liberté de communication", La Table Rondě, í. 70, říjen 1953, str. 139-141. Jacques Laurent, „Du coup désormais", La Parisienne, í. 18, červen 1954, str. 730: JA. André Rousseaux décrěte que, Vattitude de Montherlant sous 1'occupation ayant été facheuse, du co et désormais il ne pouvait plus rien écrire de bon. Un malin de la vieille école eůt efféuillé La ro­ se de sable en se gardant ďavouer děs la premiére ligne que, sous le couvert ďune critique littéraire, il s'agissait ďun rěglement de compte polUique. M. André Rousseaux est si ingénument persuadé que de la valeur polUique ďun écrivain dépend sa valeur littéraire, qu'U ne songe pas

66 reakce není ojedinělá a na nebezpečí, že literatura nebude měřena metrem li­ terárním, ale politickým či morálním, upozorňoval také Sartre statí „Znárod­ nění literatury" („La nationalisation de la littérature"). Jak jsme se pokusili ukázat, je i Sartrova stěžejní práce o angažované literatuře „Co je literatura?" („Qu'est-ce que la littérature?") rovněž pokusem o rehabilitaci literatury a o zvrácení vztahu mezi literaturou a politikou v prospěch literatury (viz výše str. 41-12). Interference mezi literaturou a ostatními složkami společenského dění jis­ tě vždy existovaly a jsou součástí literárního života. Sartrova reakce však dle našeho názoru vhodně poukazuje na neobvyklou sílu tohoto průniku politiky do literatury v poválečných letech. Takovou deformaci hodnotového pris­ matu v literatuře stejně jako amputaci literárního pole o jeho bývalou dů­ ležitou součást na pravici považujeme za onen důležitý druhý klíč, jenž mohl v literárním prostoru působit na rozhodnutí h u s a r ů a orientovat je určitým směrem jak v aspektu politickém, tak literárně hodnotovém. Jinak řečeno: v literárním poli se vytváří po určitý č a s vakuum prostor, který byl pod politickým tlakem vyklizen a který mohl zůstat po jistou dobu nezaplněn těmi, kdo jej zaujímali a kdo odtud byli, ať už natrvalo či do­ časně vyhoštěni. V uterárním spektru to bylo místo nejslabšího odporu a navíc místo, jež se stalo zakázaným prostorem pro všechny příslušní­ ky starší generace: zkompromitovaní byli vyloučeni z literatury a nezkompromitovaní, vlastně literární rivalové těch předchozích, by na toto území, po­ kud by pro ně podobná myšlenka byla přijatelná, mohli vstoupit jen za cenu vlastní kompromitace či popření sebe sama. Co platilo pro generaci starší, nemuselo platit pro generaci nastupu­ jící, s neposkvrněnou minulostí a čistým politickým štítem. Zde se jí nabízel volný prostor k dalšímu uplatnění a rozvoji, prostor, který měl své koordináty politické - jak jinak, ale též své hodnotové souřadnice literárně estetické. Onen důraz na hodnoty čistě literární, jenž se v argumentaci husarů bude čas­ to vracet, důraz na literaturu a kritiku oproštěnou od ideologizování - to před­ stavuje podobně jako v Sartrově případě reakci na deformaci literárního hod­ notového pole. Je to táž reakce, avšak s výsledkem diametrálně odlišným, neboť z hlediska právě této specifické části literárního prostoru představovala 99

100

9

9

1 0 0

á cacher son jeu. M. André Rousseaux n'est pas le seul critique qui limite un féuilleton littéraire á 1'expression des rancunes politiques." Článek je zároveň obranou Montherlantova románu La Rose de sable, který ještě před publikací knižní (1954) uveřejnil Nimier na pokračováni ve svém týdeníku Opera (č. 296,14.3.1951 - č. 312,4. 7.1951). Svou polemikou přebírá Laurent Štafetu Nimierova časopisu Opera, nejen co se týče díla, ale též osoby kritika. André Rous­ seaux patřil již mezi oblíbené terče Nimierovy skupiny. Viz Bernard de Fallois, „Un chapitre inedit de Buflbn: Moeurs curieuses du rousseau", Opera, č. 301,18.4.1951. Je to pamflet psaný formou pastiše vědeckého pojednání o lišce („rousseau") s latinským jménem „ruius stultus". Jean-Paul Sartre, „La nationalisation de la littérature", Les Temps Modernes, č. 2, listopad 1945, str. 206 sqq. Jean-Paul Sartre, „Qu'est-ce que la littérature?", Les Temps Modernes, č. 17-22, únor-červenec 1947.

67 n e a n g a ž o v a n á literatura („littérature dégagée") jeden z mála únosných k o m p r o m i s ů mezi politikou a literaturou a takřka to byla jediná mož­ nost, jak skloubit radikálně pravicovou sensibilitu s literaturou, lépe řečeno, jak tuto sensibilitu literárně vyjádřit, tak aby to bylo v dobové situaci přijatel­ né. Z tohoto hlediska je počin husarů nejen reakcí proti Sartrově angažované literatuře, ale též jevem komplementárním - jiným řešením téže situace, avšak z jiných ideových a generačních pozic. Přitažlivou sílu onoho uprázdněného místa v dobové literární struktuře lze jen stěží poměřit, stejně jako si lze jen stěží domýšlet Nimierovu či Laurentovu spisovatelskou dráhu v případě, že by se podobné strukturní vakuum nebylo vytvořilo a oni byli nuceni volit jinak. Zmíněné dva předpoklady - aspekt generační a deformaci a amputaci literárního pole - považujeme za klíčové pro vysvětlení způsobu, jejž husaři zvolili k průniku do literatury. Oba faktory jsou souběžné a komplementární: do uprázdněného prostoru mohla vstoupit jen nová, nezkompromitovaná generace. Přesto vstup do uprázdněného, avšak přece jen kompromitujícího pro­ storu nebyl v dobovém kontextu zcela bezproblémový a měl jistá úskalí. Vy­ žadoval nemalou dávku odvahy a jistě se zde v rozličné míře uplatnily rysy osobnostní, rodinná a lidská pouta, literární vlivy a vzory. Definice Bernarda Franka je při vší vědomé problematičnosti trefná z hlediska literární struktu­ ry: husaři zaujali uprázdněné místo po stoupencích radikální a revo­ luční pravice - „fašistech", a jsou to tedy „fašisté". Ale je to zároveň definice nepřesná, protože situace se již změnila, literární struktura se proměnila a Roger Nimier může s drzým, ale klidným čelem přijmout obvinění z fašismu, aniž to bude mít tytéž osobní a politické důsledky jako u Roberta Brasillacha. Je totiž z jiné, neprovinivší se generace. On může o fašismu psát, ba může svět třeba zobrazovat prismatem mladé postavy s pravicovými a fašizujícími ná­ hledy bez toho, že by j i odsuzoval. Pravicovost a fašismus se stávají jevem lite­ rárním či svého druhu osobní provokací a vymaňují se již z bezprostředního područí politiky. Otvírá se tu, jak ještě uvidíme, široké tematické pole, ovšem za cenu důrazu na literární, estetická kritéria, nikoli na ideologii. Neangažovanost je tu p o d m í n k o u i výhodou. Strategie husarů - ona cesta do uprázdněného prostoru literární struktury, jeho deideologizace a estetizace - nebyla cestou snadnou a vy­ žadovala si výrazných osobních a literárních kvalit. Obsadit tento prostor znamenalo přejít do střetu s převážnou částí literárního spektra. Jen nebojácnost, vytrvalost, bojovnost až agresivita, to vše podepřeno zcela nutně spisova­ telskými kvalitami - jen to mohlo zaručit úspěch. Přesto výhody takového lite­ rárního průniku byly nemalé. Jednou z patrných výhod byla jistá volnost a nepodřízenost, jež tento prostor nabízel ve volbě vztahů generačních a mezigeneračních. Byly-li zde jaké literární autority, mající na tento prostor legitimní nárok, byly zba­ veny na nějaký čas literárně politické moci, té, která pramení z členství v akademiích a literárních porotách, z činnosti v redakčních radách revuí či

68 nakladatelství, z pravidelných kritických statí v časopisech, z pubhkačních úspěchů. To vlastně husarům dovolovalo do značné míry vyrovnat, ne-li obrá­ tit „generační spád" a vůči některým příslušníkům starší generace zaujmout přinejmenším vztah rovnocenného partnerství, ba nezřídka vztah ochránců a obránců. Případ již zmiňované čtveré předmluvy Blondina, Déona, Laurenta a Nimiera k Fraigneauově Toulavé lásce (UAmour vagabond) je výmluvným příkladem, kdy mladší generace se protektorsky staví, byť se všemi znaky úcty, ke generaci starší. Vyloženě protektorsky bude Nimierův a Blondinův vztah k Célinovi a rovnocenné partnerství pak je základem vztahu mezi husa­ ry a Jacquesem Chardonnem, Paulem Morandem, Marcelem Aymém či Jea­ nem Gionem. Rozsáhlá činnost literárněkritická (Nimier, Laurent), vydavatelská (Nimier, Déon), novinářská (Laurent, Déon, Blondin, Nimier) ukazuje, jak stimulující byla taková volnost při řešení otázky, kterou si každý literární proud obvykle nutně musí položit, totiž otázky literární kontinuity a dis­ kontinuity. Jinak řečeno, koho si daný literární proud zvolí za vzory, garanty vlastních kvalit, za spojence a protivníky, ale také jak sám sebe definuje a v čem se považuje za nový, odlišný, tedy jak se situuje do literárního vývoje.

Generační politika Jak jsme se již pokusili naznačit, utváření literární struktury a celková si­ tuace v období po osvobození nejen nabízejí uvolněný literární prostor, jejž se Nimier, Laurent, Blondin a Déon rozhodnou zaujmout, ale také ovlivňují podmínky, za nichž je to možné. Z nich je pro potřeby našeho dalšího postupu třeba vyzdvihnout dvě nejdůležitější. Tou první je nutnost přijetí „agonistického" principu při průniku na neobsazené pole literárního spektra, tou dru­ hou pak přyetí principu „generačního". Agonistický princip je nedílnou součástí literárního dění. Znamená, že literatura je veřejným polem, na němž literáti soupeří o přízeň publika, bojují o úspěch, prosazují se. Není to jev nový a v literatuře se zabydlil již od dob an­ tické literatury. Moderní doba - v podmínkách rozvíjejícího se žurnalismu a knižního trhu - mu jen přidala podobu literárních hnutí sdružujících jedince v zájmové a nátlakové skupiny. Pro situaci po roce 1944 ve Francii je navíc ty­ pický již zmíněný průnik politiky a to, jak soupeření mezi jednotlivými skupi­ nami ovlivňuje. Na propojení mezi hterárními proudy a politikou upozorňuje již citovaný výrok Pierra de Boisdeffra. Mnohem zajímavější však je zjištění, že tuto situa­ ci si husaři plně uvědomovali a zapojili j i zcela do své literární politiky. Nezře­ telněji je to vyjádřeno v brilantním pamfletu Michela Déona Dopis mladému Rastignakovi (Lettre á un jeune Rastignac, 1956). Jak titul naznačuje, je to zá­ roveň balzakovský a paskalovský pastiš, v němž Pařížan obeznamuje s literární situací v hlavním městě ambiciózního příbuzného na venkově a radí

69 mu, jak nejlépe v Paříži uspět. Kapitolku po kapitolce Déon ukazuje, že je nutno si vybrat vhodnou stáj a patrona („chefďécurie") - Aragona, Mauriaka, Malrauxe aj., že je třeba umět vysedávat v předpokoji slavné autority a že je nezbytné se včas připojit k některému z politických klanů. Zde rozeznává „klan komunistů" („clan communiste"), „klan profesorský" („clan des professeurs"), „klan existencialistů" („clan existentialiste") a „klan pravice" („clan de la droite") — totiž ten, jenž sdružuje opovážlivce Nimiera, Laurenta a d a l š í . Mezi těmito klany i v jejich rámci probíhá nesmiřitelný boj, boj o literární ce­ ny, o úspěch a slávu. Déonův spisek také naznačuje to, čemu se pisatel sám jinde vzpírá, totiž povědomí existence husarů. Již jsme na jiném místě upozornili na některé zvláštnosti tohoto hnutí: na absenci společného a závazného programu, na nepevnou sebedeterminaci a identifikaci s daným proudem, s nimiž však kontra­ stuje opakované potvrzovaní spojenectví s ostatními husary jakožto výchozího bodu vlastní literární kariéry. Pro potřeby naší argumentace je Déonovo svě­ dectví důležité tím, že tak činí ve spojitosti právě s agonistickou prezentací l i ­ terárního dění a při vědomí důležitosti aspektu generačního. Uplatnění generačního principu není samozřejmé a literární hnutí a proudy jej často ani nezdůrazňovaly, budujíce své programy na jiných domi­ nantách - ideologické (socialistický realismus, propagandististická literatura), ideové (existencialismus), esteticko-ideové (surrealismus), intelektuální (nový román, absurdní divadlo) apod. Ve francouzském mimohterárním prostředí se generační hledisko výrazně uplatňuje v práci Francoise Mentrého Les générations sociales (1921). Do literární kritiky a historie tento původně sociologický princip uvedl Albert Thibaudet svými dějinami literatury Histoire de la littérature francaise de 1789 á nos jours (1936) a není bez zajímavosti, že jeho kon­ cepci oživil v poválečném období - a to těsně před vydáním Numerových esejů, o nichž bude řeč - Henri Peyre, autor práce Les Générations littéraires (1948). Generační pohled na literaturu a filozofii uplatňuje též článek „Ročník 1925" („Nés en 1925") uveřejněný téhož roku v Les Temps Modernes. Jak vidno, myšlenka visela ve vzduchu. V případě husarů je uplatňování generačního principu danou strukturní nutností, jak jsme se pokusili ukázat. Do uvolněného Uterárního prostoru, na místo zkompromitované krajní pravice lze proniknout jen s podmínkou, že tak činí „noví", „mladí", „nezkomprornitovaní". Husaři jsou nuceni přijmout, ba budovat sami o sobě obraz n o v é nastupující generace. Na tento fakt je třeba upozornit již proto, že u husarů - a to v pojetí širším, tedy nezúženém na ono čtyřčlenné jádro - máme co činit se stejným generačně 101

102

103

Michel Déon, Lettre á unjeune Rastignac, str. 79-84. Albert Thibaudet, Histoire de la littérature francaise de 1789 á nos jours, Paris, Stock, Delamain et Boutelleau 1936; Henri Peyre, Les Générations littéraires, Paris, Boivin et de 1948. „Nés en 1925", Les Temps Modernes, č. 32, květen 1948. Viz Maře Dambře, „.Grognards et Hussards": contre-feu de Sartre?", in Maře Dambře, Les Hussards. Une génération littéraire, Paris, Presses de la Sorbonně Nouvelle 2000, str. 21.

70 časovým rozptylem jako v případě nového románu. Zatímco nový román při svém vstupu do literárního pole aspekt generační opomíjí - právě proto, že je pro něj zcela irelevantní, u husarů je situace zcela odlišná: aspekt generační musí být rozvinut v konsistentní generační politiku. Zběžný pohled na čtyřčlenné jádro husarů může vzbudit dojem přirozené generační kompaktnosti. Mezi nejstaršími Laurentem a Déonem (nar. 1919) a nejmladším Nimierem (nar. 1925) je rozdíl pouhých šesti let věku. Ve speci­ fických podmínkách francouzských dějin je to však v tomto případě rozdíl pod­ statný - rozdíl zcela odlišných životních osudů, rozdíl mezi těmi, kdo se mohli zapojit do společenského života v kritických letech před vypuknutím druhé světové války a kdo porážku Francie a její pokoření zažili jako vojáci na frontě, a tím, kdo totéž prožíval jako patnáctiletý gymnazista a do věku skutečných vlastních rozhodnutí dorostl až v hektické době osvobození a v revoluční atmo­ sféře prvních měsíců prozatímní vlády. Tento průzev bude citlivě vnímán tím spíše, že všichni husaři vstupují do literatury velice mladí, ve věku, kdy věko­ vý rozdíl nemohl být, jako později, přirozeně překryt zralostí let. A tak zatímco mezi Laurentem a Déonem přetrvává pouto dvou generačních druhů a přátel, odstup k Nimierovi zůstane dlouho zachován. Z hlediska mimoliterárních, čistě lidských vztahů tvořil Antoine Blondin alespoň částečně pojítko mezi oběma věkovými body. Jeho přátelství s Michelem Déonem se datuje od Blondinova návratu z Německa v roce 1945, kdy po jistý čas sdílejí studený pokoj v avenue de Ségur a navštěvují bar v ulici rue du Bac a Rhumerie Martiniquaise jako André Fraigneau. S Nimierem se Blondin sbližuje později. Ještě počátkem roku 1950 na te­ rase Rhumerie Martiniquaise v přítomnosti velkého přítele obou - Marcela Aymého je Blondin natolik rozlícen Nimierovými jízlivostmi, že na něho pře­ vrhne stolek. Jejich skutečné, hluboké kamarádství se upevňuje až od roku 1955. Nimier se v mnohém směru stává Blondinovi oporou - pomáhá mu na­ příklad v listopadu 1957 k redakčnímu místu v magazínu Elle - a Blondin mu to nakonec vřele oplácí. Ve vzpomínkovém čísle časopisu Accent grave z ro­ ku 1964, věnovaném Nimierovi, je Blondinův text „Roger Nimier mi schází" („Roger Nimier me manque") cele motivován přátelstvím. Blondin líčí příhodu štědrovečerní noci, kdy se ocitl na policejním komisařství, protože nemohl za­ platit řidiči taxi, a hrozil mu soud. V nouzi zatelefonuje Nimierovi a ten se do­ staví - se svým luxusním automobilem a v livreji šoféra, kterou si narychlo vypůjčil - aby milostivému pánovi - Blondinovi - podal obálku s obsahem ně­ kolikanásobně převyšujícím plat všech přítomných policistů a triumfálně ho z komisařství odvezl. V té scéně je nejen Nimierova dandyovská záhba 104

105

106

Michel Déon, „Antoine Blondin, mon ami...", Livres de France, č. 5, květen 1963, str. 5. Celé číslo měsíčníku ja zaměřeno na Antoina Blondina; Michel Déon, Tout Vamour du monde, str. 54-55. Viz Maxe Dambre, Roger Nimier, str. 295,407,470. Antoine Blondin, „Roger Nimier me manque", Accent grave, č. 7-8, únor 1964, str. 30-35.

71 v mystifikaci a manipulaci s druhými, ale i notná dávka ryzího kamarádství, jež nedovolí, aby byl přítel ponížen. Blondin Nimierovi půjčku vrací ve svém l i ­ terárním díle, když tuto scénu včleňuje do autobiograficky laděné prózy Pan Kdysi (Monsieur e/acřis). Ale tím už předbíháme k jinému bodu, totiž k ob­ razu, jejž o sobě a o svých vzájemných vztazích husaři vytvářejí. Antoine Blondin je patrně důležitým osobním pojítkem mezi Nimierem, Déonem, Fraigneauem, ale i Kléberem Haedensem, Marcelem Aymém aj. N i mier se zas pro své přátele stává mostem k Chardonnovi, Morandovi, Célinovi, Stephenu Hecquetovi. Zato vztahy mezi Nimierem a Laurentem - po osobní stránce - nebyly nejlepší, i když si jeden druhého vždy vážili a oceňovali se. Oba se vždy - na rozdíl od Déona a Blondina - projevovali jako silné individu­ ality s výraznými organizačními schopnostmi. Patrně proto také nakonec ztroskotala Nimierova snaha získat v roce 1951 Laurenta k užší spolupráci v časopisu Opera a Laurentovo úsilí z listopadu roku 1952 přemluvit Nimiera ke vstupu do redakční rady budoucí La Parisienne. Jistě tu hrála roli riva­ lita, určitá žárlivost, ale také onen zmíněný generační rozdíl a možná mnoho jiných faktorů. Osobní nesoulad však ani jednomu nezabránil ve vzájemné profesionální podpoře, především v redakční a v literárněkritické a recenzní činnosti. Zde se nakonec vždy přes veškeré soupeření doplňovali a jejich cesty mířily souběžně ke stejným cílům. Některá fakta o osobních vztazích mezi husary jsme uvedh záměrně, aby je bylo možno porovnat s obrazem, jejž o sobě a o svých vzájemných stycích husaři podávají. Ten je totiž - více než co jiného - důsledkem nutnosti uplatňovat již z m í n ě n ý generační princip. Znamená to, že husaři musejí navenek vystupovat jako mladá, kompaktní generace, generace přátel, kteří se s dandyovskou, provokativní nonšalancí pouštějí do boje proti průměrnos­ ti, přízemnosti a ideologizující zkostnatělosti generace předchozí, mající v rukou všechny důležité páky moci politické i literární. Výmluvný je z tohoto hlediska přístup třeba Jacquese Laurenta, jehož vztah k Nimierovi nebyl, jak víme, příliš srdečný. Přesto, když ve své autobio­ grafii hovoří o přátelství, neopomene citovat Nimierův výrok - „být přáteli znamená být zase spolu" („1'amitié c'est de se retrouver") - a přátelství je tu rozvedeno do obrazu Dumasových tří mušketýrů. Paralela k husarům je tu zřejmá, zvláště když za jednoho z mušketýrů - Athose - není označen nikdo jiný než Michel D é o n . Laurentův obraz je však z chronologického hlediska už jen retrospektiv­ ním dodatkem. N a začátku budování tohoto obrazu bezpochyby stojí počin Nimierův, tím důležitější, že se objevuje v okamžiku, kdy se Laurent, Nimier, Blondin a Déon zásluhou Francoise Mauriaka scházejí na půdě La Table Ron­ dě. Tím počinem je stať „Dvacet let v roce 1945" („Vingt ans en 45"), uveřejně107

108

109

Antoine Blondin, Monsieur Jadis, str. 137-139. Maře Dambře, Roger Nimier, str. 314,364. Jacques Laurent, Histoire égolste, str. 249 a 250.

72 ná v září 1949 v La Table Rondě a následujícího roku vřazená do souboru esejů španělský grand (Le Grand ďEspagne). Sám název je programem už tím, že navazuje na jiné poválečné dílo - Dvacet let v roce 1914 (Vingt ans en 1914) Henriho Lagrange, autora z Maurrasova okruhu a Barrěsova násle­ dovníka v základní ideji díla: Lagrangeův hrdina se jmenuje Francois Sturel, tak jako hlavní postava Barrěsova románu Vykořenění {Les Déracinés; český překlad Na cizí půdě). Paralela a kontrast obou válek jsou implicitně navoze­ ny. Dodejme, že pseudonym Barrěsova hrdiny - Francois Sturel - si zvolil i Francois Mauriac, když v předvečer první světové války psal své polemické články do Voix de Clichy. Kruh mezi Barrěsem, Mauřiakem a La Table Rondě se tak uzavírá. Nimier se ujímá slova jménem své generace a celou statí dává zaznít údernému a pádnému „my", aby obvinil předchozí generaci, že zklamala svou průměrností, pohodlností, kompromisnidvím a neschopností jednat. Válečné události toho byly jen důsledkem: „Bylo nám dvacet let a oblak nad Hirošimou nás učil, že svět není ani opravdový, ani trvalý, dvacet let pod touhle lehkou uniformou nových francouzských divizí - a to slovo také bylo dost výstižné: di­ vize - dělení a rozbroj, rozbroj až do lůna řádu." A z pocitu zklamání se rodí revolta: JJahněváni na tuto zemi [tj. Francii], nespokojeni s její falešnou slá­ vou, měli jsme před sebou volnou cestu k revoltě. Vše nás k tomu povolání po­ noukalo: trosky /... /, vzpomínka na Vichy, která tak snadno vyvolávala opačné názory. /.../ Běda! Sotva jsme po oné dráze vykročili, už jsme ustupovali hrů­ zou: stála tam univerzita revoluce, nejvyšší rada neřádu, a prach se už lepil na kaluž krve, kterou tam uchovali jako drahocenný národní symbol. I za cenu, že přivedeme k zoufalství naše staré teploušky demokraty, jsme se museli poroz­ hlédnout po něčem jiném." Vzpoura - jistě, ale vzpoura, která odmítá nechat se vtáhnout do ideolo­ gických her předchozí generace, ať už se její příslušníci tváří jako revolucioná­ ři nebo demokraté. Sledují tím totiž jen vlastní krátkozraké cíle, jak to už pro­ kázali během války a při čistkách po osvobození: Jfení jisté, zda tak rychle zapomeneme na tuto zakuklenou občanskou válku. Ale především jí budeme 110

111

112

La Table Rondě, č. 20-21, srpen-září 1949; Roger Nimier, Le Grand ďEspagne, Paris, La Table Rondě 1950. Henri Lagrange, Vingt ans en 1914. Études politiques et litéraires, portraits et polémiques, lettres de guerre, předmluva Charles Maurras, Paris, Nouvelle Librairie Nationale 1920. Roger Nimier, .Vingt ans en 45", Le Grand ďEspagne, str. 134-136: ,Vingt ans et les fumées dHiroshima pour nous apprendre que le monde n'était ni sérieux, ni durable, vingt ans sous cet uniformě facile des nouvelles Divisions francaises - le mat n'était pas mol non plus, divisions, divisions, jusquau coeur de 1'ordre." .Fachés contre ce pays, mécontents de sa fausse gloire, un belle carriěre de revoltě sauvrait devant nous. Tout était la pour nous conseiller ďembrasser cette profession: les ruines /... /, le souvenir de Vichy doni il était si facile de prendre le contr pied /... /. Hélas! Á peine avions-nous fait un pas dans cette voie, nous reculions avec horreu y ava.it une academie de la révolution, un conseil supériew du désordre et la poussiére déjá coUait sur une flaque de song, précieusement conservée comme embléme national. Quitte á désespérer nos vieilles tantes démocrates, il fallait trouver autre chose."

73 pohrdat, protože byla slabomyslná." A důvod je zřejmý: Čtvrtá republika jen opakuje všechny nešvary Třetí republiky a není schopna - tak jako Francie v období Mnichova tváří v tvář Hitlerovi — ctít své vlastní zásady ani uvnitř, ani v zahraniční politice a čelit Stalinově rozpínavosti: „/.../ Francie upadá do polospánku a je zřejmé, že se nic nezměnilo. Ti, kdo už jednou nechtěli zemřít za Polsko, nechtějí umírat za Československo nebo Řecko. Naši ministerští předsedové jsou jako šediví ministři Třetí republiky." Jsou to slova ironická - hořká a vášnivá. Důležitý je však především jejich účinek vymezující: identifikační a sebeidentifikační. Jak to vyžaduje doba, je to vymezení po výtce politické, ale Nimier chce ještě více, a to literární pro­ gram, jejž předkládá jménem „dětí své doby" (Jes enfants du siěcle"). Opět tu je apel generační se silnou konotací romantického buřičství, buřičství proti šedi, průměrnosti, přemoudřelému ideologizování, prázdnému intelektualizování, buřičství za obnovu řádu hodnot, jenž by byl dynamickou jednotou romantic­ kého individualismu a nového klasicismu. „Dvacet let v roce 1945" („Vingt ans en 45") je neoddělitelný od jiných N i mierových esejů sebraných ve Španělském grandovi: „Španělský grand" („Le Grand ďEspagne"), věnovaný Bernanosovi, „Girondisté" („Les Girondins"), „Dopis syna otci" („Lettre ďun fils á son pere") aj. Všechny se nesou na vlně výrazné generační identifikace. A tentýž tón zaznívá hned z úvodních řá­ dek stěžejního Nimierova díla, jež v té době vzniká, Modrého husara (Le Hussard bleu): „Patřil jsem [tj. Sanders] k té šťastné generaci, co se ve dvaceti do­ žije konce civilizovaného světa. Dostali jsme asi ten nejkrásnější dárek na světě: dobu, kdy naši nepřátelé - a to jsou skoro všichni dospělí -jsou už mimo hru. Uděláte nejlíp, když to vaše pohodlí, ten váš pokrok využijete k lepším systé­ mům hromadného pohřbívání. Ujištuju vás, že to budete moc potřebovat. Pro­ tože pomalu z téhle planety vymizíte /.../. Už dvacet let, vy pitomci, jste na svých kongresech připravovali sblížení mládeže celého světa. Teď jste spokojeni. To sblížení jsme provedli my sami jednoho krásného rána na bitevních polích. Ale tomu vy nemůžete rozumět." 113

114

115

Roger Nimier, „Vingt ans en 45", Le Grand ďEspagne, str. 139, 144: JI ríest pas certain que nous oublierons de sitót cette guerre civile larvée. Mais avant tout nous la mépriserons parc qu'elle était imbecile." ,/.../ dana le demi-sommeU qui gogne la France, il apparatt que rien n changé. Ceux qui ne voulaient pas mourir pour la Pologne, ne veulent pas mourir pour la Tchécoslovaquie ou la Grěce. Nos présidents du Conseil sont ďobscurs ministres de la Troisiěme république." Roger Nimier, .Vingt ans en 45", Le Grand ďEspagne, str. 145-164. Roger Nimier, Le Hussard bleu, str. 15: „ďappartenais á cette génération heureuse qui aura eu vingt ans pour la fin du monde civilisé. On nous aura donné le plus beau cadeau de la tem: une époque ou nos ennemis, qui sont presque toutes les grandes personnes, comptent pour beurre. Votre confort, vos progres, nous vous conseillons de les appliquer aux meilleurs systě ďenterrements coUectifs. Je vous assure que vous en aurez grand besoin. Car, lentement, vo allez disparaitre de cette terre Voilá vingt ans, imběciles, que vous prépariez dans vos congres le rapprochement de la jeunesse du monde. Maintenant vous Stes satisfaits. Nous a

74 Modrý husar a Španělský grand - obě tato díla uveřejněná roku 1950 pod­ statně přispěla jak k vytvoření představy mladé buřičské generace, tak k jejímu pojmenování - husaři. Nimierův podíl na utváření generačního po­ vědomí a základního obrazu mladé generace v samých počátcích je bezpo­ chyby podstatný. Je to obraz generace obětované a pokořené ve světovém kon­ fliktu, obětované a pokořené vinou neschopnosti generace otců. Odtud vzpoura, protože otcové se válkou nepoučili, jen si své ztroskotání dobře zdů­ vodnili potrestáním několika zrádců a znovu si činí nárok na pravdu, na mo­ rálku, na spravedlnost. Na tomto generačním základě Nimier brzy začal budovat další postup v okamžiku, kdy se stal v únoru 1951 vedoucím redaktorem týdeníku Opera. Od počátku kolem sebe soustřeďuje velice mladý novinářský kádr a již tato skutečnost nabírá uvnitř samotného časopisu povahu generační konfrontace, jak dosvědčuje generální ředitel časopisu Gwenn-Aěl Bolloré: JVa jedné straně redakční ekipa, jejíž věkový průměr mohl být díky Héduymu, Millauovi, Billetdouxovi mezi 23 a 24 roky (a kde Roland Laudenbach se svou třicítkou vypadal jako kmet). Na druhé straně velice protokolární správní rada, jejíž členové, ve­ směs mužové postarší a zkušení, zaujímali klíčová místa ve vydavatelstvích, divadelnictví, lékařství, průmyslu Z.../." Jen dodejme, že Bolloré sám pouze šestadvacetiletý - stál na straně mladých a svou minulostí statečného odbojáře, jenž se ve svých sedmnácti letech přeplavil v bárce z Bretaně do Velké Británie a 6. června 1944 se při vylodění v Normandii do Francie vra­ cel v řadách francouzských elitních komand, byl sám obrazem nebojácného husara. Opera byl původně časopis spíše mondénní, dbalý elegance měšťanských vrstev. Nimier jej chtěl přeměnit v časopis literární, a proto od počátku usilo­ val o spolupráci jak Déona, tak Blondina a Laurenta a to se mu částečně zda­ řilo. Ale vedle dobré literatury a žurnalistiky mu též šlo o nový styl. Je to na jedné straně styl přátelství, spiklenectví, nekonformismu, individualistické volnosti uvnitř skupiny, kdy po redakci putují vzkazy jako: „Objevil jsem předpisový pingpongový stůl. Bude mi radostí tě porazit"; nebo: „Pane šéfre­ daktore, byli bychom vám vděčni, kdybyste přestal zpívat v místnostech našeho časopisu při výkonu své funkce. Vaše trylky nám bráni v práci." A tento styl 116

117

opéré ce rapprochement nous-mémes, un beau matin, sur les champs de bataille. Mais vous ne pouvez pas comprendre." Gwenn-Aěl Bolloré, „Nimier et Opera", Accent grave, č. 7-8, únor 1964, str. 41-42: J)"un cóté 1'équipe rédactionnelle, doni la moyenne ďáge pouva.it ětre gráce á Héduy, Millau, Billetdoux, de 23 ou 24 ans (et oú Roland Laudenbach, avec ses trente ans, faisaitfiguřeďancětrej. Uautre cóté, un Conseil ďAdministration trěs protocolaire, dont les Membres, tous gens ďáge et ďexpérience, détenaient despostes clés dans 1'édition, le théátre, la médecine, Vindustrie /../." V prvním případě se jedná o vzkaz Stephena Hecqueta Rogeru Nimierovi. Ve druhém případě vzkaz redakce hlavnímu redaktorovi. Citováno dle Marka Dambra, Roger Nimier, str. 316: .tTai decouvert une table de ping-pong réglementaire. ďaurai plaisir á te battre." Jvlonsieur le Rédacteur en chef, nous vous serions reconnaissants de ne plus chanter dana les locaux de na journal et dans 1'exercice de vos fonctions. Vos trilles nous empéchent de travailler."

75 přátelství a uvolněnosti prolíná časopisem a jeho obraz se vtěluje do textů. Například Nimier začíná svou pravidelnou divadelní rubriku úvahou, jak na­ psat kritiku jisté hry tak, aby neurazil autora a přitom lží neurazil ani čtená­ ře, a pokračuje: „V téhle situaci jsem narazil na Andrého Fraigneaua a Michela Déona. Oznámili mi, že představení bylo přeloženo na jiný den. Smutek jsme pak šli utopit v kávě a koňaku." Domníváme se, že není třeba vršit další důkazy o tom, jak Nimier a jeho Opera cílevědomě pěstují obraz přátelství a uvolněné neokázalosti mladé generace a zároveň - právě touto nekonvenčností provokují ty druhé - ge­ neraci otců. Nekonformismus nezřídka přerůstá do radikalismu a vede až k přímým střetům. Hned ve svých počátcích se nebojí Opera útočit na vý­ znamné postavy francouzského kulturního „establishmentu" a Nimierův pří­ tel, advokát Stephen Hecquet, bude časopis hájit v celé řadě vleklých soudních s p o r ů . Zejména Nimierovy nebojácné, ale přece jen šokující divadelní kriti­ ky — například „Překvapení v divadle Marigny - Jean-Louis Barrault byl ještě horší než obvykle" („Surprise á Marigny. Jean-Louis Barrault encore plus mauvais que ď h a b i t u d e " ) - stojí na počátku naprostého finančního krachu a zániku časopisu po pouhém roce Nimierova působení. Dalo by se říci, že i tímto neúspěchem nakonec Nimier zvítězil, protože nepodlehl tomu, co v té chvíli on ani jeho přátelé nechtěli připustit, totiž průměrnost a kompromisy, i kdyby vedly k úspěchu. Jestliže Nimierovi patří zásluha za prosazení generačního principu do lite­ rární politiky začínajícího literárního proudu a za vytvoření a prosazení zá­ kladního obrazu své generace, je další rozvoj takové strategie nerozlučně spjat s Jacquesem Laurentem a Hterámím měsíčníkem, který z výtěžku svých čte­ nářsky úspěšných románů a filmových scénářů financoval - La Parisienne. Laurent navázal na Nimierův generační princip už jen tím, že převzal většinu z redakčních spolupracovníků týdeníku Opera a doplnil je o své přátele Francoise Michela, Andrého Parinauda a později Francoise Senteina. Atmo­ sféru přátelství rozvinul do košatosti věčného svátku. Již úvodní oslava v re­ dakci při vydání prvního čísla měsíčníku zanechala hluboký dojem. Pokud j i co překonalo, pak snad jen recepce při příležitosti dvouletého trvání v únoru 1955, na které se v prostorách časopisu sešlo na tisíc přátel a z n á m ý c h . Tajemník La Parisienne Francois Michel umístil redakci na avenue de Tour118

119

120

121

122

123

1 1 8

1 1 9

1 2 0

1 2 1

1 2 2

1 2 3

„Roger Nimier a vu avant vous". Opera, č. 307, 30. 5.1951: J"en étais la quandje me heurtai á André Fraigneau et Michel Déon. Ils m'annoncérent que la piěce était remise á une date ultérieure. Nous allámes noyer natře tristesse dans le café et le cognac." Maře Dambre připomíná třeba konflikt s divadelním podnikatelem a autorem Henrym Bemsteinem. Viz Maxe Dambre, Roger Nimier, str. 310-311. Opera, C. 332,21.-27.11.1951. Viz Maře Dambre, Rager Nimier, str. 367. Michel Déon, Bagages pour Vancouver, str. 153-154. Jacques Laurent, Histoire égoXste, str. 279; Bertrand de Saint Vincent, Jacques Laurent alias Cecil Saint-Laurent, str. 235-236.

76 ville do půdních místností s výhledem na kopuli pařížské Invalidovny, kam se vstupovalo vnějším můstkem. Vejít do těchto končin, jak píše Michel Déon, znamenalo „ocitnout se na jiné planetě /.../ v podkrovním bytě /.../ [kde] mla­ díci mdle rozvalení v kožených fotelech nebo hřadující na vysokých stoličkách u kreslicích prken měli vymýšlet a zalamovat stránky časopisu, zatímco šéfre­ daktor Francois Michel [ve skutečnosti tajemník redakce] /... / v hábitu z hru­ bé vlny hrál na piano Scarlattiho. U Invalidovny se slavilo. Florence Gould posílala bedny se šampaňským a u restauratéra objednávala večeře s donáškou do domu. Laurentova peněženka byla mnohem štědřejší než ochota bývalých akcionářů týdeníku Opera. Přesto i on musel po čase Francoise Michela vystřídat střízlivějším duchem Francoise Senteina. Avšak atmosfé­ ra svátku mládí, uvolněnosti, nekonformismu zůstane s touto generací kolem La Parisienne a Opera natrvalo spojena, předznamenávajíc v mnohém styl nekonformní generace roku 1968. 124

La Parisienne pokračovala rovněž v ofenzivních provokacích a porušování tabuizovaných zvyklostí, jak to již činila Opera. Například hned v prvním čísle se objevuje rubrika „Dotěrná anketa" (JEnquéte génante"), zde zaměřena na otázku, co by mohly v lásce a při milování cítit ženy, kdyby se vmyslily do po­ stavení muže. Otázka je pochopitelně kladena pouze ženám. Třetí číslo bylo celé zaměřeno na tematiku vykřičených domů a mělo v představě Jacquese Laurenta údajně vyznít jako příspěvek ke kampani za jejich obnovení. A podobně jako v Nimierově časopise, i zde se od počátku shledáme s cíle­ v ě d o m ý m kódováním obrazu přátelství, bratrskosti, solidarity mladé ge­ nerace do samotných textů: „Vděčíme spisovatelům stejně tak rozdílným jako bratrsky spřáteleným - jmenují se Antoine Blondin, Michel Braspart, Michel Déon, Julien Guernec, Jacques Laurent, Roger Nimier - za krásnou obranu a oslavu románu „po francouzsku". Najdete a budete je nacházet na stránkách La Parisienne." Se situací do jisté míry podobnou bychom se setkali i na stránkách týde­ níku Arts, jejž na podzim 1954 Jacques Laurent a po něm na podzim roku 1959 Roger Nimier přebírají. Podobnost je dána personálním obsazením, roz­ díly pak pevnou rukou majitele Georgese Wildensteina a jeho přítele André125

126

Michel Déon, Bagages pour Vancouver, str. 161: „I...lc'était vraiment changer de planete. dana Vappartement souš les combles, des jeunes gens mollement vautrés dana des fauteuils cuir ou perchés sur de hauts tabourets devant une planche á dessin, étaient censés travailler á la fabrication et ala mise en page de la revue, tandis que le rédacteur en chef, Francois Michel /... / en robe de bure jouait du Scarlatti au piano. Ce fut done la /čte aux Invalides. Floren­ ce Gould envoyait des caisses de champagne et faisait montér un diner de chez le traiteur." Jacques Laurent, Histoire égoXste, str. 277. Jedná se o La Parisienne, č. 1 a 3, leden a březen 1953. André Fraigneau, „Chronique des malentendus", La Parisienne, i. 1, leden 1953, str. 98: Jfous devons déjá aux écrivains aussi dissemblables que fraternels qui se nomment Antoine Blondin Michel Braspart, Michel Déon, Julien Guernec, Jacques Laurent, Roger Nimier, une belle d fense et illustration du roman ,á lafrancaise".Vous les trouverez ou les retrouverez tous aux sommaires de la Parisienne.'' Dodejme, že Julien Guernec je pseudonym Francoise Brigneaua.

77 ho Parinauda. A také mladí husaři již překročili třicítku - tu více, tu méně a vedle starých husarů se objevuje již generace husarů mladších - Bernard Frank, Bertrand Poirot-Delpech, Francoise Saganová, Jean-René Huguenin. Co se však bezpochyby neztrácí, je jistý duch, styl, který přerůstá do stylu životního. Generační politika znamená nejen diskontinuitu - odlišnost a novost, ale může být také východiskem k hledání kontinuity. Důrazem na generační aspekt husaři na jedné straně nutně museli vytvářet obraz svého generačního protivníka v generaci starší. N a druhé straně však byli nevyhnutelně posta­ veni před nutnost zakotvit vlastní počínání do širších souvislostí literárního dění, označit své generační předchůdce a vzory, získat si spojence v generaci starší a snažit se také ovlivnit a k sobě připoutat generaci novou, nastupující. Zvláštnost generační politiky husarů se dotýká - hlavně v počátcích volby deklarovaných literárních vzorů. I to je jeden ze strukturních dů­ sledků rozhodnutí zaujmout uvolněné místo Hterárního pole po zkompromito­ vaných či k mlčení odsouzených pravicových literátech. Přihlásit se k nim okamžitě znamenalo patrně více rizika než užitku, neboť to mohlo přece jen vrhnout určitý stín na důležitou složku obrazu, jejž o sobě mladičtí buřiči vy­ tvářeli - přesněji řečeno na jejich nezkompromitovanost a jistou nestrannost či nadstranickost v postoji vůči oné občanské válce, kterou mezi sebou vedli příslušníci starší generace za vichystického státu a při čistkách po osvobození. Jen zachování jistého nadhledu a neangažovanosti je uchraňovalo podezření, že straní té či oné skupině, a dovolovalo, aby - Nimierovými slovy - husaři touto „slabomyslnou válkou" (^imbecile") pohrdali. Bylo proto nutno vyhledat postavy zástupných „otců". Ty představuje pře­ devším triáda Georges Bernanos, André Malraux a Francois Mauriac. Nelze sem zahrnout, hlavně pro první fázi, již zmíněného Andrého Fraigneaua. Jeho postavení, jak ještě uvidíme, je poněkud odlišné. Z této trojice je Georges Bernanos postavou naprosto ideální. Katolík, monarchista, v mládí stoupenec Action frangaise až do roztržky s Maurrasem - Bernanos patřil k oné radikální, bouřlivácké a nekonformistické pravici, která husary přitahovala a inspirovala. N a rozdíl od jiných se však Bernanos nikdy nepropůjčil politické hře, ve které rozpoznal zlo. Je na jedné straně ob­ hájcem Drumontovým v knize esejů Velký strach loajálních občanů (La Gran­ de Peur des bien-pensants, 1931). N a straně druhé, ač zprvu Frankův stoupe­ nec, je autorem Velkých měsíčních hřbitovů (Les Grands Cimetiěres sous la lu­ ně, 1938), kde poukazuje na běsnění španělské pravice za občanské války. Je pohoršen postojem Francie a Maurrasových stoupenců v období Mnichova a svému rozhořčení dává průchod v Pohoršení pro pravdu (Le Scandale de la vérité, 1939). Text však už píše v Brazílii, kam odešel. V době války stojí na straně de Gaullově a vytrvá při něm i po svém návratu do Paříže, neboť v něm 127

Roger Nimier, „Vingt ans en 45", Le Grand ďEspagne, str. 139.

78 vidí politika, jenž může morálně obrodit francouzský národ. To je také smysl šesti fiktivních poselství „Generál k vám hovoří" („Le général vous parle"), kte­ ré Bernanos publikuje v UIntransigeant od 16. 3. do 6. 5. 1948 a kde se styli­ zuje do role generála de Gaulla obracejícího se k n á r o d u . Bernanos je v jádru hluboký humanista, ale jeho náročná představa o lidství ho vede k nesmiřitel­ nému potírání mravní, myšlenkové či politické průměrnosti a zbabělosti. Je zajímavé, že právě Bernanose si volí Jacques Laurent za vzor v článku, který je publikován v prosincovém čísle měsíčníku Idées roku 1942, tedy v re­ akci na listopadový německý zábor dosud neokupovaného území Francouz­ ského státu, kdy vzaly za své poslední iluze o možnosti uchovat před nepřátel­ skou okupací alespoň část národního teritoria. Je to burcující apel na sebeuvědomění Francouzů, kteří teď přicházejí takřka o vše. Bernanosova slo­ va tu jsou připomínkou počátku cesty do pekel, totiž Mnichova, kdy se Fran­ couzi vzdali toho, co je činilo hodny sebe samých - vlastní cti. Dodejme, že Bernanos, tehdy již v exilu, nepatřil ve vichystickém státě k žádoucím autori­ tám a že ani slova, která Laurent cituje a kde se objevují narážky na francouz­ skou pomoc poskytnutou v minulosti americkým a polským revolucionářům, nejsou z nejopatrnějších. Nejdůležitější je však závěr apelu. Jediné, oč Fran­ couzi nemohou být připraveni, je jejich čest, pokud se k ní v r á t í . Přibližně v téže době jako článek Laurentův vznikala Blondinova žurnalistická prvotina „Od literárních kaváren k revoluci" („Des cafés littéraires á la révolution"; 1943), kde se autor dovolává tří vzorů: „/.../ toreadora Montherlanta, dobyva­ tele Malrauxe a úderného apoštola Bernanose I... /." K Bernanosovi se jako k svému patronu utíká také Nimier. Jeho „Španělský grand" („Le Grand ďEspagne"), jímž je uvedena stejnojmenná kniha esejů, je velkolepou evokací spisovatelovy osobnosti. Nimier se za to do­ čkal četných kritik, zvláště od Alberta Béguina: ten mu oprávněně vyčetl ne­ přesnosti a přizpůsobování si Bernanosovy postavy vlastním p o t ř e b á m . Než i to nám může být důkazem toho, jaký obraz si Nimier o Bernanosovi po­ třeboval vytvořit. Jeho esej, romanticky v závěru datovaný jako noční medita­ ce i se symbolickým datem - „V noci 11. listopadu 1949" (Jfuit du 11 novembre 1949") - je inspirován Nimierovou návštěvou u Bernanose na podzim roku 1946 v hotelu Cayré, kde se po návratu do Paříže ubytoval. „Španělský grand" 128

129

130

131

Georges Bernanos, Francois, si vous saviez, Paris, Gallimard 1961, str. 349-373. Jacques Bostan (tj. Jacques Laurent), „Le Passionnel", Idées, i. 13, prosinec 1942, str. 35-39. Antoine Blondin, „Des cafés littéraires á la révolution". Les Cahiers Francois, i. 7, květen 1943, str. 54: , /... / Montherlant, le toreador; Malraux, le conquérant; Bernanos, 1'apotre de choc /.../." Viz též Antoine Blondin, Ma vie entre des lignes. str. 18. Albert Béguin, „La vertu ďinsolence", Témoignage chrétien, 30. 6.1950. Podotkněme, že Alain Palante v La France Cathotique („Les livres de la semaine...", 21.4. 1950) s Nimierovým obra­ zem Bernanose souhlasí. Viz Maře Dambre, Roger Nimier, str. 279, 280,589. Alain Palante je pseudonym Reného Vincenta, který byl od roku 1930 do roku 1932 činný v revue Réaction, na­ to v předválečném Combat, kde s ním přichází do styku Jacques Laurent. Za války řídil René Vincent revue Idées, kde Jacques Laurent rovněž publikoval.

79 - již sama představa vydá za dlouhý text: hrdost, smysl pro čest, aristokracie ducha, mravní ušlechtilost, nebojácnost. A vedle ní je představa další „kyrysnický plukovník, zraněný u Waterloo" („colonel des Cuirassiers, blessé á Waterloo") - a o několik stránek dále Nimier připomíná Bernanosovo autor­ ství Pokořených dětí (Les Enfants humiliés), sepsaných již roku 1939, ale pub­ likovaných až o deset let později. Vidíme, že Nimier je důsledný ve své symbo­ lice a tvrdošíjně směřuje tam, kam ostatními eseji v knize a co souběžně vyjádřil v románové podobě svým Modrým husarem - ke konceptu obětované generace, která se bouří a hledá si svého velitele. Bernanos je zá něho výslov­ ně označen: „Toho chceme za kapitána." (^Nous choisissons ce capitaine.") Pro budoucí husary nebylo snad lepšího štítu než právě Bernanos: pravicový radikál, kdysi patřící k Action frangaise, avšak neposkvrněný válkou a sympa­ tizující - jako tou dobou částečně husaři sami - s gaullistickou opozicí. V době sepsání „Španělského granda" byl Georges Bernanos již rok mrtev. I tato smrt dodávala postavě na velikosti. Jisté je, že člověk, který se již navždy odmlčel, se mohl mnohem snadněji stát tím, čím ho chtěli mít: symbolický „magnus parens". Výše zmíněný Blondinův článek naznačuje, že vedle Bernanose stojí jako další v řadě důležitá postava Andrého Malrauxe. I v tomto případě se o jeho prosazení mezi ručitele formujícího se Uterárního proudu zasloužil především Roger Nimier. Činí tak podobně jako Blondin v souvislosti s Bernanosem, když vedle sebe umísťuje obě osobnosti hovoře o setkání „obdivovatele Édouarda Drumonta" s „obdivovatelem Trockého". Možná Nimiera vedl i fakt, že André Malraux byl takřka jediný známý spisovatel, kdo se v červenci 1948 do­ stavil na Bernanosův p o h ř e b . Je třeba dodat, že v Numerově případě je vztah k Malrauxovi dokonce staršího data, než je tomu u Bernanose, a v jeho základě původně stojí zájem možná jen utilitární z doby, kdy Malraux byl krátce de Gaullovým ministrem informací v druhé prozatímní vládě (13. 11. 1945 - 20. 1. 1946) s pravomocí nad tiskem a příděly novinového papíru. Dvacetiletý Nimier se tehdy pustil do psaní a vydávání časopisu případně nazvaného La Condition humaine a ministra Malrauxe oficiálně žádal o povolení. Dostalo se mu za to sympati­ zujícího vyjádření. Od té doby se počíná občasná korespondence mezi oběma spisovateli. Také ona patří k prvotním kontaktům mezi husary a tehdy opo­ zičním gaullismem.

132

133

134

135

1 3 2

Roger Nimier, „Le Grand ďEspagne", Le Grand ďEspagne, str. 14,15,31, 51. Roger Nimier, „Le Grand ďEspagne", Le Grand ďEspagne", str. 18: .V této své životní etapě (Bernanos) rovněž uskutečnil jedno důležité setkání - s Andrém Malrauxem /... I: obdivovatel Trockého a obdivovatel Édouarda Drumonta se názorově shodli." 04 cette époque de sa vie, il fit également une rencontre importante, celle ďAndré Malraux /... I: Vadmirateur de Trotsky et Vadmirateur ďÉdouard Drumont étaient ďaccord.") 134 viz Maře Dambře, Roger Nimier, str. 214. 135 Tj lidskýfaul- takový je i titul známého románu A. Malrauxe. 1 3 3

80 Ale Nimierův vztah k Malrauxovi není zdaleka jen utilitárně politický. Je to též obdiv k velkému následovníku Maurice Barrěse a jednomu z mála fran­ couzských intelektuálů, jenž dokázal propojit život a politickou činnost s lite­ raturou. Je to i obdiv k mysliteli hluboce pesimistickému, ovlivněnému Oswaldem Spenglerem, jehož revolučnost je především revolta, revolta tím nezbytnější, čím menší naději skýtá na úspěch. A je to obdiv patřící v nepo­ slední řadě příteli Pierra Drieu L a Rochella, tomu, kdo své přátelství solidár­ ně osvědčil až do konce. Všichni husaři neměli k Malrauxovi tak dobrý vztah jako Nimier. Přede­ vším Jacques Laurent s ním na stránkách La Parisienne vstoupil do již zmí­ něného sporu o svobodě a nezávislosti tisku a literatury. Přesto si ho vždy vážili a s Nimierovým hodnocením se v zásadě shodovali. Pro Andrého Parinauda představuje Malraux Jedno z nejšťastnějších setkání politiky s literatu­ rou" („une des rencontres les plus heureuses de la politique et des lettres"), a to proto, že se mu podařilo „vyburcovat svou dobu" („émouvoir son époque") Déon neopomíná zdůraznit rozdíl mezi angažovaností Malrauxovou, jíž si váží, a Sartrovou. V tom se shoduje s Paulem Sérantem: ten zase srovnává Sartra s Bernanosem a rozlišuje mezi angažovaností nestrannou u Bernanose a an­ gažovaností stranickou. Konečně i Jacques Laurent se v jednom ze svých článků psaných v době okupace zabývá Malrauxem, když uvažuje o útrapách, jimiž Francie prochází, a o jejich smyslu. Malrauxův tragický koncept revolty jako činu, kterým člověk dává smysl lidskému neštěstí, je tu Laurentovi záUadním kamenem jeho morálně politické úvahy. Podobně jako Bernanos, stal se i Malraux pro Laurenta základní etickou referencí. Zatímco odkazy k Malrauxovi a Bernanosovi jsou rázu spíše mravního, intelektuálního a politického a jsou i časově ranějšího data, představuje Frangois Mauriac v očích husarů především spisovatele, jenž se odvážně rozhodl čelit jednání Národního výboru spisovatelů (CNE) a poválečným čistkám mezi literáty. Představuje rovněž toho, kdo mladým otevřel cestu do La Table Rondě a kdo je kolem sebe shromáždil. Kromě redakční rady tu měly svou důležitost především neformální pondělní večeře v restauraci „Vieux Paris" na náměstí u Pantheonu, kdy se kolem mistra mladí literáti shromažďovali a diskutovali. O důležitosti této etapy ve své literární cestě se 136

137

138

139

1 3 6

1 3 7

1 3 8

1 3 9

Jacques Laurent, „Les mauvaises rencontres", La Parisienne, č. 14, únor 1954; idem in Les années 50, Lyon, La Manufacture 1989, str. 107-127; viz též Jacques Laurent, Histoire égoiste, str. 275. André Parinaud, „Une heureuse rencontre", La Parisienne, č. 15, březen 1954. Jedná se o re­ akci na Článek Jacquese Laurenta „Lea mauvaises rencontres", La Parisienne, č. 14, únor 1954, namířený proti vměšováni politiky do literatury. Parinaud, jeden z nejbližších Laurentcvých spolupracovníků, brání Malrauxe. Viz Jacques Laurent, Histoire égoiste, str. 137; Michel Déon, Bagages pour Vancouver, str. 129; Paul Sérant, „La est la question", La Parisiennefi. 16, duben 1954. Jacques Bostan (ti. Jacques Laurent), „Factice", Idées, č. 23, září 1943, str. 36-41.

81 zmiňují Jacques Laurent, Michel Déon a píše o ní i autor studie věnované Nimierovi. Z uvedené trojice postav představoval Mauriac pro husary vždy nejbližšího z „otců". Jeho díla si vysoce cenili, ale také se s ním nejvíce škorpili, provoko­ vali ho, útočili na něho. Primát v tomto směru opět drží Nimier, který se od Mauriaka odpoutal jako první. Zvláštní ilustrovaná strana Nimierova týdení­ ku Opera „Kdo je Francois Mauriac? Opera vám to prozradí ve třech lekcích" („Qui est Francois Mauriac? Opera vous 1'apprend en trois lecons") je provoka­ tivní desakralizací budoucího nositele Nobelovy ceny za literaturu (1952) a velkého v z o r u . Tou dobou zůstává Jacques Laurent ještě pod ochrannými Mauriakovými křídly v La Table Rondě, ale i on se mu záhy vzdálí: konflikty mezi nimi započnou, jakmile Laurent vytvoří svou revue La Parisienne a vze­ pře se Mauriakovým soudům a komentářům v rubrikách časopisů Le Figaro a UExpress. Není to však zdaleka ještě roztržka. První obnovené číslo La Pa­ risienne (č. 33, květen 1956), pravda již s Francoisem Nourissierem v úloze šéfredaktora, je celé věnováno právě Francoisi Mauriakovi. Jediný provoka­ tivní příspěvek je Nimierův - prázdná strana a na ní jen nadpis „Francois Mauriac", číselný index a poznámka pod čarou: Jtoger Nimier pro jednou nezamlčel nic z toho, co si myslí o Francoisi Mauriakovi.''}* Laurentův pozdější velký spor s Mauriakem vyústil ve známý soudní pro­ ces proti Laurentově pamfletu Mauriac za de Gaulla (Mauriac sous de Gaulle, 1964). Pamflet byl v podstatě skrytým útokem proti prezidentu republiky ge­ nerálu de Gaullovi. B y l ovšem také důsledkem zklamání z toho, že i veliký spisovatel se může nechat zaslepit tváří v tvář politické slávě a moci, ať už Pétainově či de Gaullově. 140

141

2

143

Z toho, co bylo dosud řečeno, dost jasně vyplývá vedoucí úloha Rogera N i miera při formulování a prosazování generační politiky vznikajícího literární­ ho proudu. Jak jeho eseje, souborně vydané ve Španělském grandu (Le Grand ďEspagne) roku 1950, tak jeho týdeník Opera, který vedl od února 1951 do března 1952, určily jistou strategii a styl a ostatní husaři je pak v zásadě při­ jali. Postupem doby nicméně dochází k nutným proměnám a vztah husarů k původním emblematickym vzorům, jimiž se zpočátku zaštiťovali, se přetváří. Zatímco Bernanosova postava si své místo na piedestalu zesnulých velikánů uchovává, vztah k Malrauxovi a Mauriakovi se problematizuje, tak jak se hu­ saři konstituují do pevnějšího hnutí a získávají jisté literární pozice a větší 1 4 0

1 4 1

1 4 2

1 4 3

Jacques Laurent, Histoire égoíste, str. 260; Michel Déon, Bagages pour Vancouver, str. 260; Maře Dambre, Roger Nimier, str. 261. Opera, č. 303,2.5.1951. La Parisienne, i. 33, květen 1956, str. 71: Jioger Nimier, pour une fois, na Hen caché de ce qu'Upensait de Francois Mauriac." Proces se konal roku 1965 a zápis z něho byl publikován: Jacques Laurent, Ofíenses au chefde 1'État. Audiences des 8 et 9 octobre 1965 (Dépositions du proces de Jacques Laurent), Paris, La Table Rondě 1965.

82 vliv díky svým vlastním časopisům a postavení v redakčních radách a nakladatelstvích. I zde Nimierova emancipace na zvolených generačních vzorech předchází následným krokům Jacquese Laurenta a ostatních. Budování vlastních pevných pozic je podstatným prvkem generační politi­ ky husarů v následující etapě a nabízí rovněž nové východisko pro další aspek­ ty generační politiky, z nichž tím nejdůležitějším prvkem je bezpochyby mezi­ generační spojenectví. To lze vytvářet nejlépe již nikoli z pozice slabšího, utíkajícího se pod štít etablovaných celebrit, ale přinejmenším na základě rov­ noprávnosti a rovnocennosti. Takový je počátek pevného vztahu mezi husary a Andrém Fraigneauem - který se tak opožděně připojuje k trojici Bernanos, Malraux, Mauriac - ba je zastiňuje, neboť se stává stálým členem redakcí Nimerových a Laurentových časopisů a jejich spolupracovníkem. Jeho styky s husary mají ovšem počátek již v období druhé světové války, kdy Antoine Blondin publikuje své prvotiny v Les Cahiers frangais, kam píše i Fraigneau. Kontakty pokračují po válce, kdy se s Fraigneauem sbližuje rovněž Michel Déon. Fraigneau se husarům stává starším druhem a jeho případ je především důkazem, jak husaři k sobě připoutávali onu starší generaci zkompromitova­ ných a ostrakismem stižených radikálně pravicových autorů, jejichž uprázd­ něné místo okupovali. Fraigneau, jedna z postav pařížské b o h é m y , patřil k okruhu Action frangaise a později následoval Roberta Brasillacha do Je suis partout. Byl mezi těmi francouzskými literáty a umělci, kteří se za války zú­ častnili družebních zájezdů do N ě m e c k a . Jeho radikalismus, estétství a nekonformismus, podepřený stendhalovským egotismem, husarům učaroval a Roger Nimier, jakmile mu byl svěřen týdeník Opera, Fraigneaua získal jako výtvarného kritika a autora osobitého pravidelného sloupku. „Pařížan z Paříže" („Le Parisien de Paris"). Autorem titulkuje údajně Michel D é o n . Po zániku Nimierova týdeníku začleňuje Fraigneaua do redakčního čtyřčlen­ ného vedení La Parisienne Jacques Laurent. A Fraigneauovo jméno pravidel­ ně figuruje všude, kde kterýkoli z husarů získal nějaký vliv. Z uvedeného je dostatečně zřejmé, že Fraigneau - byť jsou jeho vazby k husarům velice silné není onen ideální „magnus parens" hnutí, za kterého bývá někdy vydáván. Vždyť určujícími a vůdčími osobami ve vzájemných vztazích jsou husaři zejména Nimier a Laurent - nikoli on. Proto i známou předmluvu husarů 144

145

146

O vztahu mezi Andrém Fraigneauem a začínající Marguerite Yourcenarovou píše Michěle Goslarova v monografii Yourcenar. ,Qu'il eút été fade ďétre heureux", Bruxelles, Éditions Racine 1998. První cesty na „Kongres evropských spisovatelů" v říjnu 1941 se Fraigneau zúčastnil jako člen delegace, ve které byli též Drieu La Rochelle, Ramon Fernandez, Robert Brasillach, Jacques Chardonne a Abel Bonnard. Roku 1942 se koná druhá cesta, již se Fraigneau účastní s Drieu La Rochellem, Andrém Thérivem, Jacquesem Chardonnem, Georgesem Blondem. Viz Gilles Ragache - Jean-Robert Ragache, La vie quotidienne des éerivains sous 1'occupation, str. 160161. Michel Déon, Bagages pour Vancouver, str. 136.

83 k Fraigneauově Toulavé lásce (UAmour vagabond) je třeba vnímat nikoli jako poctu hterárnímu vzoru, ale spíše jako službu staršímu příteli, kterého mladí berou pod svou ochranu (viz výše str. 14). Husaři úzce spolupracují také s další postavou předválečné pravice a Brasillachovým spolužákem z École Normále Supérieure Thierrym Maulnierem. Ten po válce patřil ke spojencům Mauriakovým a byl jednou z čelných postav La Table Rondě. Jeho vztah k husarům byl mnohem volnější než u Fraigneaua, nepatří do jejich redakční rad, ale jeho příspěvky jsou vždy ví­ tány a dostává se jim čelného místa. Přesto i v jeho případě se z hlediska hu­ sarů jedná o podobnou snahu, totiž o legitimizování literárního záboru na pra­ vici literárního spektra a připoutání této generace k sobě. Thierry Maulnier byl vážený kritik, a proto se v poměru mezi ním a husa­ ry objevuje jiný příznačný prvek mezigenerační politiky husarů, který však rozvinuli především vůči jiným spisovatelům - Jacquesi Chardonnovi, Paulu Morandovi, Jeanu Cocteauovi, Henrymu de Montherlantovi, Marcelu A y m é m u aj. Jednalo se ve většině případů o spisovatele tím či oním způsobem postižené čistkami a zbavené po určitou dobu - prakticky až do vzniku Mauriakovy La Table Rondě (1948) - publikačních možností a vlivu na literární dění. Oním důležitým aspektem mezigeneračních vztahů byla obou­ stranná služba, kterou si jedni druhým poskytovali. Husaři jsou pro starší ge­ neraci, otřesenou v jejích pozicích i sebevědomí a vytlačenou na okraj dění, důležitým mostem k návratu do literatury. Husaři těmto autorům nabízejí ve svých časopisech výrazný publikační prostor, takřka bezvýhradnou kritickou podporu, posilují je také ve snaze získat zpět ztracené pozice a získat pozice další - především v porotách jednotlivých literárních cen nebo ve Francouzské akademii. Důležitý je pro starší generaci také vliv, který husaři získali v na­ kladatelstvích jako Gallimard, Plon, L a Table Rondě. Podotkněme, že takový vztah často doprovázelo srdečné a upřímné přátelství, jako byly styky mezi Nimierem, Déonem a Chardonnem, mezi Nimierem, Blondinem a Morandem, mezi Déonem a Cocteauem, mezi Nimierem, Blondinem a Aymém apod. Na oplátku se husarům dostává potvrzení jejich postavení jako pokračova­ telů jistých hterárních tradic a příslibu, že starší generace - po opětném zís­ kání ztracených pozic - husarům dopomůže svým vlivem k další cestě vzhůru. Zdálo by se, že husarům, kteří si literární prostor francouzské pravice již při­ vlastnili, něčeho takového nebylo třeba. Nesmíme ovšem zapomenout, že hu­ saři se takovým záborem ocitli v silně konfliktním postavem, kde převaha zdaleka nebyla na jejich straně, neboť těžiště literárního pole se po válce po­ sunulo doleva. Není snad nutno připomínat již citované postesknutí Michela Déona o tom, jak těžko se on a ostatní husaři propracovávali k zisku hterár­ ních cen (viz výše str. 27-28). Na tento námět Antoine Blondin dokonce sepsal satirickou povídku „Polední komplikace" („Midi á quatorze heures"). Pro­ kletí pravicovosti pronásledovalo i ty, kdo s husary spolupracovali, jak se 147

Antoine Blondin, „Midi á quatorze heures", Quaťsaisons, str. 111-126.

84 o tom zmiňuje režisér Louis Maile v rozhovoru s Markem Dambrem. Jeho film Výtah na popraviště {Ascenseur pour 1'échafaud, 1957), k němuž Roger Nimier napsal dialogy, byl označen za zcela fašistický" v Les Temps Modernes. Proto ho příjemně překvapilo, že navzdory tomu získal Dellukovu cenu (Prix Delluc). Posunout toto těžiště opačným směrem a posílit pravici jako celek bylo v zájmu jak mladé, tak starší generace a stalo se stěžejním úsilím mezigene­ rační politiky husarů. Pomáhat třeba Paulu Morandovi k návratu na lite­ rární výsluní a podporovat jeho kandidaturu do Francouzské akademie zna­ menalo zvyšovat vlastní vyhlídky na získání některé literární ceny a později se prezentovat jako jeho legitimní nástupce. V tomto úsilí se stah husaři starší generaci rovnocennými partnery, ba dokonce těmi, kdo j i kolem sebe opět spo­ jili v jeden šik. Alespoň takto si ze svého hlediska husaři situaci představovali, jak ukazuje třeba Michel Déon při líčení sváteční pracovní atmosféry v La Parisienne: „Subtilní mladíci z ,výrobního odděleni s naondulovanými rasami nabízeli čajové pečivo a dolévali sklenky. Uprostřed té tlačenice I... I novináři a spisovatelé, kteří spolu od konce války nepromluvili, otvírali - odzbrojeni náruč a objímali se I... /." Ke snaze o spojenectví a vytvoření jedné fronty patří i „kult obětovaných" v čele s Robertem BrasiUachem a Pierrem Drieu L a Rochellem či úcta k velkým minulým postavám pravice jako Charles Maurras. Hojně to do­ svědčují jak texty publikované v časopisech Opera a La Parisienne či j i n d e , tak jednotlivé skutky: například Nimierova cesta - spolu s Pierrem Boutangem 146

149

150

151

Raymond Barde, ascenseur pour 1'échafaud de Louis Maile", Les Temps Modernes, č. 146, du­ ben 1958, str. 1910: „Jeden drsňáček podle poslední módy, jeden pětatřicetiletý výsadkář, jeden neonacistický kapiíalista [to je charakteristika tři hlavních postav] - to jsou tři orientační body vnitřního snu Louise Malla. Ve všech významech toho slova je Výtah na popraviště fašistický film." C,(/n petit dur á la mode, un parachutiste de trente-cinq ans, un capualiste néo-nazi, voila les trois repěres du rěve intérieur de Louis Maile. A tous les sens du mot, Ascenseur pour 1'échafaud est unfilmfasciste." „Entretien exclusif avec Louis Maile", Cahiers Roger Nimier, č. 6, Paris, Association Roger Nimier 1989, str. 11. Michel Déon, Bagages pour Vancouver, str. 162: Jjes fréles jeunes gens aux cils frisés du „service" de fabrication passaient les petits fburs et remplissaient les verres. Au milieu de cet cohue des journalistes et des écrivains qui ne se parlaient plus depuis la Liberation sbuvraient, désarmés, les bras et s'embrassaient /.../." O Pierru Drieu La Rochellovi viz např. Claude Elsen, „Drieu s'est suicidé par fidélité á luiméme. Opera, č. 344,19. 2. 1952; André Fraigneau, „Chronique des malentendus", La Parisi­ enne, C. 1, leden 1953, str. 98-100; celé číslo La Parisienne. JMeu par...', č. 32, říjen 1955. O Brasillachovi, Rebatetovi a francouzské krajní pravici viz např. Paul Sérant, „Simple mot sur le fascismefrancais".La Parisienne, č. 37, říjen 1956, str. 557-560. O Maurrasovi viz Ber­ nard de Fallois, „De Massis & Grasset", Opera, č. 312,4. 7.1951 - recenze knihy Henriho Massise Maurras et notre temps; Thierry Maulnier, „Charles Maurras est mort", La Table Rondě, č. 61, leden 1953 - nekrolog; Jacques Robert, „Un incident bien parisien", La Parisienne, t. 1, leden 1953 - nekrolog Charlese Maurrase a Paula Éluarda - „fašisty" a „komunisty".

85 - do vězeňské nemocnice v Tours a návštěva umírajícího Maurrase, či Déonova cesta na Maurrasův p o h ř e b . Příklad vztahu mezi husary a Paulem Morandem dobře ukazuje, jak sou­ stavná byla jejich podpora. Morandův návrat z polovičního exilu ve Švýcarsku na výsluní francouzské literatury se odehrává ve znamení dvou významných děl: Sevilského flagelanta (Le Flagellant de Seville, 1951) a Hékaté a jejích psů (Hécate et ses chiens, 1954). Inspirován první prózou píše Jacques Laurent l i ­ terární esej do La Table Rondě a v Nimierově časopise Opera se jí zabývá po­ chvalná kritika z pera blízkého Nimerova spolupracovníka Bernarda de Falloise: ten neopomene zařadit Moranda vedle Drieu L a Rochella. Druhou prózu publikuje Jacques Laurent v La Parisienne ještě před jejím Vničním vy­ dáním, které je opatřeno důležitou Nimierovou předmluvou. Nimier je také strůjcem epistolámího interview s autorem: Nimierovy otázky a Morandovy odpovědi pak Michel Déon uveřejnil v Bulletin de Paris, kde se Stephen Hecquet ujímá recenze knižního vydání r o m á n u . Roku 1955 je Morand rehabilitován, je zpětně vřazen do kmenového stavu ministerstva zahraničních věcí a je mu přiznána penze. Stěhuje se do Paříže a míří do Francouzské akademie. Týdeník Arts, řízený Jacquesem Laurentem, pořádá čtenářskou anketu „Ideální složení Francouzské akademie" („Pour une Academie franqaise idéale") s výzvou čtenářům, aby posílali své návrhy. N a ukázku je zveřejněn návrh ideální Francouzské akademie dle představ redak­ ce: jméno Paula Moranda zde sousedí se jménem Thierryho Maulniera, A n drého Malrauxe a j . Nimierův vstup do nakladatelství Gallimard roku 1956 znamená pro Mo­ randa další publikační prostor a umožňuje, aby byly opětně vydány některé jeho předválečné úspěchy jako V noci otevřeno a V noci zavřeno (Ouvert la nuit a Fermé la nuit, 1957). Je to výtečná příležitost, jak se čtenářské obci znovu připomenout. Na jaře 1958, týden před hlasováním o novém členu Francouz­ ské akademie, jež se odehrávalo ve vzrušené atmosféře, když část akademiků v čele s Mauriakem sepsala proti Morandově kandidatuře protestní petici, uveřejňuje Nimier na podporu Morandovi článek v Arts: „Mravní rovnováha Francouzské akademie byla zpochybněna" („L'équilibre moral de 1'Académie fřancaise remis en question"). Mauriakův odpor, podpořený čerstvou poli152

153

154

155

156

157

1 5 2

1 5 3

1 5 4

1 5 5

1 5 6

1 5 7

Viz Maře Dambre, Roger Nimier, str. 353-354; Michel Déon, Mes arches de Noé, str. 99-100. Jacques Laurent, „Paul Morand, 1'accent aigu et 1'accent grave". La Table Rondě, č. 45, září 1951; Bernard de Fallois, „Paul Morand n'a jamais éerit pour les imbéciles", Opera, č. 314,18. 7.1951. La Parisienne, í. 13-15, leden-březen 1954; Paul Morand, Hécate et ses chiens, Paris, Flammarion 1954. Stephen Hecquet, „Paul Morand et les débordements de l'imagination"; Michel Déon, ^Tai voulu montrer que jouer et aimer sont des choses diflérentes", Bulletin de Paris, i. 26, 9. 4. 1954. Viz též Marc Dambre, Roger Nimier, str. 449 a 613. „Pour une Academie fřancaise idéale", Arts, t. 496,29.12.1954. Roger Nimier, „L'équilibre de l'Académie fřancaise remis en question", Arts, 7. 5. 1958; Viz též in Roger Nimier, Les ěcrivains sont-ils bétes?, Paris - Marseille, Rivages 1990, str. 105-111.

86 tickou autoritou generála de Gaulla nakonec Morandův vstup do akademie jen oddálil. Morand se stává akademikem v roce 1968. Když roku 1970 uve­ řejňuje Michel Déon Divoké portiky (Les Poneys sauvages), snaží se Morand ze všech sil, seč marně, aby cena Francouzské akademie byla udělena tomuto r o m á n u . To se podařilo až při dalším Déonově románu Fialový taxík (Un taxi mauve, 1973). Dodejme, že Michel Déon byl zvolen do Francouzské aka­ demie roku 1978 a roku 1987 zde slavnostním proslovem vítá dalšího z býva­ lých husarů - Jacquese Lauřenta. Z tohoto hlediska se mezigenerační politika husarů projevila jako dlouhodobě účinná. Podpora Paulu Morandovi poměrně dobře ilustruje cílevědomost mezige­ nerační politiky husarů, a to tím spíše, že se neomezuje na jediný případ a týká se zrovna tak Chardonna či Cocteaua jako Thierryho Maulniera, Mar­ cela Aymého, Marcela Jouhandeaua nebo Celina. A nebylo by vhodné opome­ nout, že vedle aspektu literárně politického a častých osobních sympatií a va­ zeb tu hrály nezanedbatelnou úlohu důvody literárně estetické. Husaři, jak ještě uvidíme, se hlásili ke stendhalovské generaci a dandyům dvacátých let a úvahy o paralelismu mezi oběma poválečnými obdobími byly součástí jejich pohledu na literární hodnoty. 158

Ty pak nejsou cizí dalšímu důležitému momentu mezigenerační politiky husarů, totiž stavění m o s t ů k literátům stojícím na opačné straně literár­ n ě politického pole - na krajní levici. Ke komunismu a Francouzské komu­ nistické straně zachovávali husaři vždy nesmlouvavě odmítavý postoj. Zdánli­ vě proto může překvapit zjištění, že mezi politickými články, jež se v jejich časopisech objevují, je protikomunistické polemiky méně než například v Sartrových Les Temps Modernes. Zdá se, že po politické stránce stojí krajní levice jaksi „ m i m n obzor" husarů, neboť ti necítí potřebu se vůči ní ani vymezovat, ani hájit. Na druhé straně zde jistě působila deklarovaná snaha husarů o dezideologizaci literatury a důraz na literární hodnoty. Nelze ani zapomínat na kontinuitu ideologického postulátu maurrasovské krajní pravice z třicátých let, totiž nutnost překonat rozdělení na levici a pravici. Ostatně takový postoj si do svého základu od počátku zabudovalo i gaullistické hnutí, s nímž zprvu husaři alespoň částečně sympatizovali. Na krajní, komunistické levici se mohli husaři setkat se svými protějšky. Vždyť u některých tu mohli nalézt četné styčné body: jisté bouřliváctví, nekonformismus, libertinský duch a zalíbení ve Stendhalovi. Claude Roy a Roger Vailland, jichž se to týká, patřili navíc k souputníkům starší meziválečné ge­ nerace - Moranda, Chardonna, Cocteaua, Drieu L a Rochella - kterou husaři přyali mezi sebe. Možná tu působila i skutečnost, že Roger Vailland byl 159

1 5 8

1 5 9

Michel Déon, Mes arches de Noé, str. 176. Ve francouzské levici po roce 1945 vznikla polemika, zda Stendhal je autor pokrokový či zpátečnický. Claude Roy a Roger Vailland velkého romanopisce rezolutně hájili. Claude Roy je ta­ ké autorem monografie Stendhal par lui-měme, Paris, Seuil 1951.

87 spolužákem Roberta Brasíllacha a Thierryho Maulniera na École Normále Supérieure, jak připomíná Roger N i m i e r . Husaři si romanopisce Vaillanda cenili, především jeho Povedené hry (Dróle de jeu, 1945) a v literárněkritických rubikách svých časopisů i jinde jeho dílo sledovali, zejména N i m i e r . Ten si ho často neopomene připodobnit k obrazu svému. Ale i to svědčí o poci­ tové blízkosti či alespoň vůli přiblížit se druhému: politicky je Vailland fašista zamilovaný do dobrodružství a válek. Mír ho nudí stejně jako idylické sny komunismu." Ve prospěch Clauda Roy zase svědčilo, že ve třicátých letech patřil k lite­ rárnímu okruhu předválečného Combat a Action francaise. Michel Déon si ho vždy považoval jako b á s n í k a . Je třeba říci, že i Roy a Vailland, jak svě­ řili Jacquesovi Chardonnovi, k husarům chovali sympatie. Cenili si zejména Nimiera: „Claude Roy o Vás [tj. Nimierovi] hovoří s něžným obdivem. Prozra­ dil mi, co o Vás řekl Roger Vailland: Jfimier má tolik talentu, že se stane ko­ munistou.' Jak vidno, je zde jistá afinita, jež překonává ideologické bariéry, a nepřekvapí proto, že od počátku šedesátých let pomáhají husaři Claudu Royovi i Rogerovi Vaillandovi nalézt jistý publikační prostor tam, kde se jejich vliv může prosadit, především v Arts, ba i ve výrazně pravicovém Le Nouveau Candide. 160

161

162

163

164

165

166

167

1 6 0

1 6 1

1 6 2

1 6 3

1 6 4

1 6 5

1 6 6

1 6 7

Roger Nimier, Journées de lecture II, Paris, Gallimard 1995, str. 263. Roger Nimier, „Héloise et Abélard", Aspects de la France, č. 72,29.12. 1949: Jtoger Vailland Je epikurejec. Ukázal to v jednom dobrém románu, který se jmenuje Povedená hra /.../. (Jtoger Vailland est un épicurien. II l'a montré dans un bon roman qui sappelait Dróle de jeu /.. /.") Jedná se o úvod k recenzi divadelní hry Héloise et Abélard. Nimier o Vaillandově hře pojedná­ vá přesto, že tou dobou vrcholí konflikty kolem revize Maurrasova procesu a Vailland se vý­ slovně vyjádřil proti. V promaurrasovském týdeníku je tedy Nimierovo gesto o to významnější, že navzdory některým zjevným politickým narážkám, jež třeba interpretovat i jako jistou po­ platnost začínajícího novináře pravicové maurrasovské redakci, je celkové vyznění kladné. Text recenze potom Nimier přepracovával pro knižní vydání Journées de lecture. Kniha vyšla až po Numerově smrti. Editor Maře Dambre jej zachytil v následující podobě: Jfejlepší fran­ couzský spisovatel na krajní levici se také nejvíce zamlouvá citlivým reakcionářským duším. By­ lo to vidět už u jeho prvního románu Povedená hra /.../." (Je meilleur écrivain fřancais ďextrěme gauche est aussi celui qui plaít le mieux aux ámes réactionnaires sensibles. On l'a vu děs son premiér roman, Dróle de jeu /... /." Viz Roger Nimier, Journées de lecture II, str. 263.

„Roger Nimier a lu pour vous Beau Masque de Roger Vailland", Arts, č. 496, 29. 12. 1954; Ro­ ger Nimer, „Le général Choderlos de Laclos 59", Arts, i. 740,16. 9.1959, in Roger Nimier, Les écrivains sont-ils bétes?, str. 127-134. Jde o kritiku filmu Rogera Vadima Nebezpečné známos­ ti, pro nějž Vailland napsal dialogy. Roger Nimier, „Journées de lecture", La Table Rondě, č. 36, prosinec 1950: J^ólitiquement, Vail­ land est un fasciste, amoureux des aventures et des guerres. II s'ennuie dans la paix comme d les réves idyUiques du communisme." Je to recenze Vaillandova románu Bon pied, bon oeil (1950). Viz Jacques Laurent, Histoire égoíste, str. 128; Michel Déon, Mes arches de Noé, str. 53. Michel Déon, Bagages pour Vancouver, str. 247. Dopis Jacquese Chardonna Nimierovi z 15. 6.1956 in Jacques Chardonne - Roger Nimier, Correspondance 1950-1962, Paris, Gallimard 1984, dopis č. 154, str. 179: .Claude Roy parte de vous avec une admiration tendre. II m'a dit ce mot de Roger Vailland á votre sujet: Jfimie a tant de talent qu'il deviendra communiste." Viz např. Claude Roy, „On n'est pas amoureux tous les jours" - kritický esej o literárních ce-

88 Součástí mezigenerační politiky bylo budování mostů nejen k opačné­ mu pólu literárně politického spektra, ale též ke generaci následující. To je třetí významný rozměr literární kontinuity, možná nejdůležitější, neboť ote­ vřený budoucnosti, a závisí na něm kruciální otázka literárního „přežití". Za první impulz v tomto směru, vzešlý ovšem z generace nastupující, je možno považovat již zmíněný článek Bernarda Franka „Stará garda a husaři" („Grognards et Hussards"). Je to totiž v dobovém kontextu první odezva vzešlá z generace mladší než husaři sami. Takový významný signál nikdo z husarů neponechal bez povšimnutí, zvláště když za Frankovými články a kritikami brzy následovala románová tvorba - Krysy (Les Rats, 1953), Všeo­ becný zeměpis (Géographie universelle, 1953), Izrael (Israel, 1955) atd. Po Frankových debutech přichází vzápětí oslnivý literární vstup Francoise Saganové - Dobrý den, smutku (Bonjour, tristesse, 1954). A později jsou tu další: Bertrand Poirot-Delpech či Jean-René Huguenin. Jean ďOrmesson v této sou­ vislosti již hovoří o dvou generacích husarů: mladší levicové a starší pravico­ v é . Reakce husarů na tuto novou vlnu je tím vstřícnější, že v ní vidí příbuz­ nou tematiku a tuší pocitovou blízkost. Od Laurentova a Nimierova dandysmu vede cesta k provokativnímu dandysmu Frankovu a Nimierovy Smutné děti (Les Enfants tristes) jsou předznamenáním atmosféry próz Francoise Saganové. Jde však nejen o literaturu, ale v případě husarů i o ži­ votní styl. Nejsou to jen rychlá auta a krkolomné dopravní nehody Bernarda Franka a Francoise Saganové: když Bernard Frank po roztržce se Sartrem a odchodu z Les Temps Modernes vchází po prvé do redakce La Parisienne, je­ ho chůze i chování ve všem pripomínají N i m i e r a . Přes všechny názorové neshody a konflikty husaři nastupující generaci podporují a podobně, jako je tomu u jiných autorů, otevírají jim - především Bernardu Frankovi a Jeanu-Renému Hugueninovi - cestu do La Parisienne a Arts, kde se jejich články a kritiky objevují na první s t r a n ě . Podpora hu­ sarů nastupující spřízněné generaci přichází chronologicky poněkud později než v případě vztahu ke generaci starší - až od poloviny let padesátých. Zato směrem do budoucnosti - na konci let šedesátých - jsme svědky až nečeka­ ných apelů bývalých husarů k novému mládí, jež vzešlo ze studentských bari­ kád května 1968. Nejvýraznější je výzva Jacquese Laurenta: již zmíněný Ote­ vřený dopis studentům (Lettre ouverte aux étudiants, 1969). Ale po svém, 168

1 6 9

170

171

1 6 8

1 6 9

1 7 0

1 7 1

nach, Arts, i. 745, 21.10. 1959; Roger Vailland, „Le style miracle meurt avec la derniěre des stars" - nekrolog Marylin Monroeové, Arts, C 67, 8. 8. 1962; Píerre Dumayet, ,Les aveux de Roger Vailland"" - púlstránkovy rozhovor s autorem, Le Nouveau Candide, č. 66,1.8.1962. Bernard Frank, „Grognards et Hussards", Les Temps Modernes, 6.86, prosinec 1952. Jean ďOrmesson, JDes ombres dostoievskiennes au (tres) petit pied", Arts, 6. 691,9.10.1958. Viz Maře Dambre, Roger Nimier, str. 385. S odvoláním na svědectví Jacquese Laurenta in Salim Jay, Bernard Frank, Paris, Nouvelles Éditions Rupture, str. 60. Viz např. Jean-René Huguenin, „Une vedette de retour", Arts, č. 740, 16. 9. 1959; Bernard Frank, JS.O.S. Sartre appelle Sartre", Arts, í. 742, 30. 9.1959. Shodou okolností se obě kritiky týkají Sartrovy hry Vězňové z Altony (Les séquestrés ďAltona).

89 apelem tišším, byť neméně naléhavým se ozývají ve svých autobiograficky la­ děných prózách i Michel Déon a Antoine B l o n d i n . Budiž to pro nás jakýmsi nepřímým důkazem o setrvalosti a důležitosti generační politiky husarů. Generační princip se totiž v dobovém uspořádání literární struktury nabí­ zel jako nejvhodnější jak z hlediska diskontinuity a novosti, tak z hlediska li­ terární kontinuity a zakotvení do literárního dění. Některé aspekty jsme se tu pokusili ozřejmit. Hlavním nástrojem bylo jistě samo kvalitní spisovatelské řemeslo. To však je neoddělitelné od literárněkritické činnosti v časopisech a od redaktorské práce v nakladatelstvích. Tam napřeme pozornost v násle­ dujících kapitolách. 172

1 7 2

Michel Déon, Bagages pour Vancouver, str. 152; Antoine Blondin, Monsieur Jadis, str. 9, 14, 216.

Life Enjoy

" Life is not a problem to be solved but a reality to be experienced! "

Get in touch

Social

© Copyright 2013 - 2019 TIXPDF.COM - All rights reserved.