k tomu, aby tato viditelná napodobenina onoho skutečného světa stala se co nejdokonalejší tím, že by se i v ní uplatňovala vláda dobra, byl úkol, jemu


1 Úvod ÚVOD Oddaná důvěra v sílu lidské myšlenky zvítězila v Platónovi záhy a navždy na...

0 downloads 4 Views 55KB Size

Recommend Documents


No documents


Úvod ÚVOD

Oddaná důvěra v sílu lidské myšlenky zvítězila v Platónovi záhy a navždy nad pokusy jeho předchůdců, dojíti pravdy o člověku a světě na základě smyslové zkušenosti. Cesta logické abstrakce, jež vedla k vytvoření pojmu, existujícího beze změny a nezávisle na věcech samých i vnímajících subjektech, zdála se mu jediná důstojnou milovníka moudrosti: zbožňovatel pojmu pocítil sladkou naději, že tak jest možno lidskému duchu dobýti celého světa. Ne tohoto pozemského světa viditelného; nebo ona cesta se počínala vlastně teprve v tom místě, kde tento svět opouštěla, aby vedla myšlenku mezi čistá, neproměnná jsoucna pojmů, tak různá od všech předmětů smyslového vnímání, tak úžasné pravdivosti a síly, že v nich člověk sám nepoznával své výtvory, pokorně přijímal zjevení a velebil myšlenkuvůdkyni za dar nového poznání. Ztráta orientace byla jen příliš přirozeným následkem úžasu z tohoto okolí; nebyla to nespravedlnost úsudku, že oslněné oči, ohlédnuvše se na hmotnou zemi, neuvědomily si, že odtamtud byly vyšly, a neviděly než nejasné, zmatené a nestálé stíny, uboze nedokonalé napodobeniny světa idejí. Hledatel pravdy by byl neuvěřil, jak cosi čistě lidského a pozemského druží se k jeho vůdkyni a dává svým mlčelivým průvodem smysl jeho pouti, jíti a jíti, až se nalezne, proč jest v tomto světě všechno tak dokonalé, jak by mělo býti a jak není mezi oněmi stíny, co jest řídící princip této dokonalosti. Takovým způsobem došla myšlenka až k vševládné ideji dobra, k cíli, jehož by byla v světě smyslů nenalezla a jehož by se tam ani nebyla odvážila hledati. O mnoho bohatší byla duše mudrcova, když se probudila z tohoto filosofického snu a domýšlela jej ve všech směrech, kudy ji pudily její lidské zájmy. Viděla, že poznání, jehož byla sama účastna, mohlo by přinésti spásu tomuto světu, ukončiti jeho bloudění a hledání, zastaviti neštěstí, která se na lidi valí jen pro jejich nevědomost. Vyložiti světu – světu schopnému slyšeti – toto poznání, přispěti 5

Ú V O D

k tomu, aby tato viditelná napodobenina onoho skutečného světa stala se co nejdokonalejší tím, že by se i v ní uplatňovala vláda dobra, byl úkol, jemuž věnoval Platón učitelskou i spisovatelskou činnost svého zralého věku. Nejmohutnější literární uskutečnění těchto opravných snah jest dialog Politeia, opatřený od pozdějších vydavatelů stručným, ale výmluvným vedlejším názvem „čili o spravedlivém“: Ústava čili o spravedlivém. Dobro, vládnoucí ve světě idejí, jest tu viditelně vtěleno v spravedlnost, jež před naším zrakem zakládá a řídí „krásnou obec“, kallipolis, přenášejíc vládu dobra na zem. Není tu skoro řeči o tom, zdali tato vláda jest někde učiněna základem lidských zřízení, a nešlo ani tak o pokus dáti podnět k takovým zřízením: ukázán tu normální stav pospolitého života na základě poznání člověka lépe vidoucího. Ústavní zřízení byla první částí lidské přírody, kterou Platón soustředil ve smyslu své filosofické vidiny. Bylo by lze s větším nebo menším právem uvésti několik důvodů této časové přednosti, především to, že význam všeobecné látky více sliboval tvůrčímu rozletu jeho myšlenek a nečinil mu takových překážek, jaké vyvstávaly z konkrétních jevů přírody hmotné – nemáme-li na prvním místě jmenovat živý osobní zájem, jaký měl Platón o praktickou politiku právě v době, kdy vznikala Ústava. Přes veškerou rozsáhlost oboru, jejž obepínaly myšlenky velkého reformního spisu Platónova, byl v něm osvětlen novým světlem přece jen jediný výsek veškerého dění světového a bez odpovědi tu zůstávaly staré otázky již prvních známých myslitelů o podstatě viditelné přírody pozemské i nebeské. Tyto otázky příliš prozrazovaly svůj smyslový původ, a proto je myslitel dlouho nepokládal za důstojný předmět svých úvah. Ale přišel čas, že bu sám, bu z vnějšího popudu si uvědomil, že jeho pozemská obdoba řádu viděného myšlenkou ve světě idejí není úplná, vylučuje-li se z ní, co vidíme a hmatáme tělesnými smysly, o čem můžeme míti – by ne pravdivé poznání – aspoň pravdě podobné mínění. Je-li onen řád opravdu odleskem věčného Dobra, jeví se jistě nejen ve statcích lidské společnosti, nýbrž také v podstatě a dění přírody hmotné, zde tím patrněji, čím méně jest závislá na člověku a čím nepřístupnější chybám jeho nevědomosti. Kladnou odpově na toto očekávání dal si Platón tehdy, 6

Ú V O D

když zjednal spojení mezi světem svých idejí a světem viditelným universální dvojicí tvárnosti, nedělitelnosti, identity a beztvárnosti, dělitelnosti, různosti a když přijal za projev řádu prvek filosofie, pythagorejské číslo s jeho výrazem, geometrickou formou. Teprve touto řečí mohl aspoň přibližně vyložiti svůj sen o vládě Dobra nade vším: literární památník tohoto výkladu jest dialog Timaios. Timaios jest vědomý návrat k staršímu problému a pokračování v radostném důkazu Ústavy, velkolepý výklad myšlenky, tušené již tehdy, kdy slovem kosmos = řád počal býti nazýván svět, a připravené v řeckém myšlení od těch filosofů, kteří se kdy pokusili sjednotiti všechna přírodní jsoucna, všechny pohyby a síly. Mezera několika let, věnovaných po Ústavě jiným pracím, jest tu viditelně překlenuta připomenutím výsledků Ústavy, které třeba předpokládati pro nové dílo, a vymyšlen nový vnější rámec s jednotou osob, času i místa, do něhož před Timaia dodatečně zasazena i Ústava a v němž přichystáno místo i pro dva následující členy chystané tetralogie, Kritiu a Hermokrata. Podle tohoto rámce konala se rozmluva o ústavním zřízení založeném na spravedlnosti v athénském přístavu Peiraieu v domě Polemarchově o svátku Bendidií, 19. dne měsíce thargéliónu a následujícího dne vypravuje ji její účastník Sókratés v Athénách přátelům Kritiovi, Timaiovi, Hermokratovi a nejmenovanému čtvrtému posluchači. „Hostinu“, kterou je Sókratés svou řečí vyčastoval, oplácejí mu tito přátelé hned druhý den, 21. thargéliónu, hostinou sváteční v původním smyslu slova, nebo ten den jest druhý svátek tzv. malých Panathénají, takže jí jest uctěna i božská ochránkyně Athén. Kritias, vypravující egyptskou tradici o Atlantidě a starých Athénách, slibuje, že vyloží jindy obšírněji o této věci: tím jest zkrácena epizoda, snad dosud nadobro nepřipravená, a odložena do samostatného díla, nazvaného podle svého vyprávěče. Též ona jest významným článkem důkazů o vládě Dobra, doplňujíc je mýtem legendárního posvěcení. Jí odpověděl Platón na otázku, která v Ústavě zůstala nedořešena: zdali taková ústava někde na zemi jest nebo byla, či není. Forma mýtu, jíž Platón oděl sloučeninu tradičního prvku s výtvorem svého myšlení, nahrazovala i zde vědecký důkaz. Přírodní katastrofa má v tomto mýtu touž úlohu, oddělovati různé stavy kultury, jako v dialogu Politikos nezvyklá myšlenka, že kroužení 7

Ú V O D

všehomíra děje se, kdykoli bůh na čas pustí jeho kormidlo, v opačném směru, čímž nastává zpětný vývoj k degeneraci. Dialog Kritias zůstal nedokončen a Hermokratés vůbec nenapsán. Nevíme, jak by se bylo splnilo očekávání Sókratovo, že jeho společníci ukáží, jak se obec řízená vládou Dobra osvědčuje v zápase s jinými obcemi a jak i za války činí zadost svým úkolům. Platón asi zemřel dříve, než mohl vtěliti v umělecký čin tento nejširší rozsah své jednotící myšlenky, kdy již nic nebylo z její působnosti vylučováno. Nemáme od něho dokázáno paradoxon, že světovému řádu možno sloužiti i za války a snad i válkou. A kdyby je byl dokázal, jak veliký časový odstup by musel míti novověký čtenář od bolestné touhy dnešní doby, aby přisvědčil jeho radostnému optimismu, opakovanému i později od jiných myslitelů, že řád dobra, užívaje i služeb zlého, činí náš svět nejlepším? Již sama vnější forma projevuje velmi výmluvně, že Timaios náleží mezi poslední díla Platónova. Není tu ani potřebí dáti se přesvědčovati statistikami jemných jazykových zkoumání; hlavní věc jest, že v tomto díle není pravého platónského dialogu, kterým jinde veliký umělec jako brusič drahokamů řídí vzájemné tření myšlenek a očišuje problém k dokonalé určitosti a průhlednosti. Místo toho jest zde předmět vyložen souvislou přednáškou jedné osoby; ostatní přítomné osoby nejsou tu účastníky a spolupracovníky, nýbrž jen posluchači. A přece i tento souvislý výklad upomíná několika znaky na hybný děj starších dialogů. Ani zde není podáno ucelené pojednání s tuhou osnovou, nýbrž několikerými odbočkami vizme jen, jak Kritias přerušuje své vypravování o Atlantidě, aby v něm po výkladu Timaiově samostatně pokračoval – opakováním, doplňky vzniká ráz improvizace, vlastní činitel života, kterým hřejí Platónova díla. Zařízení všehomíra od drah nebeských těles po ústrojí živého těla – látka podle našeho názvu vědecká, filosofická ve starověku – vylíčeno tu ve formě, jejíž vzor dal Homér, líče, jak Héfaistos vytvářel pro Achillea zbraně: epická názornost z jedné strany a teleologická myšlenka na druhé straně jsou živly, jimiž se v Timaiu projevuje plodné snoubení síly básnické se silou filosofickou. Forma, líčící vznik viditelného světa v čase, zvítězila tu docela nad filosofickým poznáním, že světu třeba přisuzovati ne vzniknutí a bytí, nýbrž ustavičné vznikání. 8

Ú V O D

Dialog Timaios obracel k sobě největší zájem starověkých ctitelů božského mudrce, pohanů i křesanů; novoplatonik Proklos pravil, že kdyby měl moc, vyňal by ze znalosti lidí všechny staré knihy mimo Platónova Timaia a posvátné věštby. Byla v něm právem spatřována suma Platónovy filosofie – ne bez příčiny jej přeložil již Cicero do latiny – a jednotlivé jeho problémy, jako vznik světa z vůle a z rukou božích – příliš lehkovážně ztotožňovaný s tvůrčím aktem Genese –, počátek nedokonalosti, konečný cíl člověkův, byly tak blízké myšlení oné doby, že byly a mnohdy i jsou dosud nehistoricky nazývány předzvěstí myšlenek a nauk křesanských: vskutku to byly myšlenkové prvky trvající nezávisle na prostředí a schopné spojovati se s prvky jinými v různé sloučeniny, i v sloučeninu křesanského myšlení. Timaios se stal dialogem nejčastěji citovaným, nejvíce vykládaným, ale právě proto nejméně chápaným, nebo se při jeho výkladu myslelo více na všechno jiné než na Platóna: po této stránce měl – počínaje již od Aristotela – osud bible. Středověk jej znal arci jen v latinském překladu Chalcidiově; a tak Chalcidius, jinak neznámý křesan asi ze 4. století po Kr., vykonal pro poznání Platóna více než kterákoli nejučenější kniha nové doby. Dnešnímu čtenáři, nepřistoupí-li k Timaiu s dostatečnou spravedlností historického úsudku, bude snad překážeti, že tu jest nezvyklým způsobem pojednáváno o četných jevech přírodních, kterým odborné vědy, opustivše teleologické stanoviště, rozumějí jinak; a poněvadž tyto otázky jsou hlavním předmětem Timaia, ustoupil tento dialog v novějších dobách jiným dílům Platónovým. S empirickými výsledky astronomie, fyziky, chemie, biologie, anatomie arci není možno srovnávati vědomosti antického filosofa, leda chceme-li se těšiti pohledem na vývoj těchto věd. Ale jeho poznatky z těchto oborů, vynikající jen nad svou dobu, jsou oživeny silou jednotící myšlenky, jiskřící se na všech hrotech úchvatnými výboji. Touto silou vznikají věty příbuzné největším objevům nových věd o mechanických zákonech pohybu a přitažlivosti hmoty, o jednotě hmoty při nejrůznějších formách a zejména o souvislosti mezi úkony těla a jevy vnitřními: poznání této souvislosti vede až k vznešené zásadě, že rozdíl mezi člověkem dobrým a zlým záleží jen v různém stupni vědění o tom, co jest dobré a zlé, že nikdo není vědomě a úmyslně zlý, a tím k oceňování vlivu výchovy v nejširším 9

Ú V O D

smyslu. S tlukoucím srdcem vděčni poznáváme, jaký úkol zanechal prozřetelný stavitel světa, nechávaje své dílo nedokončeno, nejen bohům, jimž u Platóna výslovně přikazuje, nýbrž i nám lidem: pracovati k tomu, aby vnitřní pohyby lidské duše, v nichž záleží myšlení, děly se co nejvíce podle vzoru svého vznešeného příbuzenstva, dokonalých pohybů kosmických, a takto přemáháním nevědomosti šířiti vládu Dobra.

* Překládal jsem z řeckého textu ve vydání J. Burneta (Platonis opera, sv. IV, Oxonii 19092); odchylky od Burnetova vydání jsou vyznačeny v Poznámkách. Při překladu i poznámkách, otištěných za překladem, poskytla nám mnohého poučení kniha, psaná s láskou k předmětu i vzácnou skromností, Th. Henri Martin, Études sur le Timée de Platon, Paris 1841. Teprve až při korektuře jsme mohli užívati nejdůkladnějšího vydání Timaia s anglickým překladem a komentářem, které vydal R. D. Archer-Hind v Londýně r. 1888. F. N. (1917)

10

Life Enjoy

" Life is not a problem to be solved but a reality to be experienced! "

Get in touch

Social

© Copyright 2013 - 2019 TIXPDF.COM - All rights reserved.